Dějiny, které nebyly: Moravské pole

26. srpna 1278 brzy dopoledne, na Moravském poli vrcholí bitva mezi vojsky českého krále Přemysla Otakara II. a Rudolfa Habsburského. Střetnutí, které má rozhodnout o osudu střední Evropy, je naprosto vyrovnaná. Chvíli se zdá, že vítězí Přemyslovi „železní páni“ a pak se zase misky vah vychýlí ve prospěch Rudolfa Habsburského. Vítězství je pro oba stejně daleko jako porážka.

Právě v tu chvíli, kdy se bitva změnila v chaotickou přetlačovanou rytířů a koní, se to stalo.

Žalostný konec švábského hraběte

Zatímco Přemysl Otakar ve skvostné zbroji ozdobené plátky zlata se do bitvy zapojil krátce po jejím začátku, Rudolf Habsburský vyčkával. Ne, že by byl špatný rytíř, ale na rozdíl od svého nepřítele nebyl posedlý sny o rytířské slávě. Byl to pragmatik, který pečlivě zvažoval a připravoval každý svůj krok a rozhodnutí. Právě teď však Habsburkova pragmatická mysl dospěla k závěru, že přišel čas se aktivně zapojit a v čele asi tisícovky rytířů se vrhl do boje - ve středověkých bitvách nenasazovali velitelé do boje najednou všechny své rytíře, rozdělovali je do několika uskupení, šiků, které nasazovali, podle toho jak se bitva vyvíjela. Rudolf Habsburský tedy usoudil, že je správná chvíle, aby vyrazil jím vedený šik.

O tom co se odehrálo od okamžiku, kdy Habsburk vyrazil do bitvy, máme několik podrobných zpráv. Jednak z kronik a jednak od samotného Přemysla Otakara, respektive několika dopisů, které bezprostředně po bitvě nadiktoval svému kaplanovi - král železný a zlatý byl totiž stejně jako většina evropských panovníků té doby negramotný.

„Když onen muž (Rudolf Habsburský) seznal, že bitva nevyvíjí se ku jeho prospěchu, sám pokusil se do ní v čele v čele svých rytířů zapojiti. Tu však na zem v lítém boji sražen a pod kopyty koní ušlapán…“

Tolik tedy samotný Přemysl Otakar II. a jeden z jeho dopisů, který se jako pergamenové a inkoustové svědectví o Moravském poli dochoval do dnešních dnů.

Český král prostřednictvím zapisovatelova brku sdělil mnohem víc. Kromě podrobného popisu bitvy, samozřejmě se nejedná o objektivní komentář, ale snahu vylíčit sebe v co nejlepším a nepřítele naopak nejhorším světle, se Přemysl podrobně zmiňuje o uherských Kumánech - král Ladislav IV. byl jedním ze spojenců Rudolfa Habsburského a bitvy se osobně zúčastnil. Pisatel tyhle kočovníky - původně ze stepí mezi severním pobřežím Černého moře a řekou Volhou, odtud je na přelomu 30. a 40. let 13. století vytlačili Mongolové při svém tažení do Evropy - usazené v Uhrách na začátku 40. let 13. století, označuje za pohany nečisté a libující si v ukrotnostech všelijakých.

Je pravda že uherští králové služeb Kumánů využívali, dokonce jim dovolili, aby si ponechali své původní náboženství a zvyky, což v té době vyvolávalo značné pobouření. Arpádovci ovšem zcela pragmaticky nadřadili svůj prospěch nad veřejné mínění. Kumáni totiž byli skvělí bojovníci a rychle si vydobyli status elitní lehké jízdy, i když často měli potíže s disciplínou a opravdu měli sklon k násilnostem a drancování, což na vlastní kůži poznal také Přemysl Otakar II. Kumáni totiž rádi podnikali nájezdy do moravsko - uherského pomezí, takže Přemysl jako moravský markrabě na ochranu před těmito nájezdy založil dvě města s hrady, která dodnes nesou jména Uherský Brod a Uherské Hradiště jako připomínku toho, že původně sloužila jako pevnosti na neklidné hranici s Uherským královstvím.

Obsáhlou zmínkou o Kumánech, s důrazem na jejich pohanství, Přemysl sledoval jediné. Diskreditaci poraženého nepřítele, který se kvůli snaze porazit křesťanského a rytířského českého krále klidně spolčil s pohany. Ani to druhé Přemysl Otakar, že je skutečný rytíř a bohabojný křesťan a účastník dvou křížových výprav do Pruska, nezapomněl ve svých dopisech z Moravského pole zdůraznit.

Ale zpátky k bitvě a konci Rudolfa Habsburského v ní.

