Článek
Obdivovaný filmový archeolog a dobrodruh Indiana Jones, ztvárněný americkým hercem Harrisonem Fordem, patří k ikonám dobrodružné filmové tvory 80. let minulého století. „Indy“ je obdivován již dvěma generacemi fanoušků, kteří obdivují kombinaci jeho skvělých vlastností – vysoké inteligence a vzdělání, odvahy i fyzické síly a zdatnosti. Méně už je ale známo, že tato fiktivní postava měla nejspíš svůj skutečný předobraz. Mezi nejčastěji uváděné historické osobnosti, které pravděpodobně skutečně posloužily Georgi Lucasovi jako podklad pro filmového archeologa, byl nejspíš skutečný americký dobrodruh a badatel Roy Chapman Andrews (1884 – 1960). Ten byl ve své době, zejména pak ve 30. letech minulého století, obdivován pro stejné charakteristiky jako jeho filmový protějšek. Není možná náhoda, že klasické dobrodružné příběhy Indiany Jonese se odehrávají právě ve 30. letech 20. století. Tehdy se totiž Andrews proslavil sérií odvážných objevných expedic do tehdy takřka neznámé Střední Asie, po nichž se stal na domácí půdě ve Spojených státech doslova celebritou. Jeho mottem bylo: „Dobrodružství vždy číhala hned za prvním rohem – a svět má ještě mnoho takových rohů!“
Výpravy byly od začátku pečlivě plánovány a to i s ohledem na zájem tehdejších médií. Jen málo vědeckých výprav se tak na počátku 20. století setkalo s takovým zájmem široké americké veřejnosti. Dnes tyto smělé projekty známe jako proslulé expedice Amerického přírodovědného muzea v New Yorku do nitra mongolské pouště Gobi. Série několika finančně i organizačně náročných a na svou dobu výborně naplánovaných akcí se odehrála mezi roky 1922 a 1930. Jejich průběh v mezidobí mezi první světovou válkou a velkou hospodářskou krizí se ukázal být jedním z klíčových faktorů celkového úspěchu. Význam expedic pro lepší pochopení Střední Asie, jejích současných obyvatel a také světa dávných druhohorních dinosaurů i jiných pravěkých živočichů, byl ve své době ohromující. Mezi nejzajímavější okolnosti expedice patřilo například i historicky první rozsáhlé využití terénních automobilů pro dálkový průzkum rozlehlých pouštních pustin.
Roy Chapman Andrews na mongolských pláních v sedle svého koně „Kublajchána“. Puška, kolty, laso a klobouk byly pro něho nezbytností.
Expedice samozřejmě nebyly plánovány bez hlavní nosné myšlenky, kterou nebylo nic menšího, než pátrání po samotných počátcích lidstva. Duchovním otcem výprav byl ředitel Amerického přírodovědného muzea, paleontolog Henry Fairfield Osborn(1860 – 1935). Osborn předpokládal, že evoluční kolébku savců i samotného lidstva je možné najít právě ve Střední Asii, odkud se podle jeho názoru populace pravěkého člověka rozšířila na ostatní kontinenty. Dnes víme, že to není pravda – nejstarší příslušníci rodu Homo se objevili ve východní Africe asi před 2,5 miliony let, počátkem minulého století to však jasné nebylo. Osborn proto v souladu se svým přesvědčením doufal, že právě v Mongolsku by mohly být objeveny zkameněliny jakéhosi pomyslného „Adama“. To však nešlo prokázat jinak, než se do vzdálené a nehostinné země vydat.
Myšlenka na objevnou výpravu do domnělé „rajské zahrady lidstva“ zaujala právě přírodovědce a dobrodruha Roye Chapmana Andrewse, pozdějšího Osbornova nástupce ve funkci ředitele. Andrews měl dobrodružnou povahu, byl rozeným průzkumníkem a oblíbil si palné zbraně. V Mongolsku později několikrát bojoval s nebezpečnými pouštními bandity a potulnými vojenskými jednotkami, podplácel místní úředníky a jako talentovaný pozér si sérií dobře aranžovaných snímků s puškou v ruce vysloužil obdiv domácí americké veřejnosti. Při rovných deseti příležitostech jen se štěstím unikl smrti, během jedné noci například jeho tým postřílel na čtyřicet sedm jedovatých hadů, lezoucích do jejich stanů. Americká veřejnost doslova hltala každou informaci o průběhu výpravy a fandila svým krajanům, aby cestu do nepřátelské a fascinující ciziny ve zdraví přečkali. Andrews neměl lehkou pozici – v době průběhu první expedice o Gobi téměř nikdo nic nevěděl.
