Článek
Krátery jsou jakési jizvy na povrchu pevných kamenitých těles, svědkové dávných obřích srážek. Z podobné události vzešel pravděpodobně i náš Měsíc, v počátcích Sluneční soustavy se dokonce mohly srážet početné planety. Srážky planet a jejich měsíců s menšími tělesy – zejména planetkami a kometárními jádry – byly v dávné minulosti mnohem běžnější než dnes, a to především díky faktu, že mladá planetární soustava ještě nebyla „vyčištěna“ a pohybovalo se zde mnohem větší množství potenciálních impaktorů. Na obzvlášť velké srážky nás dodnes upozorňují gigantické krátery na pevných tělesech Sluneční soustavy, tedy na kamenných planetách zemského typu, měsících planet, trpasličích planetách a velkých planetkách. Desítku těch největších, potenciálně ověřených kráterů ve Sluneční soustavě si nyní představíme.
1. Utopia Planitia (Mars) – 3300 km
Ačkoliv existuje podezření, že nejmenovaný obří kráter o průměru 15 600 kilometrů existuje na největším měsíci Sluneční soustavy, Jupiterově Ganymedu, a že pánev Severního pólu na Marsu o průměru 10 600 × 8600 km může být rovněž dopadovým kráterem, zatím to s jistotou nelze prokázat. Největším potvrzeným impaktním kráterem je proto jiný útvar na planetě Marsu, který nazýváme planinou Utopia Planitia. S průměrem 3300 km je zhruba jedenáctkrát větší než největší dochovaný kráter na Zemi a je také největším impaktním kráterem ve Sluneční soustavě. V roce 1976 přistála v této oblasti proslulá americká sonda Viking 2. V oblasti bylo detekováno množství zajímavých kamenných útvarů, vrstva jakéhosi permafrostu a významný objem podpovrchového vodního ledu.
Hellas na Marsu je jedním z pěti největších známých kráterů ve Sluneční soustavě, a to s průměrem 2300 kilometrů.
2. Jižní pól – Aitken (Měsíc) – 2500 km
Také na Měsíci nalezneme ještě jeden obří útvar, který by mohl být gigantickým dopadovým kráterem, a je srovnatelný s velikostí Utopia Planitiana Marsu – jedná se o známý Oceán bouří (Oceanus Procellarum), jehož původní průměr byl asi 3000 km, dnes je ale jeho impaktní původ zpochybněn. Pokud by tedy šlo o skutečný dopadový kráter, jednalo by se o druhý největší známý kráter ve Sluneční soustavě. S jistotou víme, že oblast Jižního pólu našeho Měsíce (také pánev South Pole–Aitken) je s průměrem asi 2500 km opravdu druhým největším kráterem naší planetární soustavy. Podle některých simulací kráter vytvořila srážka s tělesem o průměru kolem 200 km, dopadajícím na povrch našeho souputníka při poměrně nízké rychlosti a malém úhlu. Průměr tohoto kráteru představuje asi 70 % průměru celého Měsíce.
3. Hellas Planitia (Mars) – 2300 km
Impaktní pánev Hellas Planitia je největším přímo viditelným a na povrchu rozeznatelným kráterem ve Sluneční soustavě. Při průměru kolem 2300 km má největší hloubku od okraje kráteru k jeho dnu přibližně 9 km (o 3 kilometry více než u předchozího zmíněného útvaru na Měsíci). Stejně jako ostatní gigantické krátery vznikl i tento již před dávnou dobou, konkrétně asi v době před 4,1 až 3,8 miliardy let, kdy probíhaly velké srážky těles, známé jako pozdní velké bombardování. Podle některých odhadů bylo dopadové těleso asi 200 km velkým úlomkem obří planetky, jejíž ostatní části dopadly na jiných místech Marsu a vytvořily další impaktní pánve (jako jsou Utopia, Isidis nebo Argyre). Je dokonce možné, že dopad byl příčinou dlouhodobé vulkanické aktivity v oblasti Tharsis.
