Článek
Možná jeden z nejpodivnějších příběhů, jaký kdy dějiny vědy napsaly, se odehrál v hektickém období druhé poloviny 19. století na americkém Západě. Na rozlehlých pláních indiánských teritorií tehdy nezuřily jen klasické přestřelky westernového druhu, nýbrž také méně známé, o to však zajímavější „Války o kosti“ (v originále „Bone Wars“). Její aktéři nebyli žádní zuřiví pistolníci typu Wyatta Earpa nebo Billiho Kida, šlo o zdánlivě mírumilovné kapacity z nejvyšších kruhů americké vědecké společnosti. Boj mezi nimi se neodehrával v rovině násilné, ale mnohem spíše konkurenční, neboť oba rivalové a jejich vědecké týmy se snažili objevit v amerických pustinách Badlands co největší a nejzajímavější dinosaury i další pravěké obratlovce. Jejich motivací byly skutečně kosti – desítky a stovky milionů let staré zkameněliny dinosaurů i jiných pravěkých tvorů, objevované na západě Spojených států (především území dnešního Colorada, Nebrasky a Wyomingu). Marsh i Cope využili veškerý svůj finanční i intelektuální potenciál, aby se v důsledku stali skutečnými objeviteli dinosaurů – ti byli sice poprvé vědecky popsáni už ve 20. letech 19. století v Anglii, ale ještě před začátkem éry obou amerických vědců byla známa jen necelá desítka druhů těchto pravěkých plazů. Po jejich smrti na samotném konci 19. století už jich bylo zhruba o 140 více!
Charles Othniel Marsh (čti "Čárls Outnýl Márš") byl o devět let starší než jeho životní konkurent. Narodil se 29. října roku 1831 v Lockportu (stát New York) do rodiny poměrně nuzných poměrů. Jeho strýcem však byl bohatý filantrop a podnikatel George Peabody (1795-1869), který nadaného Marshe později hmotně podporoval. Mladý Charles byl velmi talentovaný a po studiu geologie a mineralogie v New Havenu odjel na několik let do Evropy, kde studoval anatomii a paleontologii v Berlíně, Heidelbergu a tehdy pruské Vratislavi. Tam také přečkal neklidná léta americké občanské války a vrátil se až v roce 1866, načež získal místo profesora paleontologie obratlovců na prestižní univerzitě v Yale. Později dokonce přesvědčil svého strýce, aby poskytl prostředky k založení univerzitního muzea přírodní historie, nesoucí jeho jméno (Peabody Museum of Natural History). V následujících desetiletích odkryl Marsh a jeho vědecké týmy na 500 druhů vyhynulých živočichů, včetně prvního severoamerického ptakoještěra, pravěkých ptáků i kopytníků a především asi 80 nových druhů dinosaurů. Podle svědectví Marshových spolupracovníků byl tento muž zamlklým, nepříliš hovorným a mírně podivínským člověkem, který nebyl příliš oblíbený a nikdy se také neoženil.
Edward Drinker Cope (čti „Edvrd Drynkr Koup“) přišel na svět 28. července roku 1840 ve Fairfieldu, dnes součásti pensylvánské Filadelfie. Jeho rodina patřila mezi protestantské kvakery, kteří byli silně věřící. Edward již od útlého věku projevoval stejně jako jeho budoucí oponent velké nadání pro pozorování a zkoumání přírody a brzy se stal nadějným adeptem na vědeckou kariéru. Již ve svých 19 letech publikoval první vědeckou studii a o čtyři roky později jich měl započítaných dokonce 37. Tomu odpovídala také šíře jeho zájmů, která dalece překonávala Marshe, specializujícího se v podstatě jen na fosilní plazy a savce. Již ve 24 letech se Cope stal profesorem zoologie na univerzitě v Haverfordu, tohoto místa se však zanedlouho vzdal a odstěhoval se do New Jersey, aby se mohl naplno věnovat milované paleontologii. Cope také strávil část doby americké občanské války (1861-1866) v Evropě, přičemž navštívil Německo, Francii, Velkou Británii, Itálii, Rakousko i Východní Evropu. Právě v Berlíně se poprvé setkal s Marshem a paradoxně si tehdy velmi dobře rozuměli. Marsh dokonce dělal mladšímu Copeovi průvodce po městě, diskutovali spolu několik dní a i nadále pak zůstali v korespondenčním styku, přičemž si vyměňovali fotografie, rukopisy studií i zkameněliny. Po návratu do Spojených států v roce 1864 neměl Cope tak dobré zázemí, jako jeho budoucí rival, byl však velmi pracovitý a brzy si vydobyl značné renomé. Na rozdíl od Marshe žil společenským, rodinným životem, takže byl ve společnosti více oblíben. Ještě po Marshově návratu z Evropy spolu oba vědci vycházeli dobře, dokonce po sobě navzájem pojmenovali některé fosilie. Smír ale neměl trvat příliš dlouho.