Teprve v roce 1865 touto nehostinnou oblastí cestoval americký geolog Raphael Pumpelly a o osm let později německý učenec Ferdinand von Richthofen. V následujících letech podnikali západní vědci do pouště Gobi občasné průzkumné cesty, zkameněliny tu však s jedinou výjimkou nikdy objeveny nebyly. Onou výjimkou byl objev zkamenělého zubu nosorožce v roce 1892, učiněný ruským geologem a průzkumníkem Vladimirem A. Obručevem. Osborn musel být nepochybně velmi odvážným organizátorem, když se na základě dostupných informací rozhodl investovat tak značné zdroje právě do nejisté mongolské expedice. Že jde o jednu ze světově nejbohatších oblastí na výskyt dinosauřích fosilií, totiž odhalily až samotné výpravy. Proti tomuto riskantnímu podniku se navíc stavěli také někteří geologové, kteří ve střední Asii spatřovali pouze rozsáhlou pustinu plnou písku. Tím se však Andrews nenechal odradit a s Osbornovou podporou pokračoval v plánování expedice. Později o svých plánech napsal:
„Hlavním problémem bylo odhalit geologickou a paleontologickou historii Centrální Asie; zjistit, zda skutečně představuje líheň mnoha dominantních skupin živočichů včetně člověka; rekonstruovat dávné podnebí, rostlinstvo a obecné fyzikální podmínky, především v souvislosti s evolucí člověka. Bylo nezbytné, aby skupina dobře vyškolených specialistů odjela hromadně do Centrální Asie a znalosti každého člena výpravy doplňovaly vědomosti kolegů. Toto byla dozajista první expedice příslušných rozměrů, využívající těchto metod. Fosilní historie Centrální Asie byla zcela neznámá …“
Podmínky představovaly velkou výzvu pro všechny členy expedice, a tak Andrews i jeho kolegové museli mít dobrou fyzickou kondici a odolnost vůči nepříznivým klimatickým podmínkám. Žádní salónní vědci by zde dlouhodobý pobyt nezvládli. V roce 1922, kdy byla první americká expedice zahájena, představovalo Mongolsko izolovanou zemi v srdci asijského kontinentu. Na území o poloviční rozloze Západní Evropy neexistoval ani kilometr železnic nebo udržovaných silnic. Podnebí zde bylo stejně jako dnes velmi tvrdé; v zimě teploty klesaly až na -50 °C a celá středoasijská plošina byla bičována arktickými větry. Efektivní paleontologický výzkum proto mohl být prováděn pouze od dubna do října. Poušť Gobi je území velmi nehostinné a řídce osídlené, jídlo i pitná voda se zde shánějí velmi těžce. Andrews věděl, že se bude muset na tyto podmínky dobře připravit. Předpokládal, že potíže s logistikou budou moci být vyřešeny jen s pomocí motorových vozidel, v podobné míře dosud nevyužitých. Automobily dostaly zelenou.
Podle plánu měly terénní vozy značky Dodge urazit asi 160 kilometrů denně a dostat se až do nejvzdálenějších částí Mongolska. Dosud využívaní velbloudi přitom urazili jen desetinu této vzdálenosti. Andrews věřil, že práce, která by jinak trvala deset let, mohla být díky automobilům ukončena v jediné sezóně. Je přitom samozřejmé, že ta začínala až po roztátí zimního sněhu a končila před jeho příchodem. Vědci, technici a jejich asistenti křižovali v automobilech poušť a pátrali v okolí po zkamenělinách. Využití velbloudích karavan však bylo pro zdar celé akce nezbytné. Celkem 125 velbloudů vyráželo s měsíčním předstihem, křižovalo poušť a neslo pohonné hmoty pro automobily, jídlo i další zásoby. Na předem určených místech se po určité době automobily s karavanou setkaly, posádky vyzvedly objemné kanystry s benzínem a olejem, zatímco na velbloudy byly naloženy dosud nasbírané zkameněliny. Část karavany se pak s fosiliemi vrátila na základnu a další část pokračovala na příští určené místo setkání. Podle Andrewsových údajů přenášela jedna karavana na 4000 galonů benzínu, 100 galonů oleje, 3 tuny mouky a 1,5 tuny rýže, nemluvě o dalších potravinách. Někdy karavany vyložily zásoby na dvou smluvených místech a na automobily pak čekaly tisíce kilometrů v hloubce pouště. Posádky upravených terénních vozů využívaly osvědčený způsob navigace velkých plavidel a v písečných dálavách se orientovaly kompasem a zavedenými postupy námořní dopravy. Vlastně tak pluli po poušti.