4. Caloris Planitia (Merkur) – 1550 km
Pánev Caloris na nejmenší planetě Sluneční soustavy Merkuru je rovněž obřím dopadovým kráterem. Gigantickou kruhovou strukturu o průměru kolem 1550 kilometrů obepíná 2 kilometry vysoký val v podobě pohoří Caloris Montes, který je jeho přirozenou terénní hranicí. Pro některé badatele je právě až tato struktura bez větších pochyb nejrozsáhlejší dopadovou strukturou v naší planetární soustavě. Vytvořilo ho dopadové těleso velké přes 100 kilometrů, a to v době před asi 3,8 až 3,9 miliardy let. Kráter byl objeven sondou Mariner 10 v roce 1974 a zpočátku byl jeho průměr odhadován na 1300 km. Jméno Caloris Planitia, tedy doslova „pánev tepla“, získal od astronauta a účastníka mise Mariner 10 Briana O´Learyho. Srážka, která tento kráter vytvořila, mohla mít vliv na podobu povrchu celé planety.
5. Sputnik Planitia (Pluto) – 1492 km
Planina Sputnik byla objevena teprve v roce 2015 díky snímkům sondy NASA New Horizons. Leží na severní polokouli trpasličí planety, zabíhá ale i mírně pod rovník. Nese jméno první umělé družice Země, kterou se v roce 1957 stal legendární Sputnik 1. Planina má průměr zhruba 1050 × 800 kilometrů, největší šířka však činí téměř 1500 km (podle jiných údajů „jen“ 1300 km). Je téměř jisté, že tento útvar vznikl před dávnou dobou srážkou Pluta a velkého objektu o průměru asi 150 až 300 kilometrů. Pohoří na okrajích planiny sahá do výšky několika kilometrů (jedná se například o Hillary Montes a Norgay Montes, které byly pojmenovány na počest prvních pokořitelů hory Mt. Everest). Protože se na této části Pluta nenacházejí žádné menší viditelné krátery, povrch zde pravděpodobně nebude starší než 10 milionů let.
6. Mare Imbrium (Měsíc) – 1145 km
Mare Imbrium neboli Moře dešťů, je druhým největším měsíčním mořem a zároveň největší měsíční kotlinou. Můžeme jej sami přímo pozorovat, protože se nachází na přivrácené straně našeho souputníka. Je tak bezpochyby největším dopadovým kráterem, který můžeme na vlastní oči a bez použití dalekohledu spatřit. Po oblasti Jižní pól-Aitken je také největší impaktní strukturou na Měsíci, která vznikla rovněž před necelými 4 miliardami let obří srážkou. Datum vzniku známe dokonce výrazně podrobněji, protože byla upřesněna metoda radiometrického datování uran-olovo na získaných vzorcích z měsíčního povrchu. Ta stanovila dobu 3 938 000 000 let, s možnou chybou v trvání 4 milionů let. Těleso, které se s Měsícem srazilo, mělo odhadovaný průměr asi 250 kilometrů.
7. Rembrandt (Merkur) – 715 km
Rembrandt je po kráteru Caloris největším potvrzeným dopadovým objektem na povrchu Marsu a s průměrem kolem 715 kilometrů patří do výčtu deseti největších impaktních kráterů ve Sluneční soustavě. Nese jméno slavného holandského malíře ze 17. století a sám vznikl v době před asi 3,9 miliardy let, v éře pozdního velkého bombardování. Kráter vykazuje koncentrickou strukturu, typickou pro obří komplexní krátery. Na jeho ploše se nachází množství menších a mladších kráterů a také stopy dávné vulkanické aktivity. Zajímavé je, že jako impaktní kráter byl Rembrandt rozeznán až v říjnu roku 2008, a to díky detailním snímkům, pořízeným sondou MESSENGER. Jeho současné jméno pak schválila Mezinárodní astronomická unie teprve v únoru roku 2009.