Při jedné pozoruhodné příležitosti se oba vědci zúčastnili paleontologické expedice do slínovcových jam v New Jersey. Právě na tomto místě, kde Cope již delší dobu pracoval, byla v roce 1856 objevena vůbec první kompletní kostra severoamerického dinosaura (rod Hadrosaurus). Přestože se při sběru zkamenělin chovali navzájem přátelsky, Marsh se zde zachoval nečestně – před odjezdem tajně podplatil správce lomu, aby posílal cenné nálezy jemu, nikoliv Copeovi. Ten se to pochopitelně brzy dozvěděl, a tím byl přátelství definitivní konec. Brzy se začaly objevovat první vědecké studie a články, ve kterých na sebe noví rivalové začali útočit. Pověstnou ranou z milosti, udělenou dřívější kolegialitě, pak bylo Copeovo ztrapnění, inscenované zčásti Marshem. Ten si údajně povšiml, že se jeho kolega dopustil úsměvné chyby při popisu obřího mořského plaza elasmosaura. Nešlo přitom o nic menšího než špatné umístění lebky, kterou Cope místo na konec dlouhého krku nasadil na konec ocasu pravěkého dravce. Podle některých novějších interpretací si této chyby povšiml jako první jiný americký paleontolog Joseph Leidy (1823-1891), který také za nedlouho publikoval opravnou studii. Marsh však vytrvale a s hrdostí tvrdil, že trapnou chybu odhalil on a postaral se také o její rozšíření mezi vědeckou veřejností. Není jistě překvapivé, že mu to Cope nikdy neodpustil. Válka o kosti definitivně začala. Jejich hlavním kolbištěm se měl stát dosud nepříliš prozkoumaný západ Spojených států plný nebezpečných indiánských kmenů, jedovatých chřestýšů a také zkamenělin druhohorních dinosaurů.
Oba muži nejdříve využili svého zajištěného postavení a velkorysých finančních prostředků, kterými zatím oba disponovali. Zakoupili vybavení, najali schopné prospektory a dělníky a vybavili své první týmy, které měly v budoucích dvou desetiletích prozkoumat značnou část dosud panenské pustiny plné dinosauřích zkamenělin. Cope se vydal do terénu na své vlastní náklady v roce 1872 a i přes značné těžkosti organizačního rázu slavil nezanedbatelné úspěchy. V jihozápadním Wyomingu popsal možná prvního historicky objeveného rohatého dinosaura druhu Agathaumas sylvestris (zřejmě šlo o zástupce populárního rodu Triceratops). Kuriózní příhodou bylo najmutí dvou Marshových mužů, jejichž služby si Cope nevědomky zaplatil v červnu stejného roku. Šlo o východisko z nouze, protože vinou špatné komunikace mezi vedoucími expedice se Cope ocitl bez očekávaného vybavení a pomocníků v malém městečku Fort Bridger uprostřed pustiny, nabídka zkušených sběratelů fosilií mu tak přišla vhod. Marsh se brzy dozvěděl, že dva z jeho lidí berou peníze od jeho rivala a rozzuřil se. Přestože se ho pak snažili přesvědčit o své loajalitě (jeden dokonce tvrdil, že záměrně odvádí Copeův tým od dobrých lokalit), museli si oba „přeběhlíci“ brzy hledat novou práci. Ve stejné době také jeden z Marshových pracovníků omylem poslal nový materiál Copeovi, ten jej však bez jakéhokoliv komentáře vrátil, čímž udělal gesto hodné gentlemana.