Pro Andrewse a jeho muže byla nejpamátnější nepochybně hned první výprava. Jednoho jarního rána roku 1922 skupina amerických přírodovědců opustila Peking a překonala z jihu čínskou hranici u města Kalgan. Kromě Andrewse zde byl také vrchní paleontolog a druhý muž výpravy Walter W. Granger a dva skvělí geologové Charles P. Berkey a Frederick K. Morris, kteří pro geologický průzkum této oblasti vykonali pionýrskou práci. Významnou postavou pro úspěch expedice byl představitel mongolské vlády Tsokto Badmajapoff, bez jehož pomoci by se vědci nemohli dostat až do nejvzdálenějších koutů Mongolska. Mezi dalšími členy byli také čínští a mongolští asistenti, celkový počet členů výpravy činil asi 26 osob. Trasa jízdy automobilů pokračovala z Kalganu, vstupní brány Mongolska, až k hlavnímu městu Urga, tedy dnešnímu Ulánbátaru. Z hlavního města pak po doplnění zásob zamířila výprava jihozápadně, do nitra pouště Gobi. Až do mongolských expedic nebylo mnoho dinosauřích zkamenělin z Asie známo. Andrewsovým záměrem však nebylo sbírat zkameněliny těchto populárních pravěkých plazů, nýbrž pravěkých savců. I v tomto ohledu expedice uspěla, a ačkoliv pozůstatky pravěkého člověka objeveny nebyly, kůstky drobných, vývojově primitivních savců ano.
Asi 70 milionů let staré fosilie zcela neznámých druhů pra-savců o velikosti potkana ohromily vědeckou veřejnost. Tito savci totiž žili v době, kdy ještě pevninám naší planety dominovali dinosauři. Také jejich zkameněliny Američané objevili, a byly to senzační nálezy. Patřila mezi ně také první bezpečně určená dinosauří vejce a hnízda menších všežravých dinosaurů, dnes známých jako oviraptorosauři. Andrews také objevil první pozůstatky dravého velociraptora, proslaveného filmem Jurský park a již zmíněného opeřeného dinosaura rodu Oviraptor, který podle dnešních znalostí vysedával na hnízdě a zahříval svoji snůšku. Galerii objevených dinosaurů doplňoval „obrněný“ býložravec Pinacosaurus a menší dravec Saurornitholestes. Mezi nejvýznamnější navštívené lokality patří ve večerním slunci nádherně rudé skály u Bajan-Dzak, které Američané překřtili na „Planoucí útesy“. Zřejmě není pouhou náhodou, že se tomuto místu odedávna přezdívalo „Hřbitov draků“ – již před staletími se zde domorodí Mongolové nepochybně setkávali s velkými dinosauřími kostmi.
Roy Chapman Andrews v popředí rozestavěného modelu obřího kytovce plejtváka obrovského v prostorách Amerického přírodovědeckého muzea v New Yorku.
Vědecký úspěch první výpravy byl úžasný, proto bylo ihned rozhodnuto o dalších expedicích. Ty se nakonec uskutečnily ještě pětkrát. Před jejich začátkem nebylo o Mongolsku známo téměř nic určitého. Úsilí Andrewse a jeho týmu však tento odlehlý kout světa doslova odhalilo vědeckému světu. Američané se do Mongolska vrátili v letech 1923, 1925, 1928 a 1930. Během několika sezón dokázali uskutečnit nevídanou věc – doslova zanesli Asii na mapu paleontologického světa a dokázali, že jde o kontinent s téměř nevyčerpatelným potenciálem, co se zkamenělin druhohorních obratlovců týče. Po roce 1930 však přišla občanská válka a další výpravy se staly příliš nebezpečnými. Až po druhé světové válce se do pouště Gobi vydali sovětští paleontologové, kteří zde pokračovali v úspěšné práci započaté Američany. O dalších dvacet let později zde prosluli zejména polští paleontologové a dnes už do Mongolska jezdí vědecké týmy téměř z celého světa. Ale první může být jen jeden…
Takřka přesně před stoletím křižovalo několik odvážných mužů v terénních automobilech stovky kilometrů pouštní pustiny a objevovalo panenskou zemi, která byla dosud zahalena pláštěm pohádkových pověr, legend a mýtů. Od doby mocného dobyvatele Čingischána nevstoupil tento středoasijský stát tak výrazným způsobem do povědomí „západní“ veřejnosti. Obraz hrdinných průzkumníků s poznámkovým blokem v jedné a nabitou puškou v druhé ruce se však brzy usídlil i v populární kultuře a v podobě filmového Indiany Jonese k nám promlouvá i dnes. Právě pozoruhodný dobrodruh Roy Chapman Andrews byl nejspíš jeho reálným předobrazem.
---------
Literatura:
Colbert, E. H.: The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries, Dover Publications, 1984 (str. 201-227).
Gallenkamp, C.: Dragon Hunter: Roy Chapman Andrews and the Central Asiatic Expeditions, Penguin, 2002.
Mareš, J.: Záhada dinosaurů, Svoboda-Libertas, 1993.
---------
