Článek
Třikrát hurá, přežili jsme
Dle ČSÚ a zhodnocení roku 2023, je propad reálných mezd již 9. čtvrtletí v řadě, což je nejvíce v historii ČR. Dle Eurostatu jsme za minulý rok měli druhou nejvyšší inflaci v eurozóně (průměrně 12 %) a i díky tomu se životní úroveň Čechů propadla nejvíce v rámci zemí OECD. Obsluha státního dluhu je stále enormně náročná a vládní balíček sahá spíše do kapes střední třídy, kterou tímto nechává ještě více zchudnout. Reálné a koncepční kroky jsou v nedohlednu. Vláda Petra Fialy se spíše soustředí na prezentaci v zahraniční politice a místo toho, aby pracovala na vnitrostátních problémech tak raději řeší, co zas Andrej Babiš napsal do emailu a koho chce nechat lustrovat. Nesmíme také zapomínat, že od března 2024 se nám taktéž navyšuje cena dálniční známky o 800 Kč - vždyť od roku 1991 - 2019 se tu postavilo celých 708 km dálnic! Jen pro srovnání - dle statistiky stavíme v průměru mezi 20-25 km dálnic za rok, v sousedním Polsku je to v průměru 380 km.
No není tu krásně?
Levicová strunka hraje hlasitě
Takových jobovek bychom mohli najít celou řadu, ale spíše je nutné se naprosto s vážnou tváří zeptat - není to už trochu moc? Mně opravdu nepřijde v pohodě, že tu stále nemáme na stole seriózní návrh penzijní reformy, nebo novelizaci stavebního zákona. Loňský rok zaznamenal nejvyšší schodek důchodového účtu - rekordních 72,8 miliardy korun. Přičemž mandatorní výdaje činily 692,3 miliardy korun. Jak více zřejmé musí být, že na důchody už teď není a do budoucna je tento čistě průběžný systém zkrátka nereálný? Od poměrně odvážného pokusu 2. pilíře vlády Petra Nečase jsem nezaznamenal vážný pokus penzijní systém reformovat. Ano, je potřeba lidem říci, že bez nutnosti radikálního zásahu se tento systém zkrátka do budoucna zhroutí. A to už ať se bavíme o další modifikaci 2. a 3. pilíře, nebo o případném zdanění důchodů tak, jak je to obvyklé v drtivé většině evropských států, a můžeme začít naším oblíbeným sousedem, Německem. Mám nicméně obavu, že k ničemu takovému aspoň do zhroucení systému a bezodkladné nutnosti fiskálních opatření nedojde. V postkomunistické společnosti, kde právě pohrobci bývalého režimu hrají prim, se nikdo neodváží něco takového navrhnout - důchodci jsou silná volební základna a něco takového by mohlo každé straně ve volbách či u vlády zlomit vaz. A to přece nikdo nechce. U koryt je pěkné teplíčko a smrádeček. Spíše se teď narychlo a alibisticky rozhodne, že místo systémového řešení to těm pracujícím ještě pořádně osladíme, a zvýšíme věk odchodu do důchodu na 67 let.
Stejným případem je novelizace stavebního zákona. Co na tom, že jsme ve vyřízení stavebního povolení na 157. místě ze 190 hodnocených zemí. Konkurenci nám tu dělají např. Borundi nebo Honduras. Co na tom, že tak není v nemovitostech konkurence a ceny bydlení jsou tím pádem na prodej i pronájem astronomické. Co na tom, že mladí přestávají mít reálnou možnost vlastního bydlení - co na tom. Řešit reálné problémy vyžaduje reálné pracovní nasazení. A to by přece bolelo.
Dopadlo to trochu jinak, než jsme si mysleli
Mám takový pocit, že když se v devadesátkách mluvilo o utažení opasků a že to bude mít do budoucna efektivní progres, tohle se asi úplně nečekalo. Němce jsme sice dohnali, ale jenom v cenách - a to ať potravin, nebo bydlení. Fungující stát s moderní státní správou bez korupce je ovšem kdesi v nedohlednu. Vládu jsme předali šíbrům, a způsoby bývalé doby tak ani po téměř 35 letech nezmizely, naopak mám pocit, že zůstávají zakořeněné a předávají se i mladším generacím. Takový Ivo Kaderka by teď mohl vyprávět. Dopadlo to zkrátka trochu jinak, než jsme si mysleli.