Byt a zároveň pracovna E. D. Copea v době jeho smrti v roce 1897. Slavný paleontolog dlouhodobě bydlel v ulici Pine Street ve Filadelfii.
Přesto se situace ještě více vyhrotila a od roku 1873 již můžeme mluvit o otevřeném nepřátelství mezi oběma paleontology. V této době oba objevovali a popisovali nové druhy především třetihorních savců z Nebrasky. Úspěšnější byl v tomto ohledu Marsh, jehož zkameněliny byly pečlivěji popsané a proto také vědecky (formálně) platné. Cope se ve svých publikacích snažil jejich platnost zpochybnit ve prospěch svých vlastních popisů, Marsh odpovídal v podstatě oprávněným zesměšňováním jeho křečovité snahy. Oba se zároveň vraceli na západ pro další zkameněliny, Marsh v roce 1873 již naposledy osobně. Byl přitom doprovázen třinácti studenty a také početnou skupinou ozbrojenců, kteří je měli chránit před „zdivočelými“ Siouxy. V dalších letech již Marsh na západ nezajížděl a spokojil se s placením celé sítě vlastních sběratelů fosilií. Přestože měl zkamenělin shromážděných na roky popisování dopředu, toužil Marsh po dalších, především pak těch dinosauřích. Na rozdíl od svého mladšího protivníka měl v tomto ohledu také velkou výhodu – mohl sbírat prakticky po celém rozsáhlém území Spojených států.
Cope na rozdíl od Marshe zajížděl na lokality i nadále osobně a při jedné cestě do Montany v roce 1876 navštívil také městečko Helena. Na vlastní oči tam prý viděl poslední dopis, napsaný rukou nešťastného generála George Armstronga Custera, který padl v červnu toho roku i s vojáky své sedmé kavalérie v legendární bitvě u Little Bighornu. Dopis prý obsahoval také věty zhruba tohoto znění: „Našli jsme indiány a pouštíme se po jejich stopě. Je možné, že se již nevrátíme živí“. Z vyprávění Copeova tehdejšího průvodce, pozdějšího slavného paleontologa Charlese H. Sternberga (1850-1943) se dozvídáme, jaké potíže museli muži v terénu překonat a jak nebezpečné bylo pro bílé vědce pohybovat se po prériích posetých nepřátelsky naladěnými indiány. Cope pak projevil velkou osobní statečnost, když provezl cenné dinosauří zkameněliny nedaleko tábora Sedícího býka s několika tisíci válečníků. Koně s povozy museli být provedeni prudkými srázy, roklinami a jinak neschůdným terénem do stovky kilometrů vzdálené civilizace. Kdyby byli tehdy spatřeni indiánskou hlídkou, nemuseli vědci takové setkání přežít. Cope se nicméně s indiány setkal a díky své vynalézavosti si je naklonil – jednou údajně bavil náčelníky tím, že si opakovaně vyndával a znovu nasazoval zubní protézu, což je přivádělo v úžas a vědce označili za mocného čaroděje. Vcelku oprávněný odpor indiánů byl v následujících letech krvavě potlačen, a to otevřelo cestu také dalšímu vědeckému průzkumu západní části Spojených států. Právě Cope a Marsh přitom stáli v jeho popředí, alespoň co se paleontologie obratlovců týká.
