Článek
Pivo do škol!
Následujících několik řádků si dovoluji podsunout panu ministru školství. Přečetl jsem si, že se na obzoru zjevují další školské reformy. Za dobu, co jsem chodil do školy, pak děti vyučoval a později z důchodu školství pozoroval, se mi při vyslovení sousloví reforma školství ježí vlasy. Reformovalo se stále. Reformovala se reforma. Odreformovávalo se. A výsledek? Jako zvláštní výsledek těchto reforem mne z toho zaujalo to, že existují školy, ve kterých musejí do výuky být učitelé doprovázeni pistolníky. A to proto, aby nebyla narušována práva nevycválaných dětí? Zajímavá byla i reformní diskuse vedoucí ke znevážení výuky matematiky. Svou neochotou učit se matematice ji podpořila jedna ministryně. Jedna poslankyně – umělkyně se dokonce netajila tím, že logické myšlení dětí se pozvedne tím, když se přidá na výuce ulhaného dějepisu a děti se matematikou nebudou vůbec stresovat.
Bylo to už před mnoha léty. Naši školu navštěvoval jeden inspektor. Jeho inspekční návštěvy vždy srovnávám, nelze jinak, s popřevratovými napadáními inspektorských smeček. Kdy hysterické baby se tak rozvášnily, že se dovedly při inspekci mezi sebou pohádat. I v ředitelně. A neměly toho dost. Štěkaly na sebe i na chodbě před dětmi.
Zmíněný jeden inspektor měl dva důvody navštívit naši školu. Ten první důvod byl, když potřeboval ve škole něco řešit. Jako třeba stížnost otce, předsedy městského národního výboru, který si stěžoval na neoprávněnost udělené ředitelské důtky jeho synovi a z toho vyplývající klasifikaci synova méně uspokojivého chování. Zúčastněné učitele si inspektor pozval do ředitelny, aby je vyslechnul. „A prosím stručně,“ uvedl inspektor na zahájení. Kolegyni, která se chtěla rozpovídat více, přerušil: „Stačí! Soudruzi, já jsem příliš drahý ouřada, abych řešil jejich rodinné problémy. Stížnost pokládám za neoprávněnou.“ Sekretářce podal vzor a papír s hlavičkou jeho úřadu s instrukcí, jak je vyplnit: „Prosím, je nutno změnit datum a jméno!“ Tento případ byl zvláštní v tom, že předsedův syn se pokoušel získat středoškolské vysvědčení poněkolikáté. Do školy nechodil, bydlel u své milenky. A na dotaz třídní učitelky, co na to říká otec, odpovídal: „S fotrem se nebavím.“ Šlo to tak daleko, že když chtěl otec se synem něco projednat, musel syna pozvat úředním dopisem s obálkou s pruhem na národní výbor.
Druhým důvodem návštěvy inspektora u nás byla řádná a plánovaná inspekce. Dovolím si přiblížit jednu z nich. I ona vykazovala jisté zvláštnosti. Inspektor přijel ve svém opráskaném autě na školní dvůr. Auto předal školníkovi, aby provedl běžnou údržbu auta. Pak setrval dvě hodiny v ředitelně, kde se prohraboval v papírech. S napětím jsme očekávali, koho poctí návštěvou v hodině, aby si mohl udělat inspekční čárku. Rozhodl se navštívit v hodině mladou pohlednou začínající češtinářku a mne ve fyzice. Důvod, proč technicky zaměřený inspektor navštívil češtinu, jsme nezkoumali. Zvláštnost vyjevena na konci inspekční návštěvy mladé kolegyně však něco naznačila. Zvláštností bylo, a bylo to stvrzeno i zápisem, že inspektor doporučil škole, aby kolegyni opatřila pracovní plášť. Proč to? Když nárok na pracovní plášť mají pouze ti, co vyučují předměty doplňované laboratorními úkony? Vysvětlení padla dvě. Z ředitelny jsme se dozvěděli, že kolegyni při zápisu na horní okraj tabule, když se musela natáhnout a postavit na špičky, se její minisukně stala ještě více mini. To, podle inspektora, odvádělo žáky od sledování jazyka českého. Ve sborovně to však bylo zpochybňováno. Kolegové tvrdili, že více odhalené hezké nohy kolegyně odváděly inspektora od inspekční činnosti.
