Článek
TURKOLOGIE
Pokud můžeme u kritiků jednotlivých politiků vidět intelektuální zbabělost a do nebe volající, odporné pokrytectví, pak právě u těch, kteří už se možná vyloženě specializují na Filipa Turka. I když jsme na sebe nikdy neměli moc štěstí po časové stránce, považujeme jeden druhého za dobrého kamaráda. Tento text ale nevzniká z nějaké domnělé hranaté loajality. Vznikl proto, že už jsem se nemohl dívat na celoplošnou a demagogickou manipulaci. Pokud si někdo myslel, že nechám jen tak své přátele vláčet mediální bažinou, tak se strašlivě plete.
Téma je opět Filipův neonacismus či fašismus. Kvůli nálepce s erbem letky Luftwaffe na helmě, ponožkám s německým křížem či domnělé fascinaci Hitlerem. V diskurzu o evropské historii vítězí v posledních desetiletích emocionální přístup nad analytickým. Vše, co byť jen okrajově připomíná některý z autoritářských režimů 20. století, je bez rozdílu moralistně odsouzeno. Ve jménu „paměťové hygieny“ je tak potlačována i legitimní historická fascinace – fascinace, která neuctívá zločiny, nýbrž technický, kulturní a civilizační rozmach různých epoch, jež byly součástí reálných dějin Evropy. V tomto kontextu je třeba číst i zájem europoslance Filipa Turka o motorismus a to i klidně v období například fašismu. Jeho kritici tedy projevují spíše historickou negramotnost než legitimní obavu.
FAŠOS A NÁCCI
Buďme tedy maximálně konkrétní. Fašismus je historicky komplexní fenomén, jehož první dekáda se nesla spíše ve znamení modernizace než brutální totalitní represe. Řeč je o Itálii. Nikde jinde fašismus nebyl a být nemohl. V jiných zemích jde o jiné -ismy a bylo by fajn tyto věci začít jednou pro vždy rozlišovat. Renzo De Felice, autor monumentálního mnohasvazkového životopisu Benita Mussoliniho, jasně odlišuje „fašismus-režim“ a „fašismus-hnutí“. Zatímco první se stal nástrojem represivní moci, druhý v sobě nesl avantgardní étos mládí, techniky a vitality. Dnes už víme, že za vnesení těchto prvků se do velké míry zasloužil například obrovský vliv prominentní židovské dámy Margherity Sarfattiové, která byla Mussoliniho milenkou a múzou.
Pokud jde o rozvoj motorismu v tomto období, pak si musíme uvědomit, že ten byl pro Mussoliniho nejen výrazem technického pokroku, ale nástrojem národní reprezentace. Právě za jeho vlády vznikají nejslavnější automobilové podniky a závody: Mille Miglia (1927) , oživení závodní divize Alfa Romeo, expanze Italského automobilového klubu (ACI), výstavba silniční infrastruktury včetně prvních moderních autostrád světa – první z nich, Milán–Lago di Como, byla otevřena už v roce 1924. Nejde o náhodu – stát cíleně podporoval automobilismus jako prostředek národní prestiže a i díky Mussoliniho vlivu se značka Alfa Romeo stává symbolem italské dokonalosti: Tazio Nuvolari, Achille Varzi, Enzo Ferrari – jména, která dnes patří do zlatého fondu evropského motorismu, povstala právě díky podmínkám, jež fašistický stát vytvořil. Může se nám to opět nelíbit, můžeme o tom raději mlčet, ale je to realita.
VŠECHNO JE JINAK
Filip Turek nikdy nevyjádřil podporu žádné represivní či rasové politice italského ani jiného režimu. Jeho zájem je – a zde je třeba být přesný – estetický, technický a kulturně-historický. A toto je přesně ta věc, kterou s ním sdílí statisíce lidí. Evidentně třeba i italský restaurátor a sběratel Corrado Lopresto nebo potomek jednoho z Bentley Boys - Simon Kidston. Reflektuje to úplně každý člověk, který se o historii automobilismu zajímá odborně. Co z toho vyplývá? Fascinace například meziválečnou Itálií není fascinací nadvládou a násilím – je fascinací dobou, která věřila v pokrok, v krásu strojů, v radikalitu technické moderny a z toho vycházející výrazné estetiky.
Já osobně jsem přesvědčený, že i tento druh bádání a hlubokého zájmu je v Evropě roku 2025 nutně potřeba – proti bezbarvému evropanství, které nenabízí žádný příběh kromě jakési pocitové dekolonizace a utápění se ve věčných kulturních válkách.
