Článek
...A netvařme se, že je to jinak
Nebo velice brzy narazíme, pokud už se to tedy nestalo. Nicméně mám pocit, že k onu kulminačnímu bodu se teprve blížíme. Nejvíce jsem si to asi uvědomil u mého posledního článku, který se věnoval tuzemské problematice bydlení . Drtivá většina negativních komentářů, byla právě od generací 50 +, kterých se problém vlastně téměř vůbec netýká, a pokud ano, tak ve velmi omezené míře. Netřeba říkat, že člověk po padesátce už má ve většině případů stabilní zaměstnání, zajištěné bydlení a také často už odrostlé děti někde na studiích nebo v zaměstnání. To jsou přesně ty zásadní rozdíly, se kterými se my jako dnešní třicátníci musíme vypořádávat. Nejenom s nedostupností vlastního bydlení, ale drahého nájemního, energetické krize a stále ještě působící inflace. V tomto ohledu je velice těžké najít na současné době něco pozitivního, ještě když máte, nedej bože, malé děti.
Čemu ale vlastně nerozumím, je přezíravost velkého počtu lidí z těchto generací. Zatímco třeba moji rodiče tuto problematiku sledují a mají z toho podobně rozladěné pocity jako já, tak třeba generace jejich rodičů už je na tom jinak. Málokdy dokážou vstřebat, že jsou mladí lidé skutečně postaveni do situace, která je ekonomicky drtí ze všech stran a jistot je skutečně poskrovnu. Přitom tato generace dnešních seniorů by to měla chápat o to více, když vidí ty markantní rozdíly. Opět se vracím k tomu bydlení, ale na tom se to zkrátka demonstruje úplně nejlépe. Koneckonců oba moji dědové dostali byt přidělený v rámci zaměstnání v chemických závodech, dnešním Unipetrolu. V této době v podstatě nepředstavitelná věc. Tím neříkám, že naše generace musí dostávat byty k zaměstnání, ale dnes už se na dostupný byt (nájem + lokalita) bez konexí v podstatě nedostanete. Městské a státní byty nejsou a když ano, tak jen pro vyvolené. Komerční jsou vyhnané díky žalostné konkurenci a pomalé výstavbě do nebeských výšin.
Když chceš bydlet, tak jsi komunista
Tím se dostávám k tomu, jak mě vlastně tito lidé v diskusi k předešlému článku oslovovali. Vtipné na tom je, že to byly generace vyrostlé za bolševika a určitě mnohdy nosící rudou knížku. Abych to zkrátil, tak nejčastějším oslovením bylo, že jsem komunista, popřípadě neokomunista, který by chtěl mít všechno zadarmo - což je vtipné slyšet od lidí, kteří se ekonomicky a pracovně profilovali v socialismu, kdy nebyl žádný tlak na výsledek a stát v podstatě fungoval na principu perpetuum mobile. Je to vtipné slyšet od lidí, kteří nepoznali, a pokud ano, tak velmi povrchně, jak vypadá pracovat v tržním hospodářství, kdy je tlak na efektivitu a výsledek. Je to vtipné slyšet od lidí, jenž neměli tlak na znalost IT či cizího jazyka, protože nepracovali v mezinárodním prostředí a privilegovanou skupinou byl dělník, šlechtic státu.
Od těchto lidí mi to oslovení komunista na mou osobou nějak nesedí. Přičemž jejich představa mě jako komunisty vychází z toho, že si dovolím stěžovat na horentní částky za nájmy a byty, které tato generace často vlastní a pronajímá za cenu, která je daná pokřivením českého realitního trhu. Nicméně to bydlení přece není jediným tématem, ve kterém se naše společnost rozděluje. Protože za 35 let vlád mrzké lůzy (děkuji za vypůjčení Jiřímu Kodetovi a filmu Pelíšky - pozn. autora) tu nebyla snaha ani vůle vytvořit fungující penzijní reformu, tak opět jediným způsobem, který nepoškodí voličský seniorský elektorát je, že posuneme důchodový věk až na hranici 67 let. Konkrétně hranice 67 let se týká lidí narozených po roce 1989. Takže opět dnešní třicátnici, má generace. To už není otázka solidárního odvodu do systému, ale jasné poškozování jedné skupiny lidí.
Až za mnoho, mnoho generací
Připomíná mi to myšlenku, otce kamaráda mého táty, když pozoroval ten marasmus 90. let. Když bývalí komouši, veksláci a gauneři jen zahodili rudé knížky a začali nosit obleky. Už tehdy prý říkal, že ta „sametovka“ a nevypořádání se s minulým režimem, nás ještě dožene. On totiž bolševik sice oficiálně skončil, ale jeho způsoby a uvažování žijí dál. V podobě státu je to vidět ve formě toho, že se za celou dobu jen střídají korytáři, které více či méně ovládly struktury bývalého režimu, které si rozparcelovaly tento stát až do morku kostí. Klientelismus a lobbing je vidět nejenom ve vrcholné parlamentní politice, ale je protkaný až do nejnižších struktur krajských a obecních samospráv. Koneckonců vše je perfektně napasované na staré socialistické pořekadlo - „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“.
Ten samý člověk, mimochodem poměrně významný lékař, také vyjádřil hypotézu, že tenhle typ myšlení se změní až za mnoho, mnoho generací, kdy dojde ke kulturnímu, sociálnímu i genetickému naředění.
Abych tedy shrnul hlavní myšlenku tohoto článku a úvahy - my, jakožto generace narozená těsně po revoluci, nejsme líní neokomunisté. Pracujeme, vzděláváme se, chceme zakládat rodiny i se aktivně podílet na rozvoji naší země a společnosti. Ale nechceme být nevolníci pohrobků bývalého režimu a akorát financovat ve své podstatě mafiánský a klientelistický stát.