8. Turgis (Iapetus) – 580 km
Pravděpodobně největším kráterem na povrchu měsíců Sluneční soustavy (mimo našeho Měsíce) je impaktní útvar Turgis, nacházející se na povrchu Saturnova společníka Iapeta. Iapetus je s průměrem necelých 1500 km jedenáctým největším měsícem ve Sluneční soustavě, přesto je jeho kráter Turgis neúměrně obrovský – při průměru necelých 600 km zabírá zhruba 40 % jeho průměru. Své jméno obdržel kráter od legendárního náčelníka Saracénů, Turgise z Tortosy. Útesy na okrajích jsou vysoké až kolem 15 km a občas zde dochází ke gigantickým sesuvům horniny, jak potvrdily snímky ze sondy Cassini, pořízené na konci roku 2004. Na Iapetu nalezneme ještě jeden potenciálně větší kráter, objevený rovněž sondou Cassini v roce 2004. Dostal jméno Abisme a jeho průměr činí údajně 767,74 km.
Kráter Rheasilvia na planetce Vesta, zde topografie v nepravých barvách. Průměr kráteru činí zhruba 505 kilometrů.
9. Rheasilvia (Vesta) – 505 km
Rheasilvia je nejvýraznějším povrchovým útvarem na planetce Vesta. Při průměru lehce nad 500 km zabírá 95 % průměru celé planetky, a je tak největším známým kráterem na tomto typu těles ve sluneční soustavě, zároveň pak i největším rozlišitelným kráterem v poměru k velikosti „mateřského“ tělesa. Středový pahorek kráteru se vypíná do výšky 22,5 km nad povrchem planetky a je tak vlastně jednou z nejvyšších hor ve Sluneční soustavě. Kráter Rheasilvia částečně překrývá další obří kráter Veneneia, který má průměr kolem 395 km. Kráter objevil již Hubbleův vesmírný teleskop v roce 1997, pojmenován ale byl až po přiblížení sondy NASA Dawn, která v roce 2011 přiletěla do blízkosti Vesty a pořídila detailní záběry povrchu. Stáří obou kráterů není známé, podle některých odhadů ale může činit zhruba 2 až 3 miliardy let.
10. Engelier (Iapetus) – 504 km
Desítku největších známých kráterů Sluneční soustavy uzavírá další struktura na Saturnově měsíci Iapetus. Je jí Engelier, s průměrem asi 504 kilometrů stále výrazně větší kráter, než jakým jsou Vredefort nebo Chicxulub na povrchu Země. Engelier se nachází na části povrchu Iapeta, známé jako Saragossa Terra. Částečně překrývá jen o trochu menší kráter Gerin s průměrem asi 445 kilometrů. Gerin dostal své jméno v roce 2008 podle postavy v historickém románu Píseň o Rolandovi. Engelier má dobře viditelné okraje i středový pahorek a patří tak k snadno rozlišitelným impaktním útvarům této velikosti. V místě dopadu se pravděpodobně již od nejstarších etap historie měsíce Iapetus nacházela litosféra s velkým obsahem ledových složek, jejíž mocnost činí 50 až 100 km. I ta patrně přispěla k dobré viditelnosti kráteru.
---------
Reference:
McGill, G. E. (1989). Buried topography of Utopia, Mars: Persistence of a giant impact depression. Journal of Geophysical Research. 94: 2753–2759.
Hiesinger, H.; Head, J. W., III (2002). Topography and morphology of the Argyre Basin, Mars: implications for its geologic and hydrologic history. Planetary and Space Science. 50 (10–11): 939–981.
Tornabene, L. L.; et al. (2008). Surface and crater-exposed lithologic units of the Isidis Basin as mapped by coanalysis of THEMIS and TES derived data products. Journal of Geophysical Research. 113 (E10).
McGovern, P. J.; White, O. L.; Schenk, P. M. (2021). Tectonism and Enhanced Cryovolcanic Potential Around a Loaded Sputnik Planitia Basin, Pluto. Journal of Geophysical Research: Planets. 126 (12).
---------