Otevřená válka již definitivně propukla v roce 1877, kdy byly ve státě Colorado objeveny obří dinosauří fosilie. Jedním z jejich objevitelů byl učitel Arthur Lakes, který o nálezu informoval dopisem Marshe. Protože však Marsh dlouho neodpovídal, poslal zásilku mezitím již nově objevených zkamenělin také Copeovi. Cope se s radostí pustil do práce na popisu nového materiálu, mezitím si však již Marsh pojistil Lakesovy služby za sumu 100 dolarů a svůj materiál rovněž popsal. Cope pak obdržel Lakesův dopis, že má zkameněliny odevzdat svému největšímu rivalovi. Uposlechl, ale pocit zášti v něm opět narostl. Mezitím již Marsh aktivně pracoval na maximálním výtěžku z lokality, kam poslal své spolehlivé „lovce fosilií“. Neuvěřitelné bohatství 150 milionů let starých zkamenělin ho zcela uchvátilo. Popsal odtud tak známé rody dinosaurů, jako byl „obrněný“ Stegosaurus, dravý Allosaurus a obří sauropodi Apatosaurus nebo Diplodocus. Dávný svět dinosaurů se teprve nyní začal odkrývat světu v celé své kráse. Nejproduktivnější lokalitou se stalo místo zvané Como Bluff, kde Marshovi lidé pracovali celých dvanáct let, až do roku 1889. Klimatické podmínky zde byly velmi tvrdé (zejména v zimě), ale nálezy byly nesmírně cenné – pravěké kosti se zde doslova válely po povrchu a bylo jich na tuny. Také Cope se ale měl brzy připojit, k čemuž mu dopomohla šťastná náhoda. Ještě v roce 1877 se na něho obrátil se svými nálezy přírodovědec Oramel W. Lucas, sbírající fosilie poblíž Canyon City, rovněž v Coloradu.
Cope z této velmi bohaté lokality popsal například velkého sauropodního dinosaura rodu Camarasaurus, dále ohromného dravce rodu Epanterias (dnes považovaného za velkého jedince rodu Allosaurus) a mnohé další. V roce 1878 Lucas narazil na nekompletní obratel, který Cope zakreslil a popsal pod názvem Amphicoelias fragillimus. Ten mohl patřit nejdelšímu živočichu všech dob, měřícímu přes 40 metrů (dnes se mimochodem nazývá Maraapunisaurus fragillimus). Marsh zuřil, protože Copeovy fosílie byly mnohem lépe zachované a byly celkově kompletnější. Ještě mnoho let sváděly terénní týmy obou kapacit boje o nejlepší fosilie, a to nejen v pomyslné rovině – nejméně při jedné příležitosti po sobě navzájem házely kameny a došlo údajně i na kolty. Ostatně, byla to přece zlatá doby Divokého západu. Oba týmy také vysílaly své špehy, kteří se měli infiltrovat nebo alespoň odpozorovat lokality svých soupeřů a v některých případech byli dokonce podpláceni pracovníci nádražních stanic, aby cenné úlovky posílali vlaky jinam než na původní místo určení! V jednom případě nechal Marsh cenné fosilie dokonce zničit, aby nepadly do rukou Copeovým lidem – tak velká byla zášť mezi nimi. Nechybělo ani okázalé vyhazování lokalit do vzduchu dynamitem při jejich opouštění - to proto, aby z nich nemohl těžit rival.
Nenávist mezi oběma vědci se projevovala také v oficiální rovině, a sice vzájemnými nactiutrhačnými články a protistudiemi, napadajícími vědecké závěry protivníka. Vzájemná nenávist se vystupňovala na přelomu 80. a 90. let, kdy se Marsh postaral o několik citlivých políčků Copeově hrdosti. Ten mezitím vinou špatné investice svých financí prakticky zkrachoval a nemohl si již dovolit nákladné expedice do terénu. Marsh se pak postaral, aby přišel o finanční subvenci od vlády a byl nucen odevzdat svou rozsáhlou sbírku fosílií Národnímu muzeu. Cope se tou dobou definitivně rozhodl pro těžký protiúder a počátkem roku 1890 publikoval v New York Heraldu svůj po léta shromažďovaný materiál o vědeckých i osobních přehmatech Marshe a jeho spolupracovníků. Zmínil se přitom také o bezcharakterním jednání, podplácení, zneužívání přidělených financí a plagiátorství. Mnoho zajímavých informací ze „zlatých let“ války o kosti historici získali právě z tohoto článku. Je samozřejmé, že Marsh si nenechal tuto zlomyslnost líbit a kontroval vlastním článkem, ve kterém vyjmenoval omyly svého rivala (včetně staré úsměvné příhody s lebkou elasmosaura) a také nepřímo doporučil svému protivníkovi sebevraždu jako východisko z hanby. Touto dobou se o spor začala zajímat také laická veřejnost, kterou vzteklé výpady obou protagonistů nepochybně bavily a sledovali je jako jakousi „reality show“ pozdního 19. století.
