Tichý bojovník, který přišel úplně o vše: Prezident Emil Hácha dodnes není očištěn

Než se opět vrátíme do těch osudných před a poté protektorátních časů, je potřeba si prezidenta Háchu blíže představit. Především jakožto pilného, důsledného a pracovitého. Od dětství, které strávil v rodných Trhových Svinech, se přesunul do Českých Budějovic, kde absolvoval gymnázium, až svou cestu zakončil odpromováním na České Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze, v roce 1896. O dva roky později nastoupil k českému místodržitelství v Praze a v roce 1902 zpečetil i svůj osobní život, když si vzal svou sestřenici Marii Klausovou, se kterou měl dceru Miladu. Z Háchy se začínal stávat úspěšný úředník, který mezi lety 1916-1918 pracoval jako dvorní rada Správního soudního dvora ve Vídni, až se se vznikem ČSR v roce 1918 stal členem Nejvyššího správního soudu. Jako docent působil taktéž na právnické fakultě a po smrti Ferdinanda Pantůčka (Významný právník za První republiky, první prezident NSS-pozn. autora), byl Tomášem G. Masarykem jmenován jakožto druhý prezident Nejvyššího správního soudu. Svou právnickou erudici prokázal také tím, že se podílel na vzniku Ústavní listiny Československé republiky z roku 1920 a zákoně o zemském zřízení z roku 1927. V obou případech se jednalo o dokumenty významné právní síly, přičemž naše první Ústava přežila až do převratu v roce 1948, kdy byla zrušena nově vznikajícím komunistickým režimem.

Háchovi se zřejmě po kariérní stránce nemohlo dařit lépe. Začal také ve větší míře publikovat a stal se expertem mezinárodního práva, stejně jako velkým znalcem práva anglosaského. Když pomineme prezidentský úřad, tak zřejmým vrcholem se stalo členství u haagského rozhodčího soudu. Dveře do těchto vysokých funkcí mu otevírala nejenom zcela stěžejní právní erudice, jazyková vybavenost - výborně uměl německy, ale ovládal také angličtinu, francouzštinu nebo italštinu, ale především jeho absolutní politická nestrannost. Ta možná úzce souvisela s jeho silným katolickým vyznáním a představou neutrální veřejné služby. Když se zrovna nevěnoval svému náročnému zaměstnání, dokázal překvapit v turistice a alpinismu, kde rád navštěvoval vedle Alp také Krkonoše a Šumavu. Jeho zdá se jedinou neřestí, se stala vášeň k tabákovým výrobkům, především doutníkům. Ta mu vydržela až do konce jeho života.

Vše se pro Háchu začalo zhoršovat s příchodem roku 1938. Nejenom, že náhle zemřela jeho milovaná žena Marie, ale 29. září došlo také k nechvalně známé Mnichovské dohodě, kde nás především Velká Británie v čele s Nevillem Chamberlainem a Francie v čele s Édouardem Daladierem v podstatě odevzdala do područí hitlerovského Německa. Začala se psát jedna z nejtemnějších kapitol české historie.

Situace po mnichovské zradě vygradovala abdikací Edvarda Beneše a přijetím ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Edvard Beneš nakonec tlak neustojí a odlétá do britského exilu. Okleštěné české země, známé jakožto Druhá republika se nyní potýkají se zásadní otázkou výběru nového prezidenta. Snad v předtuše následujících událostí, se hledá osobnost spíše apolitická a nevýrazná, jejíž postavení bude ryze formálního charakteru. Rozštěpená politická garnitura probírá řadu jmen, kde za zmínku stojí podnikatel Jan Baťa, bankéř Jaroslav Preiss či historik Jan Šusta. Společná shoda ale proběhne právě až na Dr. Emilu Háchovi. Ten takto vysokou politickou funkci odmítá, i z důvodu svého podlomeného zdraví. Politici jsou ovšem neoblomní a Háchu nakonec přesvědčí. Ten je do úřadu jmenován 30.listopadu 1938, jako v pořadí třetí československý prezident.

Pozice po odříkání slibu a uvedení do úřadu nemohla být pro Háchu horší. Situace v okleštěné republice eskaluje návštěvou Emila Háchy v Berlíně, kde, jak již bylo výše zmíněno, podléhá a podepisuje politické prohlášení o „přijetí českého národa pod ochranu Německé říše“. Druhá republika jako politicko-geografický útvar končí 16. března 1939, kdy je na Pražském hradě Adolfem Hitlerem a německým ministrem zahraničí Von Ribbentropem vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. V té době už bez odtrženého slovenského státu, který vyhlásil 14. března 1939 nezávislost pod vedením Josefa Tisa.

Český národ ale neměl v úmyslu svou svobodu předat okupantům tak lacino. Protinacistické nálady sílily, především s výročím Mnichovské dohody, až vyústily v otevřené střety s okupanty na výročí založení Československé republiky, 28. října. Při těchto událostech zemřeli dělník Václav Sedláček a na následky postřelení taktéž student medicíny Jan Opletal. Jeho pohřeb se konal 15. listopadu 1939 na Albertově, kde se na protest proti nacistické moci shromáždilo tisíce lidí. Stovky studentů byly během těchto akcí zatčeny a 17. listopadu došlo v reakci na tyto události k uzavření všech českých vysokých škol. To mělo trvat po dobu tří let, nicméně nástupci K. V. Neuratha v roli říšských protektorů, nejprve Reinhard Heydrich a poté Kurt Daluege, odložili otevření na neurčito. Přinejmenším nebylo v plánu do konce války.

