Článek
Tomáš Satoranský se narodil 30. října 1991 a dnes tak slaví své 35. narozeniny. Basketbal ho přivedl ze Spojených států i evropských hal před miliony diváků. Na vlastní cestě začínal v Praze, pokračoval přes Sevillu a Barcelonu až do NBA, kam nastoupil za Washington Wizards.
Jaroslav Satoranský se narodil 17. prosince 1939. Absolvoval DAMU a od roku 1966 je členem Divadla na Vinohradech. Pro několik generací televizních diváků má především tvář Kuby z Krkonošských pohádek.
A oba skutečně spojuje příbuzenství. Jaroslav v rozhovoru pro Právo vysvětlil, že Tomáš je vnukem jeho bratrance. Nejde tedy o otce a syna ani dědečka s vnukem.
Teď jejich skutečné životopisy opustíme. V našem příběhu se Jaroslav už jako mladý rozhodne pro basketbal. O několik desetiletí později Tomáše místo sportovní kariéry pohltí divadlo. Oběma přisoudíme předpoklady a vytrvalost potřebné k nové profesi — samotné prohození zaměstnání by z nich úspěšné osobnosti neudělalo.
Jak bychom je znali dnes?
Jaroslav Satoranský: místo potlesku rozhoduje poslední střela
Začněme u staršího z dvojice.
V našem alternativním příběhu tráví mladý Jaroslav večery v tělocvičně. Zatímco jeho skuteční budoucí kolegové studují role, on nacvičuje přihrávky a střelbu. Prosadí se do domácí ligy a postupně se stane oporou svého týmu.
Neposíláme ho automaticky do NBA. Muž narozený v roce 1939 vstupuje do vrcholového sportu v úplně jiné době než Tomáš. Nemůže jednoduše převzít jeho zahraniční smlouvy ani sportovní příležitosti.
Jeho sláva bude v našem scénáři domácí. Lidé si pamatují konkrétní zápas, rozhodující koš nebo sezonu, kdy mužstvo překvapilo favority.
Dnes už samozřejmě neběhá po ligové palubovce. Sedí na tribuně jako někdejší hráč, kterého klub zve na výroční setkání. Mladší fanoušci ho znají z vyprávění rodičů. Starší si při jeho příchodu začnou vybavovat, kde tehdy seděli a s kým na zápasy chodili.
Jméno Satoranský tak zůstane známé. Jen se při něm lidem vybaví zvuk míče a vrzání podrážek.
Tomáš slaví pětatřicet. Večer má představení
O několik desetiletí později se rozhoduje mladší Satoranský.
Ve skutečnosti jako kluk obdivoval Michaela Jordana. V našem příběhu však postupně zjistí, že ho víc než zápasy přitahuje vystupování před publikem. Přihlásí se na hereckou školu, projde výcvikem a začne získávat první role.
Jeho 201 centimetrů, které uvádí profil mezinárodní federace FIBA, mu zůstane. Na jevišti bude nepřehlédnutelný. Výška ale sama nepřinese práci s hlasem, přesvědčivý výraz ani schopnost poslouchat spoluhráče. To všechno se musí naučit.
V naší současnosti má ve pětatřiceti několik výrazných divadelních rolí a pravidelně se objevuje na obrazovce. Diváci ho znají z vymyšleného seriálu, kde hraje lékaře, který zvládá cizí problémy lépe než vlastní vztahy.
Doma se při jeho příchodu do záběru ozve: „Ten Satoranský hraje dobře.“
Odpovědí nebude rozbor asistencí. Někdo začne vysvětlovat, že naživo v divadle je ještě lepší.
A rodiče, kteří dnes s dětmi míří na basketbal, by možná v této alternativě řešili vstupenky na představení. Stejné příjmení by je přivedlo do jiného sálu.
Jenže kdo bude Kuba?
Tady se naše výměna dotkne i lidí, které basketbal vůbec nezajímá.
Jaroslavova sportovní kariéra znamená, že nehraje v Krkonošských pohádkách. Kuba může v příbězích zůstat, musí však dostat jinou tvář.
A Tomáš ho automaticky nenahradí. Oba muži patří k různým generacím. Neprohazujeme jejich data narození, pouze směr, kterým se v mládí vydali.
Pohádky tedy mohou vzniknout, ale vzpomínáme na ně jinak. Někdo jiný stojí vedle Anče, někdo jiný reaguje na Trautenberka. Dítěti, které tuto verzi vidí poprvé, nic nechybí. My bychom ovšem poznali rozdíl okamžitě.
Podobná mezera vznikne ve sportu.
Česká reprezentace ve skutečnosti skončila na mistrovství světa v roce 2019 šestá a Tomáš Satoranský patřil k výrazným postavám týmu. Bez něj by na jeho místo nastoupil jiný hráč a změnila by se souhra mužstva. Jak by turnaj dopadl, nevíme. Úspěch nevytvořil jediný člověk, ale jeho nepřítomnost nemůžeme odečíst bez následků.
Získali bychom jiné výkony. Přišli bychom však o některé okamžiky, které už považujeme za vlastní.
O televizní tvář z dětství. O společné fandění. O důvod, proč si někdo poprvé vzal do ruky basketbalový míč.
Talent se nedá přestěhovat jako kufr
Obě profese mají něco společného: potřebují soustředění, přípravu a spolupráci. V divadle i při zápase může člověk skvěle zvládnout vlastní úkol, a přesto večer nedopadne podle jeho představ.
Tím ale jejich zaměnitelnost končí.
Z dobrého basketbalisty se automaticky nestane přesvědčivý herec. Oblíbená televizní tvář by zase nemusela obstát ve vrcholovém sportu. Naše alternativa oběma dopřála cestu k úspěchu; skutečný život by tak velkorysý být nemusel.
Dnes bychom tedy mohli mít Tomáše, na jehož premiéry se čeká, a Jaroslava, jehož dávné zápasy připomíná klubová kronika. Oba by rozdávali radost. Jen jiným lidem, na jiných místech a jiným způsobem.
Při pohledu na skutečné kariéry se však nabízí docela příjemná myšlenka: možná není potřeba nic měnit. Jedno příjmení už nám poskytlo dost silných zážitků na jevišti i pod košem.
Jak se vám tahle dvojitá výměna líbí? Šli byste na Tomáše Satoranského do divadla a dokázali byste si Jaroslava představit jako basketbalovou legendu? Nebo jste rádi, že každý zůstal u své skutečné profese — a koho byste na jeho místě postrádali víc?