Kronikářské záznamy se výjimečně shodují a potvrzují Přemyslovu verzi o sražení Habsburka ze sedla a následně ušlapání koňmi. I když takový Otakar Štýrský ve své Štýrské rýmované kronice nepřímo svaluje zodpovědnost za Rudolfovu smrt na Přemysla Otakara II. Tento kronikář ovšem nikdy nebyl žádný horlivý stoupenec Přemyslovců, takže jeho tvrzení - nejen ohledně bitvy na Moravském poli - se musí brát s velkou rezervou. Což ovšem platí o všech středověkých kronikách.

Dnešní medievalisté se však na základě popisů v kronikách a dopisů Přemysla Otakara II. pokusili poslední chvíle švábského hraběte, který se dokázal propracovat až k trůnu římského krále zrekonstruovat.

Hned po svém příjezdu byl Rudolf zatažen do obrovské tlačenice rytířů obou stran. Rytířské bitvy ve druhé polovině 13. století měli daleko do dnešních filmových a seriálových adaptací. Nekonaly se žádné výzvy k soubojům jeden na jednoho. Na něco takového by na bojišti typu Moravského pole ani nebyl prostor. Jakmile totiž do sebe rytíři obou stran narazili, bitva se změnila v něco, co bylo nápadně podobné ragbyovému mlýnu. Rozdíl byl v tom, že v takovém zápase nešlo o šišatý míč, ale o život. Rytíři, navlečení do zbrojí vážících kolem 20 kilogramů se do sebe zaklesli a snažili se skrz nepřítele protlačit na druhou stranu. Platilo, že zvítězila strana, jejímž rytířům se to podařilo. V takovém případě se totiž řady nepřátel rozpadly a pokud nebyly k dispozici čerstvé síly, v podobě dalšího šiku, neměl průlom kdo zastavit. Vítězové pak začali plenit nepřátelský tábor, což se ve vojenství 13. století považovalo za jasný důkaz vítězství. Stejně jako to, že vítězové na bitevním poli přenocovali.

V obrovské tlačenici jezdců a koní, v níž se rozhodovalo o výsledku celé bitvy, nevítězil ten, kdo se uměl lépe ohánět mečem. Naopak, výhodu měl ten silnější a vytrvalejší. Na malém prostoru, kde na sebe byly doslova natěsnány tisíce mužů a jejich koní, stejně nebylo dost místa na pořádné máchnutí mečem. Z toho důvodu také právě v tomhle období rostla obliba úderných zbraní na úkor těch sečných. Především palcát se ukazoval jako praktičtější a účinnější než klasický meč. Byl mnohem skladnější a lehčí na manipulaci a na vyřazení protivníka stačil krátký úder. Stejně tak se stále častěji v rukách rytířů objevovalo bojové kladivo fungující na stejném principu jako palcát. Když nebylo dost místa ani na krátké máchnutí údernou zbraní, přicházela ke slovu holá fyzická síla. Rytíři do sebe strkali a vráželi, buď s cílem vytvořit si prostor umožňující použití zbraně, nebo vyhodit protivníka ze sedla.

Tady se ke slovu dostávali také koně. Rytířský kůň nesloužil jen jako dopravní prostředek a symbol společenského postavení, byla to čtyřnohá zbraň. Válečný oř měl daleko k ušlechtilým a nádherným urostlým hřebcům z pohádek. Bylo to celkem malé zvíře - vysoké zhruba jako dnešní poník - s krátkýma silnýma nohama, mohutnými plecemi a širokým hřbetem, aby na něm dokázali nést a udržet svého pána v plné zbroji. Od hříběcích let byli cvičení, aby dokázali i v tom největším hluku zachovat klid, neděsil je pach krve a dali se ovládat jen stiskem nohou a ostruhami. Jeho pán totiž do bitvy nesl v jedné ruce štít a ve druhé zbraň, tudíž měl k ovládání svého oře k dispozici pouze nohy. Přežití v bitvě tak často záviselo na souhře mezi majitelem a jeho zvířetem, což nároky a cenu válečných ořů tlačilo směrem nahoru.

Kromě toho se tahle zvířata učila bojovat. Jako zbraň sloužily jejich zuby a kopyta. Právě proto bylo tak nebezpečné v tlačenici Moravského pole vypadnout ze sedla a skončit na zemi. Nejenže zvednutí se na nohy v plné zbroji bylo nesmírně náročné a nemuselo se povést. Tím hlavním nebezpečím byli koně a jejich kopyta. Běžný kůň na ležícího člověka nešlápne. Buď ho obejde, nebo přeskočí. Jenže tenhle přirozený pud se u válečných ořů systematicky potlačoval. U nich bylo naopak žádoucí, aby na ležícího člověka šlápli a plnou vahou. Pokud k tomu došlo, znamenalo to přinejmenším těžké zlomeniny a vážné poranění vnitřních orgánů. Nebylo nic výjimečného, že rytíře sraženého na zem koně jeho nepřátel prostě ušlapaly k smrti. Byla to hrůzostrašná a velmi nerytířská smrt. Místo čestného úderu meče okovaná kopyta, zvuk praskání vlastních kostí a nepředstavitelná bolest spojená se strachem a vědomím blížící se smrti.