Emil Hácha reagoval na zatčení stovek studentů permanentním protestem u K. V. Neuratha, přičemž se jako protislužbou rozhoduje k veřejným projevům náklonosti vůči okupantům. Servilní projevy, blahopřání vůdci k narozeninám, hajlování ve společnosti nacistických špiček. To vše Hácha podstoupil a jako odměnou mu bylo propuštění téměř všech zatčených studentů z koncentračních táborů. Tato taktika funguje, dokud do role říšského protektora nevstupuje obávaný „řezník z Prahy“ a velký oblíbenec Adolfa Hitlera, Reinhard Heydrich. Ten začne vůči českému národu se skutečnými represemi, od postupné likvidace tuzemských odbojových skupin, až přes popravy politických činitelů. Jednou z obětí se stává i velký Háchův spojenec, Alois Eliáš. U toho se začala utahovat smyčka postupně od roku 1940, nicméně Háchův neustálý apel na Hitlera prozatím popravu po zatčení v roce 1941 odkládal. Eliášův osud byl ovšem zpečetěn po úspěšném provedení operace Anthropoid (Atentát na Reinharda Heydricha 27. května 1942 - pozn. autora). Bývalý legionář, představitel vlády a jeden z nejvýznamnějších představitelů našeho odboje, byl popraven na příkaz K.H. Franka 19. června 1942, na Kobyliské střelnici.

Od této chvíle se začal Háchův zdravotní stav prudce zhoršovat a vše vyvrcholilo Heydrichiádou a vypálením a vyvražděním Ležáků a Lidic. Do funkce ministra školství a lidové osvěty protektorátní vlády byl jmenován Emanuel Moravec, jeden z nejaktivnějších kolaborantů tehdejší doby, který mu začal psát ty „správné ideologické projevy poslušnosti“. Háchův odpor byl všemi těmito událostmi zlomen. Konce války se dočkal v otřesném zdravotním stavu, nemohouce se o sebe postarat a pravděpodobně si ze sebe sama již uvědomoval velmi málo. To, co mělo přijít, bylo ovšem poslední krutou ranou osudu, pro již tak zkoušeného a zlomeného člověka.

V roce 1945 vše nabralo rychlý spád. Na příkaz ministra vnitra Václava Noska je Hácha v Lánech zatčen a převezen do vězeňské nemocnice na Pankráci. Dozorci ve věznici starého muže šikanují, podávají mu stravu, jež nemůže pozřít a dle dobových záznamů docházelo i k fyzickému týrání. Starého pána tak snad i vysvobozuje předčasná smrt 27. června 1945 a že se případného ponižujícího soudu nakonec nedočkal. Snad největší zradou se tedy stává absence jakéhokoliv kroku navrátivšího prezidenta Beneše z britského exilu. Ten jako jeden z mála, byl do detailu obeznámen s Háchovým příběhem, zoufalstvím a pozadím za jednotlivými kroky, které byl v rámci svého úřadu nucen udělat. Přesto pro Háchu neudělal vůbec nic a jeho krutému osudu pouze přihlížel.

Emilu Háchovi však nebyl dopřán klid ani po smrti. Bolševická propaganda náležitě pracovala na vykreslení Háchova obrazu, jakožto aktivního kolaboranta a zrádce. Tento mýtus se víceméně držel dlouhou dobu i po Sametové revoluci a až poslední roky se mění díky snaze jedinců, jako např. Víta Machálka a jeho díla Prezident lidskosti: Životní příběh Emila Háchy či inscenaci Emil čili o Háchovi, od Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka. V představení této inscenace se na konci statě otevírá prostor pro řečnickou otázku a to následnou formulací: „…Lze je ale vůbec někdy definitivně a spravedlivě rozhodnout? A co tyto diskuse vypovídají o dnešku a o nás samých…?“

Tu samou otázku bych si vlastně dovolil položit já. V době, kdy si do prezidentských úřadů volíme bývalé nomenklaturní bolševiky a točíme filmy o více než rozporuplných postavách bratří Mašínů, proč jsme stále nedospěli k seriózní diskusi o rehabilitaci Dr. Emila Háchy? Co to vypovídá o dnešní době a o nás samých?

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Emil_H%C3%A1cha

https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/emil-hacha

https://plus.rozhlas.cz/emil-hacha-pribeh-velke-obeti-jak-dnes-vnimat-odkaz-protektoratniho-prezidenta-8833362

Emil Hácha: V nelidské době dělal, co mohl, aby nakonec zaplatil nejvyšší cenu - autor tohoto článku by znovu rád poděkoval tvůrcům pořadu „Životy slavných“, kteří vytvořili poutavý a skutečně za srdce beroucí díl, bez kterého by tento článek nevznikl.