Článek
Půlnoc odbila a vzduch je plný očekávání – přichází nový rok, rok 2026. Následujících 365 dní budeme psát na datum tohle číslo – a určitě, jako každý rok, bude mnoho z nás dlouho omylem psát pořád 2025.
Každý nový rok s sebou nese tato očekávání – bude to jiný rok. V čem přesně bude jiný, se pak pro každého samozřejmě liší – většina z nás však očekává především úspěšnější a naplněnější rok. Více peněz, více času na blízké, více času na sebe sama – hubenější a vysportovanější tělo, více energie, více pohody. Méně stresu, méně otravných povinností, méně kontaktu s nesnesitelnými lidmi. Když se spojí opravdu velké množství šťastných okolností, je dokonce možné, že se tato očekávání přetaví v odhodlání skutečně něco udělat pro to, aby se uskutečnila. Většinou však zmizí spolu se silvestrovskou opilostí a v pátek ráno, když se bude část z nás chystat opět do práce, už o nich pomalu ani nebudeme vědět.
Je proto užitečné si říct: rok 2026 bude stejný jako rok 2025 – a jako všechny předchozí roky. Některé věci budou lepší, jiné budou horší. Většina zůstane tak, jak je. Pro některé bude rok 2026 nejhorší v životě. Pro jiné bude nejlepší. Pro většinu bude průměrný. Pro některé to bude první rok, pro jiné poslední. Pro někoho bude nezapomenutelný, jiní budou těžko z paměti lovit jedinou vzpomínku, která se k tomuto datu váže.
A je to tak v pořádku.
Touha po jinakosti je pochopitelná – všichni si pro sebe rádi představujeme to nejlepší. Měli bychom se ale sami sebe zeptat, jestli kvůli mžourání na obzor nepřehlížíme to, co stojí přímo před námi. Možná není tak důležité to, co chceme jinak, jako to, co chceme stejně.
Dosáhnout jinakosti vyžaduje energii – stejně tak ale vyžaduje energii zachování stejného. A často dokonce podstatně větší. Výrazem zdravého života je touha zachovat se. Touha po jinakosti je ze své podstaty naopak sebedestruktivní. To s sebou nese dvojí úskalí: zaprvé hrozí, že v touze po změně rozebereme i základy, na kterých stojíme, a zhroutíme se; zadruhé můžeme při slepé destrukci rozbít něco, čeho si ve skutečnosti vážíme.
Jsou domy, které si zaslouží srovnat se zemí – pokud na jejich místě však vyroste ještě horší dům, nejedná se o známku pokroku, ale retardace.
Rozpoznat, že něco starého má cenu zachovat, vyžaduje často podrobnou znalost kontextu. Chráníme staré budovy, které mají architektonickou hodnotu, přestože si na ně brousí zuby developeři, kteří vidí v pozemku pod nimi lukrativní příležitost. Často máme tendenci ke svému životu a ke svému okolí přistupovat stejně neuctivě a slepě, jako oni.
Je nepochybně správné zničit všechno, co si zaslouží být zničeno. Je nepochybně správné toužit po tom, co je nejlepší, a co nejvíce udělat proto, abychom se tomu přiblížili. Nicméně je stejně tak důležité chránit to, co už nejlepší je, před slepou touhou ničit a slepou touhou po novém. Ale skutečně pouze to nejlepší.
Pokud mají mít předsevzetí smysl, musí být radikální – směřující k nejlepšímu a z nejlepšího vycházející, nejlepší chránící a po nejlepším toužící. Hubenější tělo není radikální předsevzetí – tím je zdravý život. Víc peněz na účtu není radikální předsevzetí – tím je smysluplný život. Být šťastnější není radikální předsevzetí – tím je činit šťastnějšími lidi okolo sebe, ty lidi, na jejichž štěstí nám záleží.
Pokud mají mít předsevzetí smysl, nemohou se vyčerpat za jediný rok – proto na taková, která smysl nemají, zapomeneme po jediném dni. A je to tak v pořádku, protože jen to nejlepší zasluhuje delší trvání.
Rok 2026 bude stejný jako rok 2025 – a totéž bude platit pro další rok, i pro ten následující. Chtít, aby byly všechny roky stejné – takovou touhu představuje radikální předsevzetí. Toužit každý rok po novém, po jiném – taková touha vede v lepším případě k průměrnosti, v horším k retardaci. Nic velkého nevyroste za rok.
Připomenout si ta nejlepší předsevzetí a nabrat další sílu pro jejich každodenní naplňování – to je to nejlepší, co můžeme popřát sobě i druhým do nového roku.