Přesně to se přihodilo Rudolfu Habsburskému. Krátce po svém zapojení do bitvy, byl českými rytíři sražen ze sedla. Podle některých pramenů si jeden z habsburských rytířů, údajně se jmenoval Walther z Ramschwangnu, že se jeho pán ocitl na zemi a vrhl se mu na pomoc. Jenže, než se mu podařilo probít se skrz tlačenici, bylo pozdě. Rudolf Habsburský ležel, doslova zadupán do země a byl buď mrtvý, nebo přinejlepším umíral a nedalo se mu jakkoliv pomoci. Mimochodem Rudolfovy kosti, uložené v pohřebišti římských králů v katedrále ve městě Špýr, dodnes nesou stopy v podobě četných nezhojených zlomenin v horní i dolní polovině těla. To jen potvrzuje, že odchod tohoto mocného panovníka ze světa nebyl lehký ani krátký a že příčinou smrti bylo opravdu ušlapání koňmi v prachu pláně kousek od břehu řeky Moravy.

Jak napsal přední odborník na dějiny 13. století Josef Žemlička: „Byl to žalostný konec švábského hraběte, jinak nesmírně schopného a energického muže, který se dokázal propracovat k trůnu římského krále. Díky tragické a drastické smrti na Moravském poli však jeho vláda zůstala jen krátkou epizodou v dlouhých dějinách Svaté říše římské.“

Noc po bitvě

Smrt Rudolfa Habsburského nebyla jen osobní tragédie jednoho muže. Byla to tragédie tisíců urozených a neurozených mužů jeho vojska. Smrt panovníka nebo obecně velitele znamenala vždycky katastrofu. Jakmile se rozkřiklo, že král je mrtvý, nebo že utekl, ve snaze zachránit si vlastní kůži, morálka bojovníků se hroutila. Nebyl důvod nasazovat vlastní krk kvůli mrtvole, jako tomu bylo právě v případě Moravského pole. Nikdo už nekoukal na rytířskou čest, slávu a možnost získat přízeň panovníka a bohatství. Ke slovu se prodraly nejsarší a nejzákladnější lidské instinkty. Utéct, co nejdál a nejrychleji to půjde.

Někteří rytíři vojska Rudolfa Habsburského se svým nepřátelům vzdali s nadějí že budou vzati do zajetí a na svobodu se dostanou po zaplacení výkupného. Mnozí rakouští a štýřští pánové se rozhodli raději utéct. Věděli, že jejich bývalý vládce - Přemysl Otakar II. oběma zemím a spolu s nimi Korutanům Kraňsku a Chebsku vládl až do podzimu 1276, kdy tato území musel odevzdat Rudolfovi Habsburskému. Jedním z důvodů bylo velké povstání šlechty v jmenovaných zemích. Všichni prchající velmoži věděli, že Přemysl Otakar si sice zakládá na rytířské pověsti a chce být vnímán jako největší žijící rytíř, ale zradu neodpouští a zrádce tvrdě trestal. Koneckonců, před rokem 1276 kvůli obvinění skončilo na popravišti několik vlivných rakouských a štýrských velmožů včetně Sigfrieda z Mahrenberka, kterého Přemysl kvůli jeho stykům s uherským královským dvorem nechal usmýkat k smrti koňmi. Co by asi tak udělal s muži, kvůli jejichž vzpouře se mu zhroutila pracně budovaná říše a nakonec se musel pokořit před nenáviděným Habsburkem?

Ono okřídlené heslo zachraň se, kdo můžeš, nebylo v případě Moravského pole jen frází a útěk mnoha rytířů z vojska Rudolfa Habsburského, nebyl jen panickou snahou dostat se do bezpečí. Bylo to vědomí zrady bývalého panovníka a strach z jeho pomsty.

Tady nastala další tragédie celé bitvy. Mnozí urození rytíři a neurození ozbrojenci a členové jejich doprovodu - vojsko netvořili jen samotní vojáci, ale početný zástup sloužících, panošů, pacholků manželek prostých vojáků, jejich dětí a protitutek, pro které byly vojenské tábory učiněným zlatým dolem - se před pronásledovateli pokoušeli ukrýt v hustých lužních lesích na břehu Moravy. Mnozí z nich na to doplatili. Místo, kde hledali bezpečí, nebyl jen obyčejný les. Byl to úplný labyrint stromů, křovisek, slepých říčních ramen a hlavně mokřadů. V téhle podmáčené krajině bylo lehké se ztratit a těžké dostat se pryč. Ještě několik týdnů po bitvě prý místní lidé v bažinách nacházely desítky mrtvol lidí a zvířat. Celá řada urozených rytířů při útěku zkrátka zapadla do hustého bahna a utopila se. Byla to snad ještě potupnější smrt, než ta co potkala Rudolfa Habsburského. Ten alespoň zemřel jako rytíř v bitvě, zatímco ti na břehu Moravy přicházeli o život jako zrádci a zbabělci, s ústy, nosem a očima plnýma bahna a vody.