Důvod, proč však se inspektor rozhodl navštívit mne ve fyzice, byl jednoznačný. Zavinil to jeden přístroj dodaný do sbírek z ústřední dodávky. Dodávka byla velmi obsáhlá, ale dodaný rtuťový tlakoměr na měření atmosférického tlaku způsobil málem poplach. Když jsem rozbalil balík a přístroj vykoukl ven, zajásal jsem, jaké přístroje náš socialistický podnik dovede vyrobit za tak málo peněz. Přístroj v nádherné skříni se všemi náležitostmi mne doslova nadchnul. Mé nadšení ale netrvalo dlouho. Při čtení dodacího listu jsem zjistil, že se nejedná o objednaný přístroj za dva tisíce, ale cena dodaného přístroje se blíží ceně osobního automobilu. Neshodovaly se ani typ dodaný s objednaným. Navíc, ve specifikaci bylo zaznamenáno: „Přístroj je určen k cejchování výškoměrů v letadlech.“
Kvůli nesouladu jsem volal úředníkovi dodavatelského podniku. Jeho reakce byla typicky socialistická: „Přístroj nevracejte, museli byste ho originálně zabalit … doručit k nám na vlastní náklady a odpovědnost, a víte, že přístroj je drahý … je to investice a musíte to nejdříve projednat s vaším úřadem … mohli byste přispět k tomu, že podnik nesplnil roční plán pětiletky.“ Více se snad ani vymyslet nedalo. Dozvěděl jsem se také, že původně přístroj byl zaslán jedné technické vysoké škole a ta jej vrátila pro nedostatek financí. Úředník zakončil: „Ponechte si ho, to uděláte nejlépe. Je to ústřední dodávka. Rozpočet vám to nezatíží. Nedovedete si představit, co by nastalo… A ani já nemám potuchy…“
Rozhodnutí ředitelství tak trochu kopírovalo dodavatelského úředníka: „Drahý přístroj nepůjde do kabinetu, ale zůstane v kanceláři školy, aby jej nerozbily děti. A každý, kdo chce znát atmosférický tlak redukovaný na nulovou nadmořskou výšku, si jej zde zjistí.“ A právě zde na tento už instalovaný přístroj narazil inspektor. A také mu na tom asi něco nepasovalo, a proto se rozhodl si zajít ke mně na kontrolu. A že si prohlédne celou dodávku pomůcek.
Stala se však věc, kterou nemohl nikdo předvídat a která v následujících měsících ovlivnila chod celé školy. Inspektor sedaje neopatrně v kabinetě za můj pracovní stůl zakopnul o prázdné pivní láhve, které tam pod stolem čekaly na vrácení do obchodu. Přešel to klidem. Prohlédl si nachystané pokusy, prohlédl si nové přístroje. Jako technika ho to i zajímalo. Inspekci u mne zakončil až po hodině, otázkou: „Víš, že je na pracovišti požívat alkoholické nápoje zakázáno?“ „Ale, soudruhu inspektore, v těžkých provozech je podle předpisů pít pivo povoleno.“ Reagoval jsem tak hloupě, na nic lepšího jsem se nezmohl.
Kolega, kterému jsem to vyprávěl, mne upozornil: „To ti jen tak neprojde.“ A dále byl klid. Jakoby se nic nestalo. Až po několika týdnech jsem obdržel dopis ze školského odboru KNV. Ještě v kanceláři, protože sekretářka byla zvědavá, jsem dopis otevřel. Stálo v něm: „… Jmenuji Vás předsedou státní zkušební komise oboru sladovník…“
Hrůza! To snad nemyslí vážně! Obratem volám na kraj inspektorovi: „To je vyloučeno. Z pivovarnické technologie nevím nic. Nemám s tím žádné zkušenosti. Učím teprve krátce…“
Ozvalo se však nekompromisně z druhé strany telefonu: „V dolní části jmenování je citováno číslo Věstníku. Tvou povinností je se s pravidly zkoušek seznámit. Věstník si k prostudování vyzvedni na ředitelství. Předesílám, že tvojí povinností není kontrolovat technologii pivovarů, ale tvojí povinností je kontrolovat pravidla zkoušek, aby zkouškou třeba neprošel někdo, kdo vůbec do školy nechodil. Ano, i takový případ jsme tady měli. A k tvému jmenování? V celém kraji není kantor s pivovarským vzděláním. O tobě vím, že alespoň se k problematice přibližuješ, když během vzdělávacího procesu si dáváš pivo.“ Strohé zakončení hovoru bez náznaku možnosti korekce. Bez možností připomínek. … A nakonec rozhovoru, jako ironie, přání k úspěchu. A moje zamotaná hlava. A diletant předsedou zkušební komise.