Zcela legitimně se tak Filip Turek hlásí k dědictví evropské technické civilizace. Jeho kritici mu však podsouvají záměry, které nikdy neměl – v jejich očích je každý, kdo rozumí těmto věcem, podezřelý latentní fašista. Ve skutečnosti jsou to právě oni, kdo rezignovali na dějiny jako prostor pro uvažování a proměnili je v nástroj moralizace.
ABSOLUTNÍ POKRYTECTVÍ
Odmítáme-li možnost oddělit kulturní nebo technický přínos určité éry od jejích ideologických selhání, pak odmítáme i samotný dějinný rozum. Musíme tedy zbourat i římské akvadukty, neboť byly postaveny otroky? Přestaneme jezdit v BMW, protože mezi majiteli automobilky jsou potomci Goebellse? Hodíme starý Mercedes ze skály, protože za války využíval nucených prací židovských vězňů? Těch příkladů je mnoho. A ne, nic z toho se nikdy nestane…
22. května nabízel aukční dům RM Sotheby's na dražbě v Miláně Alfu Romeo 8C 2300 Cabriolet Pininfarina z roku 1932. Prvním majitelem tohoto dechberoucího automobilu s číslem šasi 2211075 byl člen italské královské rodiny - savojský vévoda Filiberto di Savoia-Genova. Během druhé světové války byl armádním generálem a účastnil se mise v Etiopii. Byl to černokošiláč a fašoun jako poleno. Myslíte si, že to hodnotu vozu ponížilo? Je to právě naopak. Cena bývají právě v takových případech rekordní. Ach ty artefakty…
Filip Turek se nezpronevěřil evropským hodnotám – naopak je brání proti ideologickému oportunismu a intelektuální sterilitě. Jeho zájem o technické dědictví a historii je nejen legitimní, ale nutný. Ukazuje totiž, že i v éře přepjaté korektnosti lze být svobodným člověkem se zájmem o krásu, sílu a pohyb.
TULÁK PO HVĚZDÁCH
Ve své fascinaci motorismem Filip není apologetem minulosti. Je poutníkem po stopách ztraceného posvátna – po těch fragmentech tradice, jež přežily i v moderním světě v podobě strojů, gest a rituálů jejich používání. Jeho obdiv nikdy nebyl a není ideologický. Neboť v každém automobilu, který slavně burácel třeba právě na trati „fašistického“ závodu Mille Miglia, přežívá cosi z dávných, ale skutečných dramat. V každém pilotovi, jenž riskoval svůj život, se znovu zjevuje figura hrdiny, jak ji znali Řekové, Sparťané nebo středověcí rytíři. A odmítáme-li tuto mýtickou strukturu moderny, pokud redukujeme dějiny pouze na viny a zapomínáme na legendy, které inspirovaly celé generace, pak ztrácíme klíč k pochopení sebe samých. A z toho vzniká společnost, která vás bude zatracovat za prehistorický symbol na závodní helmě.
Chápu, že pro liberální progresivisty je motorismus pouze profánní kult oceli a benzínu. O to jsem raději, že do vysoké politiky vstupuje člověk, který historickému dědictví vzdává úctu nejvyšší a sedm dní v týdnu pracuje mimojiné i na zachování tohoto odkazu. Když Nuvolari svíral volant, neřídil jen stroj. Vládl silám, jež přesahují jedince. Stal se zprostředkovatelem mezi člověkem a metafyzikou. Jeho jízdu lidé vnímali jako ritus moderního světa. Ne jako propagandu Mussoliniho. V očích mas se závodníci proměňovali v archetypálního hrdinu – toho, kdo riskuje, kráčí po hranách možného a přetváří svět tím, že se jej snaží přemáhat. O tom byl motorsport přátelé. Jak je to dnes nevím.
KONEC ? SPÍŠ POČÁTEK
Co bych Filipu Turkovi popřál? Úspěch ve volbách? Zajisté. Ale formuloval bych to asi takto:
Ať stojíš neohnutý – jako tribun Evropy, za ty z nás, kteří se ještě nepřestali radovat z krásy. Ať tvůj motor burácí přes planiny malomyslnosti. A ať jeho zvuk vpadne do sluchu těch, kdo zapomněli, že vyspělá civilizace byla vždy dílem těch, kdo se nebáli. Startuj… !
