Článek
Na jaře vyjde knížka. Jmenuje se Prosinec
Začněme jednou malou změnou v literární historii.
Ve skutečnosti vyšel Máj 23. dubna 1836, básníkovým vlastním nákladem. V naší alternativě vyjde ve stejnou dobu jiná skladba: Prosinec. Mácha ji zasadí do zimní krajiny a právě ona se postupně stane jeho nejslavnějším dílem. Nemusí kvůli tomu žít déle – o prosinci se koneckonců dá psát i před dubnem.
Zůstane příběh Viléma, Jarmily, viny a ztracené budoucnosti. Jen nad ním prostě nerozkvete jaro.
Na břehu jezera leží ztvrdlý sníh. Větve se nehýbou pod tíhou květů, ale ve větru. Člověk čekající na smrt neposlouchá krajinu, která se právě probouzí; dívá se na svět, který jako by ztichl s ním.
A právě tady narážíme na první zádrhel. Přepsat Máj na Prosinec není jen taková kosmetická výměna kalendáře. Je to zásah do samé podstaty toho, jak na nás báseň působí.
Zima by Máchovi něco dala. A něco vzala
Máj není žádná naivní veselá básnička o zamilovaných. Jeho tragický příběh stojí na ostrém kontrastu s krásou jarní přírody. Zatímco lidský život končí, svět kolem vesele pokračuje v rozpuku. Právě tahle disonance dělá skladbu tak silnou.
Prosinec by měl v sobě tmu, chlad a nekonečné dlouhé noci. Jenže zasněžený hřbitov je pro smutek až příliš ochotná, skoro až klišoidní kulisa.
Kdyby Mácha nechal všechno jen bezduše zmrznout, mohla by vzniknout předvídatelná báseň. Nešťastný člověk, nevlídné počasí – čtenář by dostal přesně to, co podvědomě čeká. V našem příběhu proto básník najde úplně jiný rozpor.
Za oknem vězení zahlédne rozsvícený dům. Někde se zatápí, někdo chystá večeři, někdo s obavami čeká na návrat blízkého člověka. Vilém už se přitom nevrátí nikam.
Proti jeho samotě nebude stát rozkvetlá příroda, ale hřejivé teplo života, ze kterého je nadobro vyloučený.
Takový Prosinec by nebyl o nic méně silný než Máj. Byl by ale působivý jinak. A rozhodně by to nebyla žádná idylická vánoční pohádka: světlo za oknem sice člověku připomene bezpečí, ale taky to, že patří někomu úplně jinému.
Polibek pod třešní by nezmizel. Mácha by však mohl chybět
Když se přeneseme do dnešní doby, v reálné Praze patří Máchova socha na Petříně k naprostým symbolům prvomájových setkání. Básník a jeho Máj se stali nedílnou součástí jarní představy o lásce.
Prosinec by tuhle vazbu určitě oslabil.
Neznamená to ale, že by Češi přestali na jaře chodit na rande. Básník nemá patent na to, aby přestěhoval všechny milostné zvyky o sedm měsíců dál. Jaro by si své páry našlo tak jako tak.
Mohla by však vzniknout úplně jiná tradice.
Prvního prosince se lidé scházejí u Máchy. Někdo přinese termosku s horkým čajem, někdo zakopne o verše a někdo si po pěti minutách začne stěžovat, že necítí nohy. Květinářství by místo růží a třešňových větviček nabízela zimní kytice. Kavárny by lákaly na večer s poezií při svíčkách. Na sítích by se objevovaly fotky dvou propocených rukavic položených vedle sebe a k tomu citát, který by polovina lidí stejně přiřadila špatnému autorovi.
Romantika by rázem dostala mnohem praktičtější rozměr:„Máš mě rád?“„Mám. Vzal jsem ti náhradní šálu.“
U maturity by se rozebíral sníh. A možná i „prosincovci“
Představte si třídu, kde někdo znuděně otevře čítanku.„Co v básni představuje to světlo v okně?“Vzadu se někdo ozve, že elektřinu tehdy ještě neměli. Učitel si povzdechne, promne spánky a začne raději znova.
Prosinec by s přehledem obsadil místo, které dnes v naší kulturní paměti drží Máj. Studenti by se biflovali jiné úvodní verše, ilustrátoři by tiskli temnější, zachmuřené krajiny a divadelní režiséři by řešili odvěký hlavolam, jak proboha dostat na jeviště sníh, aniž by celé představení vypadalo jako besídka mateřské školy.
Tahle změna by se navíc propisovala i do dějin literatury. Ve skutečnosti vystoupila roku 1858 mladá spisovatelská generace v almanachu Máj; odtud pochází označení májovci.
Kdyby se tytéž osobnosti hrdě hlásily k našemu alternativnímu dílu, učili bychom se dnes ve škole o prosincovcích. Zní to sice trochu jako spolek lidí, kteří na poslední chvíli nestihli nakoupit dárky, ale po pár generacích školní výuky by nám to nepřipadalo vůbec divné.
Byl by Mácha pořád básníkem lásky?
Možná bychom si ho víc spojovali se samotou, teskným čekáním a hlubokou lidskou potřebou někam patřit.
Takové čtení by ale bylo možná až příliš zjednodušující – podobně jako když si dnes myslíme, že Máj je jen takový lehkovážný návod na hezký první květen. Ani zimní báseň by se přece nevešla do jediné škatulky a jediného pocitu.
Zkusme si představit dvojici, která se v prosinci vrací zmrzlá domů. V narvané tramvaji si sundají rukavice a jeden druhému začne mnout a zahřívat promrzlé prsty. Na reklamním plakátu nad sebou zahlédnou verš, který se kdysi museli šprtat ve škole.
Tentokrát jim ale nezní jako otravná povinná četba.
Naopak. Možná jim jen nenápadně připomene, že mají na světě někoho, za kým se můžou vrátit do tepla. A právě v tomhle by se náš každodenní vztah k Máchovi změnil asi nejvíc. Jeho slavná díla by nás nezvala ven do divokého, rozkvetlého večera. Nutila by nás dívat se víc do oken a přemýšlet, kdo vlastně v tomhle chladném světě na koho čeká.
A možná bychom si při výročí jeho smrti všímali ještě jednoho krásného kontrastu: básník, který se nedožil ani šestadvaceti let, zanechal lidstvu dílo, které nese jméno posledního měsíce v roce.
Dali byste Máchovu Prosinci šanci? Nebo podle vás pravá romantika patří spíš pod rozkvetlou třešeň, než do sychravého zimního večera, kdy se dva lidé snaží navzájem zahřát?