Dodnes nikdo nespočítal, kolik mužů v bitvě a na útěku přišlo o život. Obecně se mluví o desítkách tisíc. K tomu je ještě nutné započítat ty co na následky zranění umírali v dalších dnech a týdnech. Nejčastěji je zabíjela sepse, a to nebyla příjemná ani pomalá záležitost.

Hned jak bitva skončila, se na bojiště vrhly tisíce mužů a žen. Dav tvořený pestrou směsicí neurozených zbrojnošů, pacholků a obyvatel blízkého okolí, se vrhal na mrtvé a umírající, aby je obral o všechno, co mělo nějakou cenu. O první vlnu olupování se vlastně postarali rytíři vítězného vojska. Své protivníky obrali o zbroj, zbraně koně a pokud měli čas, tak i šperky - mnozí rytíři nosili pod zbrojí prsteny a spodní košile z drahocenných látek. Neurození obírači mrtvol se tak museli spokojit se zbytky. Jenže i tyhle zbytky pro neurozené představovali nesmírné bohatství. Kovové přezky koňské podkovy, oblečení a boty neurozených ozbrojenců, to všechno se dalo výhodně zpeněžit. Po dvou vlnách olupování tak na bitevním poli často zůstávala pouze nahá a zohavená těla, na kterých začali hodovat mrchožrouti a mouchy.

Urození padlí, pokud se je při obhlídce kněžími, heroldy a panoši podařilo identifikovat, byli provizorně ošetřeni a předáni svým rodům, aby mohli být pohřbeni v rodových kryptách. Ti neurození, nebo zohavení tak, že se nedalo určit o koho se jedná, pak skončili v jednom z hromadných hrobů vykopaných na příkaz Přemysla Otakara přímo na Moravském poli. Nebyla za tím touha mstít se poraženým, jen čistý pragmatismus. Pokud by se mrtvá těla nepohřbila, začala by ve vedrech na konci srpna rychle tlít a mohla by způsobit epidemii infekční choroby. Strach z epidemie byl pro člověka 13. století možná ještě větší než z bitvy a nepřátelského drancování. Bitva a drancování se přežít dalo, což u nemoci zdaleka tak jisté nebylo.

Urození a neurození, Přemyslovi a Habsburkovi, drtivá většina padlých skončila naházená na hromadu v jedné z hlubokých jam, narychlo vykropené knězem, jako alespoň částečná náhrada posledního pomazání. O rozsahu těchto hromadných pohřebišť a tím nepřímo bitvy samotné, svědčí, že dodnes zde lidé nacházejí části lidských a zvířecích koster, nesoucích viditelné stopy sečných a bodných zranění.

Rabovalo se také v nepřátelském táboře. Pokud se tam neurození dokázali dostat včas, měli možnost získat lepší kořist než na bojišti. Stany z drahocenných látek, víno, nádobí a někdy dokonce peníze. Samozřejmě, nejcennější věci většinou pobrali rytíři. Kořisti však bylo tolik, že dost zbylo i na ty neurozené. Hluboko do noci bylo vidět vysoké ohně zapálené vítězi, bylo slyšet smích, opilecký jásot, zpěv, řehtání a frkání koní, ale také nářek a pláč raněných, umírajících a znásilňovaných. Ženy, jimž se nepodařilo včas utéct z habsburského tábora a někam se schovat, padli do rukou vítězů a ti jim svou převahu demonstrovali dost nevybíravým způsobem.

Nechovali se přitom o nic hůř než jiní vítězové na soudobých bojištích. Kdybychom měli možnost navštívit bojiště druhé poloviny 13. století od Pyrenejského poloostrova po Ural, všude bychom viděli téměř stejné výjevy. Nesmírnou radost vítězů, kteří si brali od poražených, co se jim líbilo a bezmocný nářek těch, co prohráli.

Takové byly všechny noci po středověké bitvě napříč Evropou.

Quid nunc

Přemysl Otakar II. se okrádání padlých nepřátel ani rabování jejich tábora nezúčastnil. Bylo to pod jeho úroveň a on navíc nechtěl poškodit svou rytířskou pověst. Navíc okamžitě po vítězství se rychle musel zase ujmout svých panovických povinností. V první řadě vstoupit do jednání s papežskou kurií. Byl už přes dva roky v církevní klatbě, což z něj čistě právním pohledem dělalo naprostého vyvrhela. Byl vyloučen z církve, neměl právo přijímat svátosti a v místech, kde pobýval, se nesměly konat žádné náboženské obřady.

