Článek
Je dobře známou skutečností, že někteří ptakoještěři z čeledi Azhdarchidae byli největšími létajícími tvory všech dob.[1] Už od objevu a vědeckého popisu těchto gigantů druhohorní oblohy se badatelé přou o to, jak velkým rozpětím křídel skutečně disponovali. Některé odhady byly doslova fantastické, dnes už jsou obecně spíše umírněnější. Přesto je jisté, že někteří azdarchidé měli rozpětí minimálně trojnásobné oproti největším současným albatrosům nebo kondorům andským.
Je také jisté, že výrazně překonávali i takové giganty oblohy, jako byl miocénní argentinský teratorn druhu Argentavis magnificens s rozpětím přes 6 metrů.[2] Jaké ale bylo rozpětí křídel kvecalkoatlů podle současných odhadů? V roce 1975, když byl druh Quetzalcoatlus northropiformálně popsán, bylo rozpětí největšího známého jedince odhadnuto na fantastických 15,9 metru.[3] Někteří paleontologové potom sáhli k méně přesným odhadům a čistou extrapolací podle tří různých morfotypů kompletněji zachovaných koster pterosaurů odhadli rozpětí největšího kvecalkoatla na 12, dále 15,5 a dokonce i 21 metrů!
V roce 1981 publikoval paleontolog Wann Langston, Jr. upravený odhad 11 až 12 metrů, který již byl mnohem bližší realitě.[4] Čas od času se objeví zpráva, že byly objeveny fosilní stopy nebo kosterní fragmenty gigantických ptakoještěrů s rozpětím křídel nad 15 nebo dokonce 18 metrů, ty však nebyly potvrzeny. Posledním takovým objevem je dosud nepopsaný kolos z Rumunska, který má vzhledem k lokalitě objevu (ostrov Haţeg v Transylvánii) neformální přezdívku „Drákula“. I podle velmi konzervativních odhadů mohl mít tento příbuzný rodu Hatzegopteryx rozpětí přes 12 metrů (vyšší odhad činí dokonce 20 metrů).[5]
Vraťme se ale k lépe známému severoamerickému druhu. Quetzalcoatlus northropi měl podle většiny dnes uznávaných odhadů rozpětí 10 až 11 metrů, vzhledem k fragmentárně dochovanému fosilnímu materiálu jsou však veškeré odhady značně nejisté. Paleontologové předpokládají, že na výšku v lopatkovém pletenci při postoji na zemi měřil nejméně 3 metry a jeho hlava se tedy pohybovala ve výšce až kolem 6 metrů.[6] Hmotnost kvecalkoatla je velkou neznámou a rozptyl odhadů pro dospělce o rozpětí 10 metrů sahá od dřívějších 70 kilogramů až po téměř 550 kilogramů. Pravděpodobnější je pak rozpětí 200 až 250 kg, což je stále dvacetinásobek hmotnosti nejtěžších létajících ptáků současného světa.[7]
Největší ptakoještěři pravděpodobně dokázali kráčet i po zemi. Byli přitom vysocí jako dnešní žirafy! Kredit: Vladimír Rimbala.
Biomechanické okolnosti letu těchto obrů jsou tedy stále předmětem velkých debat mezi paleontology, ale také leteckými inženýry, biomechaniky nebo aviatiky. Velkým problémem v těchto odhadech je především skutečnost, že v současnosti neexistuje žádný živočich ani vzdáleně podobný (a velký) jako tito obří druhohorní ptakoještěři. Počítačové modely letících azdarchidů ukázaly, že tito obři možná dokázali létat rychlostí kolem 130 km/h ve výšce 4600 metrů po dobu 7 až 10 dnů s minimální námahou.
Maximální délkou „doletu“ kvecalkoatlů pak mohly být vzdálenosti mezi 13 a 19 tisíci kilometry, jednalo se tedy doslova o letce globálního dosahu.[8] Zda svých leteckých schopností tito pterosauři využívali, to s jistotou nevíme. Je možné, že byli mrchožrouty nebo potravními oportunisty, kteří obývali relativně menší území o průměru v řádu desítek až stovek kilometrů.[9] Rumunský rod Hatzegopteryx a rod Arambourgiania z Jordánska vykazovali jiný tvar a proporce různých částí těla (zejména hlavy, zobáku a trupu), rozpětí jejich křídel však rovněž činilo minimálně 10 až 13 metrů.
Hmotnost všech těchto ptakoještěrů pravděpodobně přesahovala minimálně 150 kg, v případě druhotně nelétavých forem (či extrémně odrostlých jedinců) mohla přesahovat i 300 kilogramů.[10] V současnosti není možné s jistotou stanovit, který z trojice zmíněných obrů byl celkově větší, ať už z hlediska tělesné hmotnosti nebo rozpětí křídel. Zajímavými údaji jsou například třímetrová délka krku arambourgianie nebo půlmetrová šířka báze lebky hatzegopteryxe.[11]
Jisté je, že všichni tito obři měli nejspíš větší rozpětí křídel než malé dopravní letadlo typu Cessna 172, u kterého činí rovných 11 metrů. Také svojí výškou 2,72 metru tento jednomotorový čtyřsedadlový letoun nepřekonává dávné letce, kteří dosahovali výšky dospělé žirafy. Pouze délkou a hmotností by vítězil osm metrů dlouhý a kolem osmi set kilogramů vážící letoun. Obří ptakoještěři nicméně předběhli moderní aviatiku o víc než 66 milionů let a zaslouží si tak nepochybně naši pozornost a fascinaci, kterou k nim nejen paleontologičtí nadšenci pociťují.
---------
[1] Witton, M. P.; Habib, M. B. (2010). On the Size and Flight Diversity of Giant Pterosaurs, the Use of Birds as Pterosaur Analogues and Comments on Pterosaur Flightlessness. PLOS ONE. 5 (11): e13982.
[2] Ksepka, D. T. (2014). Flight performance of the largest volant bird. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 111 (29): 10624–10629.
[3] Lawson, D. A. (1975). Pterosaur from the Latest Cretaceous of West Texas: Discovery of the Largest Flying Creature. Reports. Science. 187 (4180): 947–948.
[4] Langston, W. Jr. (1981). Pterosaurs. Scientific American. 244 (2): 122–137.
[5] Viz odkaz https://www.thelocal.de/20180323/worlds-largest-pterodachtyl-dracula-museum-altmuehltal
[6] Witton, M. P.; Naish, D. (2008). A Reappraisal of Azhdarchid Pterosaur Functional Morphology and Paleoecology. PLoS ONE. 3 (5): e2271.
[7] Paul, G. S. (2002). Dinosaurs of the Air: The Evolution and Loss of Flight in Dinosaurs and Birds. Johns Hopkins University Press. (str. 472).
[8] Viz odkaz https://www.npr.org/2010/11/16/131362653/peerless-pterosaur-could-fly-long-distance-for-days?t=1585646958139
[9] Henderson, D. M. (2010). Pterosaur body mass estimates from three-dimensional mathematical slicing (PDF). Journal of Vertebrate Paleontology. 30 (3): 768–785.
[10] Naish, D.; Witton, M. P. (2017). Neck biomechanics indicate that giant Transylvanian azhdarchid pterosaurs were short-necked arch predators. PeerJ. 5: e2908.
[11] Martill, D. M.; Moser, M. (2018). Topotype specimens probably attributable to the giant azhdarchid pterosaur Arambourgiania philadelphiae (Arambourg 1959). Geological Society, London, Special Publications. 455 (1): 159–169.
---------