Moje stresové napětí po několika dnech přerušil telefonát z generálního ředitelství pivovarů: „Tady sekretariát generálního ředitele, pan ředitel je potěšen vaším jmenováním, dovoluje si požádat o maximální součinnost s komisí. A po dobu zkoušek vám dává k disposici svoji služební šestsettrojku. Na vaši adresu posílám program zkoušek a auto bude před váš dům přistaveno jednu hodinu před zahájením, tedy v sedm hodin. Dále si domluvíte přepravy osobně s řidičem.“
V sedm hodin mne vyzvednul sám pan generální ředitel, který se také zúčastnil zahájení. V pivovaru nás už očekávali ostatní členové komise, ředitel místního pivovaru, pan starý, vedoucí spilky, mistr ze sklepa. Zkoušky zahájil sám pan generální v ředitelně pivovaru. Mne na zahajování, když jsem musel také něco prohodit, zaujaly dvě věci. Všichni se titulovali, pane, nesoudruhovalo se. A když jsem se rozhlížel po ředitelně, osvěžil mne duch prvorepublikových akcionářů, kteří se zasloužili o rozvoj pivovaru. Umocňoval to velký dubový stůl, kožené židle a sedačky, stylový robustní nábytek. Prosklenou stěnou byl z ředitelny výhled do varny na dva měděné kotle zasazené do mramoru. Pobíhal tam sládek, měřil a koštoval. Pan starý, snad proto, aby umocnil mou povznesenou náladu, prohodil: „A to si představte, pane předsedo, za první republiky, vždy v neděli, ve varně hrála hudba a vážení občané se zde po bohoslužbě vždy zastavili a dali si pivo.“
Než se pan generální vzdálil, učinil ještě problematické rozhodnutí: „Tady panu předsedovi zajistěte, aby během zkoušek neměl prázdný plecháč.“ K vysvětlení. Plecháč zde byla plechová nádoba o objemu dvou piv. V pivovaru byly plecháče rozmístěné na různých místech poblíž sklepa. A když někoho přepadla chuť, tak si načepoval pivo jakýmsi zvláštním kohoutkem, napojeným na obří sud. Problematické to bylo proto, že červenconový den zkoušek byl mimořádně horký, pivo přímo ze sklepa bylo mimořádně dobré, ale co dobré nebylo, v závěru dne byly požadovány podpisy předsedy na vysvědčení.
Všechno dopadlo dobře. Podepsal jsem i předem připravené hodnocení. Během zkoušek jsem se dozvěděl také něco o dvou světově proslulých technologiích vaření piva. Plzeňské a bavorské. Dozvěděl jsem se také, proč musí pivo po týdny ležet ve sklepě a zrát. Čím déle, tím lépe. Dozvěděl jsem se, jak se pivo řeže, aby se dosáhla požadovaná stupňovitost. Pivovar jsem si několikrát denně procházel, a když do kin přišly Postřižiny, vsadil bych se, že byly natáčeny právě zde. Tak se to podobalo. I ti bednáři, kteří stloukali obruče pivních sudů, zde byli.