Pro středověkého člověka to byl nejtěžší možný trest. Pro člověka doby krále železného a zlatého nebyla víra a členství v církvi otázkou svobodné volby a vlastního rozhodnutí. Obojí bylo samozřejmé a přirozené jako dýchání. O existenci Boha se nepochybovalo, všechno se dělo z jeho vůle a o jeho přízeň usiloval Přemysl Otakar II stejně jako poslední pacholek v jeho království. Členem velké obce věřících se člověk stal okamžikem křtu a přestával jím být v momentě posledního pomazání. Do té doby ho církev a víra provázeli celým životem. Každou neděli navštěvoval bohoslužbu, slavil církevní svátky, ať už ty velké jako Vánoce a Velikonoce nebo nejvýznamnějších zemských patronů - Václav, Ludmila, Vojtěch a Prokop, držel půst, odváděl desátky a minimálně jednou za rok přicházel ke svaté zpovědi. Věřil v relikvie a někdy putoval do míst, kde byla nějaká významná uložená, aby se ji pokusil dotknout a tím si zajistit přízeň dotyčného světce nebo světice. Víra byla zkrátka všudypřítomná a všeprostupující.

Vyloučení jedince z tohohle systému, ať už formou klatby nebo interdiktu - zostřená klatba uvalená na celé společenství nikoliv pouze jednotlivce - bylo nejtěžším možným církevním trestem. Dělala dotyčného méněcenným a bezprávným. Nejenže připravovala o Boží milost, protože zapovídala účast na bohoslužbách a přijímání svátostí. Pokud dotyčný v klatbě zemřel, nesměl dostat poslední pomazání - tím z církevního pohledu duše tohoto jedince ztrácela naději na Spasení, což ji odsuzovalo k věčnému pobytu v Pekle. Navíc v klatbě zemřelý nesměl být pohřben ani v posvěcené půdě, aby ji svou nesvatostí neznesvětil. To mělo trvat do té doby, než církev klatbu milostivě nezrušila.

Naštěstí pro Přemysla Otakara II. byla pryč doba kdy takový trest mohl připravit krále o trůn. V průběhu středověku totiž papežové a církev začali klatbu používat jako politický nástroj. Nebylo nic výjimečného na tom, že ti nejmocnější vládci středověké Evropy, se za svůj život ocitli v klatbě dvakrát nebo třikrát. Jedním z nich byl Přemyslův stejnojmenný dědeček na začátku 13. století.

Klatba tak ztratila svoji původní váhu a hrozbu. Mnozí ji dokonce okázale nerespektovali a dávali najevo, že si z papežova trestu nic nedělají. Zemské církve si nedovolily proti tomu něco namítat. Přece jen, papež seděl v dalekém Římě, ale potrestaný král nebo vévoda žil za humny a konflikt s ním nebýval příjemný.

Neznamenalo to, že by si Přemysl svůj trest užíval. Byla to značná nepříjemnost, především ve vztahu k ostatním panovníkům a klatba také mohla sloužit jako záminka k vyvolání války. Přemysl Otakar II. byl navíc velice zbožný a hluboce věřící muž - kronikářské záznamy hovoří o tom, že při bohoslužbách se ho zmocňovalo dojetí, prý až k slzám. Něco takového se dá s odstupem více než sedmi století jen těžko potvrdit. Ovšem je pravda, že Přemysl byl po celou dobu k církvi a některým jejím institucím mimořádně štědrý.

Kromě toho, že v Praze podporoval stavbu kláštera a špitálu své tety Anežky, po její smrti v roce 1281 se společně se svým synem Václavem II. zasloužil o její blahosslavení a následné svatořečení. Sám několik klášterů založil a ty existující štědře podporoval. Z jeho přízně měly prospěch také některé rytířské řády - johanité a Řád německých rytířů. Přemysl oběma řádům prokazoval svou přízeň nejen penězi, ale také řadou privilegií. Společně s Řádem německých rytířů se dvakrát zúčastnil křížové výpravy do Pruska. O zbožnosti a velkorysosti tohoto krále vůči církvi se pochybovat nedalo.

Až do Moravské pole však byly všechny pokusy vyjednat snětí klatby neúspěšné. Řím podporoval Rudolfa Habsburského, mimo jiné kvůli příslibu, že římský král povede křížovou výpravu do Svaté země, pokud ji papež vyhlásí. S Přemyslovým vítězstvím se situace zásadně měnila.

Také proto byl jeden z králových dopisů, nadiktovaných bezprostředně po bitvě, určen papeži Mikulášovi III. Přemysl zdůrazňoval význam bitvy jako Božího střetu - dobová praxe tak střetnutí vojsk opravdu vnímala s přesvědčením, že Bůh stojí na straně vítězů. Proto také ta zmínka o pohanských Kumánech a nepřímé připomenutí, že muž dosud podporovaný Římem se spolčil s pohanskými divochy a připomenutí, že Přemysl Otakar II. se zúčastnil dvou křížových výprav. Snažil se z poraženého nepřítele udělal vyvrhela a ze sebe dokonalého křesťana, jímž zůstal navzdory uvalené klatbě.

