Článek
Kecy v politice, kecy o politice
Myslím, že není náhoda, že jsem si jako první vybral právě oblíbený podcast, ve kterém excelují Bohumil Pečinka a Petros Michopulos. Však to také nejsou žádní začátečníci, oba se v politickém mediálním prostředí pohybují pěknou řádku let. Bohumil Pečinka jako dlouhodobý komentátor Reflexu, zatímco Petros Michopulos jakožto zkušený marketér, který se profesně angažoval i v nejvyšších patrech české politiky, např. jako poradce Miloše Zemana v dobách, než se z něj stal Voldemort České republiky.
Vlastně je to poměrně logický koncept a fungující koktejl, kdy na jedné straně máme uhlazeného šviháka a na straně druhé nekonvenčního a horkokrevného Čecha jemuž koluje v žilách balkánská krev.
To v čem je jejich podcast nejsilnější a nejlepší, je právě jejich autenticita. Jestli je mé pochopení správné, tak na každý díl je připravené pouze téma a pak už se jede rovnou z voleje. Právě jejich osobnostní i názorová rozdílnost je něco, co vytváří naprosto unikátní zážitek a dost často i humorné situace, kdy má často divák naprosto neochvějný pocit (a strach), aby Petrosovi nepraskla cévka a Bohumil se svou typickou ležérností naprosto v klidu a polovině rozhovoru neodešel ze studia. Částečně tak mimo satirický podcast dostáváme i dobrodružný audio seriál, v němž jsou hlavní hvězdy právě tito pánové. Trochu tak připomínají legendární dua německých kriminálek jako byli Richard Moser a Ernst Stockinger, nebo Semir Gerkhan a Tom Kranich. S nimi se zkrátka nudit nebudete a obzvlášť nezapomenutelné jsou jejich epizody debatující o černokněžnících české politiky, Andreji Babišovi a Miloši Zemanovi.
Mikýřova úžasná pouť
Mikýř alias Martin Mikyska sice není typický politický satirik, přece jenom si své místo v satirickém panteonu slávy jistě zaslouží. Právě on se stal prvním představitelem inteligentního trapnohumoru, kterým dokázal stylem „well-done“ ugrilovat pěknou řádku bizarních postaviček, ať to byli představitelé Ponziho schémat, vynálezci falešných kryptoměn, ezoterické velekněžky, Martinové Dejdarové se svými průkopnickými byznysy a v neposlední řadě právě politici. Na paškál se dostali Andrej Babiš, Tomio Okamura, ale také třeba prezidentští kandidáti. Mikýř také dokázal poměrně dobře edukovat a velmi efektivně vybalancovat volební video pro volby do poslanecké sněmovny v roce 2021 .
V současné době se rozhodl věnovat a zdokonalovat své schopnosti jakožto moderátora velice lidských rozhovorů (MÚPI talk), kde už teď má několik silných zářezů do pažby.
Ať se ve své budoucí kariéře hne jakýmkoliv směrem, stopu v mediálním vesmíru jistě zanechal a myslím, že jeho „právě že vůbec“ ještě určitě uslyšíme.
Tohle pondělí je opravdu šťastné!
Pokud jsem uvažoval o podcastu Kecy a Politika jako o stěžejním pro tento článek, stejně těžká váha je v tomto případě taktéž pořad Šťastné pondělí a parta kolem novináře a „muže s nejlepším názorem“ Jindřicha Šídla. Kromě toho, že pondělí standardně značí začátek pracovního týdne, nedá se říci, že by jich bylo vzhledem k okolnostem, za posledních pár let mnoho šťastných. Ovšem kromě elektronické cigarety a ranního doušku kávy, je pro mne tým Šťastného pondělí pravidelným stimulem záchvatů smíchu a následného kašle. Kromě propracovaných témat a vizuální práce s náměty, se Jindřich Šídlo naprosto férově strefuje do všech bizárů české politické scény, v čemž je unikátní a jedinečný. Zkrátka a dobře, spravedlivě rozdává všem kanonýrům našeho parlamentu stejným dílem a to je v době politické hyperkorektnosti a přilnavosti mainstreamových médií k vládnoucí garnituře skutečně vzácné. Navíc ho také podezírám, že si v osobě Konstantina Sulimenka kromě svého kolegy vychovává také nástupce - protože ten už je schopen (především tedy ve Šťastném podcastu) svého mentora i velmi sympatickým způsobem zastínit.
Fabuluji, ale upřímně
Posledním, nejmladším ale jistě ne méně významným, je youtuber Jan Špaček. Ten kde se vzal, tu se vzal, objevil se na scéně a velice rychle se dostal do paměti řady politiků, především z řad hnutí ANO. „Oběťmi“ se ale také stali Robert Šlachta či prezident Pavel Pavel. A co je na Janu Špačkovi tak unikátního? Především jeho kontrola emocí, která jde ruku v ruce s konceptem kombinace trapna a nejsuššího britského humoru. Zatímco ale Mikýř používá několik „scenáristických masek“, tak Jan Špaček jde bez mimikry a sebemenšího záchvěvu obličejových svalů až na pomyslný okraj toho, co je ochotný divák jakožto absurdum humoru pojmout a vlastně i pochopit. Je to riskantní hra a nesčetněkrát se stane, že tuto hranici překročí. Možná proto jsou reakce na jeho tvorbu poměrně často rozporuplné. Přesto a právě díky tomu se politika jakožto odvětví otevírá také mladšímu publiku, jež se o věci veřejné v této zemi zatím příliš nezajímá. Já sám musím říci, že si videa Jana Špačka náležitě užívám, ať už to jsou glosy jako v případě Roberta Šlachty: „Jakou máte nejradši sladkost?“ - „Já sladké moc nejím, ale tady jsem si dal zmrzlinu,“ odpovídá uculující se Robert Šlachta. „Já jsem čekal něco jiného totiž - myslel jsem, že máte rád pendreky,“ kontruje s břitkým výrazem Jan Špaček. Krásná ukázka nahození nevinného tématu na cukrátka a zmrzlinky a následný knockout přímo na solar plexus.
Podobným způsobem si Jan Špaček podal již zmíněné duo Pečinka&Michopulos a to v situaci, kdy Bohouš Pečinka (s patřičnou hrdostí) vypráví, jak jim na jednom z jejich vystoupení pan majitel udělal menu ve stylu Kecy a politika, tedy pečínku s řeckými tzatziki a chlebem pita. „Ehmm,“ zamyslí se Jan Špaček a pokládá otázku - „Martin Bartkovský byl předkrm nebo dezert?“. Střih a přesouváme se do další scény. Jak výstižně podotkl Bohumil Pečinka, on tak balancuje mezi geniálním žertem a úplným idiotem. Ať tak či onak, zkrátka Jan Špaček baví a těším se, s čím na nás v budoucnosti ještě vybafne.
Jako zakončení bych si vybral dialog mezi Janem Špačkem a Petrosem Michopulosem, kdy se ho Jan Špaček ptá, zda zná nějaký dobrý politický vtip a Petros odpovídá: „Celá česká politická scéna je jeden velkej dobrej vtip a proto se nám tak daří.“ Nezbývá jen dodat - jen houšť panové, jen houšť!
.