Cope nakonec alespoň částečně uspěl, protože americká Geological Survey začala blíže zkoumat Marshovu činnost a nakládání se svými fondy v minulých letech. Není sice zcela jisté, k jakým závěrům komise dospěla, ale už v roce 1892 přestal být Marsh hmotně podporován a musel dokonce opustit svoji prestižní funkci vertebrátního paleontologa. Naopak Cope v posledních letech svého života sbíral mnohá ocenění, která alespoň částečně vyrovnala jeho nepříznivou finanční situaci. Edward Drinker Cope, přestože byl o devět let mladší, zemřel dříve než jeho vědecký soupeř. Naposledy vydechl dne 12. dubna 1897 ve věku nedožitých 57 let, příčinou smrti bylo nejspíše selhání ledvin. Během necelých 40 let vydal geniální Cope na 1200 vědeckých studií, což je do dnešního dne nepřekonaný rekord. Popsal také 1282 nových druhů severoamerických obratlovců, z toho 56 nových druhů dinosaurů. Othniel Charles Marsh nepřežil osudového rivala ani o dva roky, neboť zemřel na zápal plic dne 18. března 1899. Nepopsal formálně ani polovinu počtu obratlovců, které zvládl představit světu Cope – měl jich na kontě asi pět stovek – zato ale popsal více druhů dinosaurů (kolem 80). Toto soupeření se stalo legendárním příběhem o síle lidského ducha, zbytečné a neporazitelné nenávisti a také odhalení pravěkého světa, o kterém do té doby nikdo neměl ponětí.
---------
Slovníček:
Dinosauři – rozsáhlá skupina druhohorních plazů, žijících před 235 až 66 miliony let ve většině suchozemských ekosystémů. Nohy měli vzpřímené pod tělem a někteří byli zřejmě také teplokrevní. Největší dinosauři byli zároveň nejmohutnějšími tvory na suché zemi, mohli přesáhnout hmotnost 80 tun a délku 40 metrů. Přímými potomky dinosaurů jsou všichni dnešní ptáci.
Elasmosaurus – velký mořský plaz s hadovitým protáhlým krkem a malou zubatou tlamou. Žil v období svrchní křídy, dosahoval délky až 14 metrů a hmotnosti kolem 2 tun. Měl čtyři pádlovité končetiny, kterými ve vodě manévroval za kořistí. Tou byly především ryby a dnes již vyhynulí měkkýši (amoniti a belemniti).
Little Bighorn – místo památné bitvy mezi americkou armádou a indiány kmene Lakotů, severních Šajenů a Arapahů v jižní Montaně. Bitva se zde odehrála 25. června roku 1876 a jejím výsledkem byla katastrofální porážka oddílů generála George Armstronga Custera, jedno z posledních velkých vítězství indiánů.
Peabody, George – strýc O. C. Marshe, bohatý americký filantrop a podnikatel. Proslavil se jako spoluzakladatel finančního impéria a štědrý podporovatel vědy i umění v USA a Velké Británii. Za svého života daroval kolem 8 milionů dolarů na dobročinné účely a založil také množství nadací.
---------
Prameny:
Colbert, E. (1984). The Great Dinosaur Hunters and Their Discoveries. Courier Dover Publications, 283 str.
Mareš, J. (1993). Záhada dinosaurů. Svoboda-Libertas, 288 str.
Socha, V. (2025). Návrat dinosaurů: 200 let objevování ztraceného světa. Grada, 216 str.
---------