Králova snaha o oficiální očištění papežem byla opravdu horlivá. Už na začátku září, v době kdy měl plné ruce práce s ovládnutím svých bývalých zemí, si našel čas, aby začal pracovat na založení cisterciáckého kláštera s opatstvím svatého Rufa - na jeho svátek se bitva konala a Přemysl Otakar II. byl díky tomu do konce svého života horlivým ctitelem tohoto do té doby v českých zemích okrajového světce. Další demonstrace královy zbožnosti, tentokrát ve velkolepém duchu - jinak to Přemysl Otakar II. ani neuměl.

Tentokrát už mohla kurie jen těžko mlčet, nebo dokonce odmítnout, zvlášť když se mocenská realita střední Evropy úplně změnila. Mikuláš III. byl politický pragmatik. Chápal, že pokud nechce vliv ve středí Evropě úplně ztratit, musí se s Přemyslem Otakarem II. usmířit. Pochopitelně ne zadarmo. I když středověcí preláti v čele s papeži rádi hovořili o Kristově milosrdenství a nezištnosti, v mocenském zápase se chovali stejně jako světští panovníci. Výměnou za zrušení klatby si kurie vymohla řadu ústupků, počínaje Přemyslovým slibem, že nebude usilovat o titul římského krále a vládu ve Svaté říši římské. Český král na sebe převzal původně Rudolfův závazek vést křížovou výpravu do Svaté země a také musel slíbit, že nebude jakkoliv trestat muže, kteří proti němu roku 1276 povstali.

Mikuláš III. se rovněž zpočátku pokoušel hájit postavení Habsburků, nebyl v tom ovšem nijak horlivý. Se svým vytříbeným citem pro politický realismus mu bylo jasné, že s Rudolfovou smrtí se postavení tohoto donedávna nepříliš významného rodu nedá udržet a míří zpět k bezvýznamnosti. Rudolfovy zisky v alpských zemích byly nyní neudržitelné a mnoho se s tím dělat nedalo.

Na Boží hod vánoční roku 1278 byla klatba nad Přemyslem Otakarem II. konečně zrušena.

Kromě jednání s papežskou kurií se čeští diplomaté rozjeli na dvory nejvýznamnějších panovníků v říši. Hrálo se především o kurfiřty, sbor sedmi mužů s právem volit římského krále. Tuhle sedmičku tvořili čtyři světští panovníci - český král, rýnský falckrabě, saský vévoda, braniborský markrabě - a tři preláti - arcibiskupové mohučský, kolínský a trevírský. Dva hlasy v tomhle kolegiu měl Přemysl jisté - svůj a braniborský. Markrabata z rodu Askánců byla jeho nejvěrnějšími spojenci a Přemyslovci s nimi byli spřízněni díky sňatku královy sestry Boženy s markrabětem Otou III. Jejich děti tak byly Přemyslovými synovci a neteřemi. O zbylých pět musel bojovat.

V tomhle ohledu se Přemysl přece jen poučil z roku 1273, kdy místo účasti na volbě římského krále upřednostnil válečné tažení v Uhrách a kurfiřti v jeho nepřítomnosti zvolili Rudolfa Habsburského. Nepříjemnosti vzniklé touto volbou se podařilo vyřešit až na Moravském poli.

Zejména před rýnským arcibiskupem Ludvíkem z rodu bavorských Wittelsbachů a mohučským arcibiskupem Wernerem z Eppensteinu bylo nutné mít se na pozoru. Oni dva byli hlavními architekty volby Rudolfa Habsburského. Navrhli ho a prosadili v naději, že bude slabým králem a skončí jako loutka v jejich rukách. Ve svém předpokladu se ovšem zmýlili a Rudolf se ukázal jako mnohem silnější a schopnější, než si rýnský falckrabě a mohučský arcibiskup uměli představit.

Přemysl Otakar ovšem nebyl typem člověka, co by zapomínal. Ty dva považoval za hlavní viníky svých problémů s Habsburkem, očekával od nich další úskok a k tomu se jim chtěl pomstít. Ponížit je stejně, jako to udělali oni jemu, když si bez něj dovolili zvolit za římského krále Habsburka. Nemohl je ke své nesmírné zlosti zničit úplně, něco takového by mu zbytek říše a Řím ani nedovolili, ovšem mohl je ponížit politicky a právě to plánoval.