To hlavní však přišlo až na závěr. Při hodnocení mi pan starý předal degustační skleničku, která bude uložena v laboratoři. I s právem, když půjdu kolem, mohu si ji vyzvednout a degustovat: „To proto, že jste rozeznal pivo z různých sudů.“ A pan generální ocenil, to, že jsem se nenechal zmást chaotickými ustanoveními, která zapovídají požívání alkoholických nápojů. „A představte si, že ten váš předchůdce během pivovarnických zkoušek zakázal degustaci piva. Nevídané. A na vaši počest, jako pozornost, pošleme vaší škole při příležitosti Dne učitelů a k ukončení školního roku půlku neřezaného piva.“
Den učitelů proběhl vcelku v klidu. Akorát dva dojíždějící kolegové zaspali ve vlaku a zajeli si asi o sto kilometrů dále a k navrácení domů nemohli nalézt vhodný noční spoj. Jedna z manželek měla starost a volala ráno řediteli. Ten ji ubezpečil: „Už mi volali. Mají na dnešek placené pracovní volno z důvodů neočekávané překážky v dopravě.“ A my jsme suplovali. Zadarmo.
Dramatičtější byl konec školního roku. Ještě jsem ve třídě rozdával vysvědčení, přál k prázdninám a uděloval pitomé rady, když jsem zaslechl válející se sud na chodbě. Směroval do sborovny. Měl bych u toho být, když jsem to spískal. Přišel jsem ale až doprostřed děje. K naražení sudu je totiž nutné zvládnout rutinu. Po vyražení zátky sudu uzavřít otvor rychle a bezprostředně pípou. Nezvládnutí tohoto úkonu bylo až přehnaně nafilmováno ve Slavnostech sněženek. Při vstupu do sborovny se mi naskytl obraz. Děsivý? Komický? Spílání paní profesorky z chemie: „Jsou to nemehla!“ Tryskající pivo jí vzalo přes sváteční halenku, obličej a slavnostně načesanou hlavu. Láteřila a nadávala a pivo z ní odkapávalo. „A kádinky vám nedonesu!“ Nadávala, až se jí ujala kolegyně a s ní se šla do kabinetu upravit. Ale chemické kádinky nakonec donesly. Škola totiž na takovéto akce nebyla vybavena pivními půllitry. Proto ty chemické kádinky 300, 500 a 800 mililitrů. Ve sborovně také ještě láteřil předseda strany. Pivo mu zasáhlo nástěnku KSČ a ROH. Zklidnil se až poté, co jsme jej upozornili: „Zítra už bude červenec, a ty máš na nástěnce ještě říjno-listopadového Lenina.“ Nástěnku sundal a přistavil ke stěně stranou s Leninem. A zklidnil se.
Napětí ve sborovně se však nezklidnilo. Naopak, zvyšovalo se. Na závěrečnou poradu se dostaví inspektor, který je momentálně v ředitelně. Bude se loučit s naším zástupcem ředitele, který odchází do důchodu. Jak posoudí poradu v socialistické škole při sudu s pivem, jako to bývá u myslivců či dobrovolných hasičů? Napětí jsem se snažil rozptýlit poznámkou, že za všechno stejně může inspektor. Může za to tím, koho jmenoval ke zkouškám.
Všechno dopadlo dobře. Po ujištění, že ve škole se jedy nepoužívají a že kádinky jsou bezprostředně vybalené a důkladně umyté, přijal inspektor půllitr z chemického skla a chlemtal pivo s ostatními. Poděkoval zástupci ředitele za ochranu českého jazyka, rozloučil se s ním, když dal průchod emocím a odcházeje s pohledem na sud pravil: „Potěšilo mne, jak dovedete formovat pedagogický kolektiv.“
Po prázdninách jsme se sešli za zcela jiných podmínek. „Přijeli v hranatých železných maringotkách, tato noc nebude krátká…“ Ředitel nás nabádal na úvodní poradě, abychom se do ničeho nezapojovali. Předseda strany se nechal slyšet: „Budu usilovat o to, aby polednový duch na škole vydržel.“ Aby po několika měsících, navrátiv se z okresního bolševického landrátu, nám oznámil: „Vše jsme prosrali. A navíc, ve sboru máme kurvu udavače. O tobě už mají na okrese záznam“, obrátil se na občankáře, „že stále dětem předkládáš Dva tisíce slov.“
Na závěr: Přejme panu ministrovi, aby ho osvítil Duch Svatý, a nevymýšlel další pitomosti, jako třeba změna začátku vyučování, hodnocení na vysvědčení slovním plkáním, chválení inkluze, chválení cizáckého, třeba finského, školství. Těch pitomostí už doopravdy ve školství bylo dosti.
Vladimír Ochrana
