Neobyčejných 100 let Heleny Vovsové: Vzpomínky na život u Heydrichů

Helena Vovsová, která byla svědkem událostí, při nichž se psala historie se 12. února dožila úctyhodných sto let. Své vzpomínky na pohnutý život svěřila před pěti lety projektu Paměť národa. K výjimečnému výročí i životu jí poblahopřál i starosta Prahy 8.

Do Panenských Břežan přišla s rodiči už v roce 1930. Na místní zámek nastoupila až za války, kdy objekt sloužil jako letní rezidence říšského protektora Konstantin von Neurath.

Po dokončení školy během prvního roku okupace přemýšlela paní Helena, co dál. Příležitost jí nabídla známá, která na zámku pracovala jako zahradnice. Otec jí tehdy uklidňoval, že válka potrvá sotva rok, a tak to má vydržet.

Zlom v poměrně poklidném životě na zámku nastal v roce 1942, kdy se na zámek přestěhoval zastupující říšský protektor Heydrich se svou rodinou.

Nedlouho poté dorazila do areálu pracovní skupina židovských vězňů z Terezína. Navzdory přísnému zákazu jakéhokoli kontaktu se s nimi, jim Helena tajně nosila potraviny i léky a přebírala balíčky od jejich blízkých, které si nechávala zasílat pod smyšleným jménem.

Na atentát na Heydricha vzpomíná dosud velmi živě. Pracovala tehdy ve skleníku, když za ní přišel Hans, starající se o koně, s naléhavou zprávou: na „šéfa“ byl spáchán útok. Okamžitě se zeptala, zda je mrtvý. Odpověď zněla „Noch nicht.“ Reinhard Heydrich zemřel až o osm dní později na otravu krve.

Jeho manželka Lina Heydrich s dětmi na zámku zůstala a obyvatelé Panenských Břežan podle vzpomínek paní Heleny tehdy žili ve strachu, aby jejich obec nestihl osud podobný vyhlazeným Lidice.

O rok později pak byla Helena Vovsová svědkem tragédie Heydrichova desetiletého syna Klause. Chlapec na kole vjel pod nákladní auto, čemuž řidič nemohl zabránit. Jako první chlapci paradoxně pomáhal židovský lékař z řad vězňů.

Poté dorazila jeho matka Lina. V bílých šatech vzala synovo bezvládné tělo do náruče a odnesla ho do zámku. Obraz krve vsakující se do světlé látky a slz v jejích očích zůstal Heleně navždy v paměti. Pohřeb sledovala jen zpovzdálí z půdního okénka.

Karel Kašpar, který řídil náklaďák vyšel od soudu celkem dobře. Uznal, že nemohl nehodě zabránit, přesto se konce války nedožil. Na jejím konci války mu podle svědectví pro organizaci Paměť národa někdo volal. Řekl jen: ‚Dobře, já tedy jedu.‘ Našli ho pak zastřeleného v sanitce u Vraného.

Po skončení války převzal správu zámku její otec jako národní správce. V budově tehdy pobývali sovětští vojáci a přibližně tři desítky žen, převážně ze Sudet.

A nevedlo se jim nejlépe. Sovětští vojáci se k nim chovali jako k válečné kořisti a za nocí je chodili hromadně znásilňovat. Mnoho z nich přitom otěhotnělo. Hrůzné zážitky se Heleně Vovsové vepsaly hluboko do paměti. Dodnes se jí při pohledu na těhotnou ženu dělá nevolno a sama proto nikdy neměla děti, přestože je má ráda.

Dnes žije v Domově sociální péče Hagibor v Praze.

Zdroje:

https://magazin.pametnaroda.cz/pribehy/pomahala-zidum-heydrichovi-pred-nosem-pribeh-heleny-vovsove

https://www.blesk.cz/clanek/regiony-praha-prazane/833017/statecna-helena-vovsova-oslavila-100-narozeniny-pomahala-zidum-primo-u-heydricha-videla-smrt-jeho-syna.html

https://www.prazskypatriot.cz/pani-helene-vovsove-popral-ke-stovce-starosta/