Jako vítěz z Moravského pole a přemožitel římského krále byl přesvědčen, že to je on, kdo má výhradní právo rozhodnout o novém obsazení trůnu. Do karet mu hrála situace nastalá v říši po Moravském poli. Porážka a smrt Rudolfa Habsburského přivodila politický šok a otřes. Říše v jediném okamžiku zbavena svého vládce a ochránce, i když ten se svými panovnickými metodami začínal říšským knížatům zajídat. Naopak Přemysl Otakar, muž dvakrát neúspěšně usilující o titul římského krále, zvítězil a teď stál s velkým vojskem v rakouských zemích. Jenže tohle vojsko se mohlo každým okamžikem obrátit na západ a vyrazit na tažení do nitra říše.

Když do říše dorazily první zprávy o českém vítězství na Moravském poli, některých dvorů se zmocnila panika. Platilo to zejména o těch podporujících Rudolfa Habsburského, tam atmosféra hraničila takřka s hysterií. Mohučský arcibiskup dokonce začal rozesílat listy varující před údajným českým arcibiskupem a tvrdící, že pokud se německé země nesjednotí ke společné obraně zaplaví je slovanské hordy krvežíznivého tyrana.

Jinde si zachovali chladnější hlavu. Někteří realisticky vyhodnotili, že Přemysl v tuhle chvíli nemá dost sil aby se pokoušel říši si podmanit a pragmaticky vyčkávali jak se situace vyvine. Jiní se zase rozhodli s vítězem vyjednávat a pokusit se získat jeho přízeň. Ani papež nemohl zpochybnit, že v nejbližších měsících a  letech bude mít hlavní slovo v říši český král a že se to projeví už při volbě nového římského krále. Přízeň mocného Přemyslovce by se hodila mnohým, bez ohledu na to kdo usedne na trůn.

Zatímco mohučský arcibiskup se zmítal mezi hysterií a totální rezignací, údajně uvažoval o útěku do Francie a mnozí vyčkávali, někteří se ujali aktivní role. Kolínský arcibiskup Siegfried z Westerburku začal s Přemyslem Otakarem II. vyjednávat. V sázce byl vliv v Porýní. V téhle části říše měla tradičně hlavní slovo trojice arcibiskupů - kurfiřtů. Tradičně měli hlavní slovo mohučští arcibiskupové, z titulu úřadu říšského arcikancléře a postavení Primas Germania - neznamenalo to nic menšího než faktický status hlavy církve v německých zemích.

Jenže Werner z Eppensteinu se choval jako hysterický blázen a kolínský arcibiskup toho hodlal využít. Proč by v Porýní nemohl mít hlavní slovo místo mohučského kolínský arcibiskup? S Přemyslovou přízní a podporou nic nebylo nemožné. Arcibiskup Sigfried měl ještě jeden vážný důvod, proč o přízeň českého krále stál. Od svého nastolení měl potíže s měšťany ve svém sídelním městě Kolíně nad Rýnem. Obyvatelé města, bohatnoucí z rýnského obchodu, usilovali o větší nezávislost na své vrchnosti: Proč by měli část svých příjmů odevzdávat do arcibiskupské pokladnice, když je vydělali oni? Jenže arcibiskup se nehodlal vzdát slepice, která mu snášela zlatá vejce. Výnosy z Kolína tvořily hlavní zdroj příjmů arcibiskupské pokladnice. Bez nich by podstatně zchudl, už jen představa byla děsivá. Měšťané se ovšem nehodlali vzdát a vychytrale se vetřeli do přízně Rudolfa Habsburského. Ten se s kolínským arcibiskupem neměl právě v lásce - Siegfried z Westenburku získal arcibiskupskou hodnost dva roky po zvolení Rudolfa římským králem a od začátku s ním měl spory. Vychytralý Habsburk rád z titulu své královské funkce uděloval Kolínu nejrůznější privilegia , čímž posiloval tamní měšťany a oslaboval arcibiskupa. S Přemyslovou pomocí mohla nastat změna. Český král sice města zakládal a podporoval jejich rozvoj, ovšem jen jako oporu své panovnické moci proti šlechtě. Rozhodně nehodlal poskytovat měšťanům jako neurozeným, tím pádem méněcenným lidem, více výsad a svobod než měšťan. Z toho důvodu Siegfried choval naději, že proti měšťanům získá silného spojence.

Přemysl se spojenectví s kolínským arcibiskupem nebránil, rozšíření vlivu do Porýní se mu skvěle hodilo, tahle část německých zemí byla ve 13. století zdaleka nejbohatší. K tomu ještě první možnost pomstít se Eppensteinovi za podporu Habsburka a všechny hysterické výlevy a urážky na Přemyslovu adresu, jimiž říši od Moravského pole bombardoval. Příjemným bonusem byla také arcibiskupská hodnost kolínského arcibiskupa, a to že to byl právě on, kdo měl s ohledem na říšské tradice korunovat nově zvoleného římského krále. Mít takového muže za spojence bylo pro zájmy a plány českého krále jen dobře.

