Článek
Pokrok zřejmě stojí rozkrok
Když jsem se nad touto problematikou začal zamýšlet, přemýšlel jsem z jakých různých pohledů a úhlů se na tento problém dá dívat. Jedná se o krizi civilizační, dobovou, genderovou, vývojovou? Ono je to asi od každého trochu. Především globální společnost prošla za posledních sto let díky raketově rychlému vývoji, skutečnou revoluční evolucí. Celkem pohodlně jsme si zvykli na dostupnost nejnovějších technologií, stejně jako všeobecný dostatek - až by se dalo říci nezdravý přebytek, aspoň soudě dle našeho plýtvání. Jistě, 20. století provázely i dva největší válečné konflikty historie, ale současný konflikt na Ukrajině dává za pravdu těm, kteří upozorňují, jak rychle se historické události zapomínají. Obě světové války nicméně způsobily na určitou časovou periodu drastický úbytek mužů, čímž se ženy dostaly k povoláním a činnostem, které by jinak nezastávaly. To bylo jistě průlomem ve vnímání a postupném narovnání statutu muže a ženy ve společnosti. Ženy dokázaly, že mohou mužům konkurovat, vyrovnat se jim a nebo je dokonce předčit.
Jak jsme na to reagovali my muži? Pochybuju, že nějak ostražitě či se zájmem, dle mého odhadu nám to došlo tak za zhruba 50 let. Ne, že bych nás za to chtěl kritizovat - je to asi stejné jako situace, kdy po desáté slibujeme, že tu žárovku konečně vyměníme a za 10 minut nevíme, že „akce“ výměna žárovky vůbec existovala. Přitom v našem zapomínání bych těžko hledal zlý úmysl. Nicméně pravda je taková, že nám v postřehnutí ženské emancipace ujel vlak. Ženy zkrátka začaly být nezávislejší, což je jistě není nic negativního. Problém nastává ve chvíli, kdy se z vývojového fenoménu stává politicko-společenská ideologie.
Ženy nového typu
Ženy tedy vstoupily do nového tisíciletí s daleko větším sebevědomím, ve kterém je začala podporovat celá společnost. Ne vždy ovšem tím zdravým způsobem, ale dost často aktivistickým feminismem, kde by jeho představitelky nejradši pálily podprsenky na Svoboďáku, jak by řekla vtipně zpěvačka Mucha. Ne, že to bylo vždy mířeno mimo terč, jak ukázal případ s Dominikem Ferim, ale zase na druhé straně kupříkladu aféra s Kevinem Spacey dokazuje, jak zcela jednoduše lze člověku zničit život. Do popředí se navíc čím dál více dostávala témata s menšinami či variabilitou pohlaví a heterosexuální muž je v poslední dekádě vnímám jako něco zastaralého, archetyp z dob dávno minulých. Takto je ovšem ostatně vnímám i standardní reprodukční vztah muže a ženy.
Chlapci nebo mladí muži tedy nevstupují do společnosti, aniž by měli jasně definovanou roli. Jsem ochránce? Jsem živitel? Jsou jenom dvě pohlaví? Těžko si na to ve svém vývoji a pod neustálou ideologickou masáží jiných skupin mohou odpovědět. Nedávno mi kamarád učitel říkal, že jedna z jeho žákyň po dohodě s pedagogickým poradcem oficiálně požádala, aby ji ostatní oslovovali neutrálním jménem, které si vybrala, protože se cítí genderově fluidní. Kdybych byl puberťák na střední škole a někdo mi řekl, že je genderově fluidní, těžko bych v tom hledal něco logického a smysluplného. To koneckonců marně hledám i jako dospělý.
Oklikou se tedy dostávám k reakci na článek o „Incelech - mužích, co nenávidí ženy“. S faktory, které jsem zmínil výše a s očekáváním, které ženy vůči mužům mají, se může jednoduše stát, že mnoho mužů „selže“ a „neuspěje“. Jistě, muži mohou projít hlubokou sebereflexí a permanentně na sobě pracovat, ale obávám se, že problém vzniku téhle skupiny je hlubší. Pokud se budou bořit standardní role a kulturní stereotypy do základů, bude mužů - Incelů přibývat.