Našli se lidé, kteří v touze získat podporu a spojenectví s českým králem zašli ještě dál než kolínský arcibiskup. Jedním z nich byl dolnobavorský vévoda Jindřich, mladší bratr rýnského falckrabě. Se svým starším bratrem měl neustále nějaké spory, několikrát nechybělo moc k tomu, aby mezi nimi vypukla válka. Už před Moravským polem uzavřel vévoda Jindřich s Přemyslem Otakarem spojenectví a hned po bitvě dolnobavorský vévoda pospíchal do Rakous ve snaze upevnit vzájemné vztahy a získat podporu pro vlastní plány.

Jestli si v koutku duše myslel na korunu římského krále, nejsme dnes schopní potvrdit, na druhou stranu ani vyvrátit. Jisté je že minimálně lidé v Přemyslově nejbližším okolí se touto variantou minimálně zabývaly. Dochovalo se nám několik písemných pramenů především z provenience olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku - jednoho z nejbližších rádců Přemysla Otakara II a hlavního architekta jeho zahraniční politiky - kde se o možné kandidatuře Jindřicha Dolnobavorského na post římského krále hovoří. Příliš se z toho ovšem vyvodit nedá. Jednak středověká diplomacie ráda pracovala s různými variantami které mohly v určité situaci nastat a tak schopný a protřelý muž jako biskup Bruno s tím uměl obratně pracovat a možnou Jidřichovu kandidaturu pravděpodobně využíval jako nástroj nátlaku na rýnského falckraběte Ludvíka, pokud by se otevřeně stavěl proti Přemyslu Otakarovi a jeho zájmům.

Byl tu také postoj samotného Přemysla, ačkoliv bylo spojenectví s dolnobavorským vévodou výhodné nejen kvůli rýnskému falckraběti, svému spojenci zjevně nedůvěřoval. Jednak s ním dvakrát v minulých letech válčil a jednak Jindřich ze začátku podporoval volbu a politiku Rudolfa Habsburského, motivován nadějí a neurčitými přísliby že by mohl získat část Přemyslových držav. Teprve když k tomu nedošlo, obrátil a začal usilovat o spojenectví s Přemyslem. Kromě téhle zkušenosti, ta byla nezpochybnitelná, se Přemysl nejspíše obával, že pokud by Jindřich Dolnobavorský na trůn římských králů usedl, rychle by se z vlivu svého dobrodince vymanil a znovu by si mohl začít nárokovat některé z alpských zemí. Rudolf Habsburský svým postupem do roku 1276 vytvořil pro tyhle situace dokonalý návod a Jindřich pokud by upevnil své postavení, by neměl nejmenší problém podle něj postupovat. Zkrátka a dobře, byl příliš mocný a ctižádostivý, aby dokázal být Přemyslovi dlouhodobě vděčný a realizoval jeho politiku.

S dolnobavorským vévodou měl Přemysl nejspíš už tehdy jiné plány. Další významný medievalista Martin Wihoda k tomu uvádí: „Přemysl Otakar II. vnímal Jindřicha Dolnobavorského jako svůj nástroj, nikoliv jako rovnoceného partnera. Měl sloužit k rozbíjení jednoty Witteslbachů, nic více, nic méně.“

S Wihodovým stanoviskem souhlasí Jiří Kuthan a Josef Žemlička, i oni hodnotí Přemyslův vztah k Jindřichovi Dolnobavorskému jako odtažitý a chladný. Žemlička ho staví do kontrastu k tomu, jak se Přemysl choval k braniborským Askáncům a nejen potomkům své sestry Boženy a markraběte Oty III. Svou přízeň a podporu dával také potomkům Otova staršího bratra Jana, ačkoliv s nimi nebyl pokrevně spřízněn.

Byl to právě jeden z potomků tohoto Jana, vládnoucí pod jménem Ota IV., na koho se Přemysl Otakar II. rozhodl vsadit jako nového římského krále. Kromě příbuzenství, i když v případě Oty IV. bylo nepřímé Askánci na rozdíl od Wittelsbachů neohrožovali přemyslovské zájmy v alpských zemích. Od vytvoření Braniborského markrabství, se příslušníci tohoto mocného, ale početného a rozvětveného rodu, snažili pronikat k břehům Baltského moře, do Velkopolska a Gdaňského pomoří. Klíčovou pro ně byla kontrola Odry, dolního toku Visly - jako rychle rostoucích říčních obchodních cest, právě během 13. století rostla obliba říční dopravy, která byla považována za bezpečnější než pozemní komunikace - a bohatými kupeckými městy na Baltu. Alpské země je zajímaly jen minimálně.

A v tom byla pro Přemysla Otakara II. obrovská výhoda. On naopak o alpské země stál velmi.

Pokračování příště

Zdroje

Kuthan Jiří: Přemysl Otakar II : král železný a zlatý, král zakladatel a mecenáš

Novotný Václav: České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253–1271).

Žemlička Josef: Přemysl Otakar II. : král na rozhraní věků.