Článek
Zatčení istanbulského starosty Ekrema Immamoglua může být bodem zlomu pro tureckou demokracii. Prezident Recep Tayyip Erdogan tím podle odborníka na Turecko Vladimíra Bízika překročil dosud respektovanou červenou linii – přímo zasáhl do svobodné soutěže ve volbách. Bízik v rozhovoru popisuje, proč je Immamglu pro Erdogana tak nebezpečný, jak se turecký režim proměnil po nástupu prezidenta k moci a jak může vypadat budoucí vývoj země.
V posledních týdnech Tureckem hýbe zatčení starosty Istanbulu a Erdoganova hlavního rivala Ekrema İmamoglua, kterému byl také odebrán vysokoškolský titul potřebný k prezidentské kandidatuře. Jak moc se tento krok odchyluje od Erdoganova přístupu k politické opozici, který bylo možno pozorovat dosud?
O Turecku se v posledních letech mluvilo jako o kompetitivní autokracii. Formálně probíhají svobodné volby, které jsou v den konání skutečně svobodné, ale vše kolem nich příliš svobodné není. V Turecku dnes neexistují žádná nezávislá média, neprobíhají tam předvolební debaty, všechna volební pravidla jsou velice nakloněná vládnoucí straně Spravedlnosti a rozvoje, ale do teď pořád platilo, že turecká vláda a státní aparát nezasahoval do svobody volby. V Turecku, na rozdíl od mnoha zemí v regionu, je poměrně bohatá tradice volební demokracie, sám současný prezident rád zdůrazňuje, že je produktem vůle lidu. A pokud se nestane, že Immamoglua nepropustí, což neočekávám, jedná se o obrovské překročení červené linie. Jde o odstavení prezidentova vážného protikandidáta a Erdogan se tak zahrává s principy, které ho vynesly k moci, tedy důraz na vůli lidu, což se mu může vymstít.
Jak moc je na místě vnímání Immamoglua jako Erdoganova jediného vyzyvatele? Erdogan v minulosti prohlásil, že kdo má Istanbul, má i Turecko. Bylo jeho zvolení istanbulským starostou prvním krokem k naplnění tohoto proroctví a může se stát, že dokáže naplnit i jeho druhou část a jednou získat i celé Turecko?
Co se týče naplnění tohoto proroctví, je pravda, že když byl v Turecku naposled uvězněn populární istanbulský starosta, za pár měsíců putoval přímo do premiérského křesla. Tím starostou byl Tayyip Erdogan. Istanbul je různorodé a pestré město s velkým množstvím sociálních vrstev, etnických i náboženských skupin, svou populací přesahuje Českou republiku, takže popularita v takto velkém městě může sloužit jako odrazový můstek do vysoké politiky. Potom jsou tu osobnostní rysy Immamoglua, které jsou pro Erdogana nebezpečné. Jde o charismatického politika, který se dokázal ze skromných poměrů vypracovat nejprve v úspěšného podnikatele a poté i úspěšného komunálního politika. Navíc se stal populárním i mimo okruh vzdělaných lidí z měst, kteří jsou typickými voliči opozice. Podporují ho konzervativní lidé a náboženské i etnické menšiny, například Kurdové. Takto široká podpora se dá skutečně přirovnat pouze k té, kterou dokázal v minulosti získat Erdogan. V současné době nevidím v Turecku žádného jiného politika, který by byl na svobodě a který by dokázal současnému prezidentovi konkurovat.
Rád bych se teď vrátil do roku 2003, kdy se stal Erdogan poprvé premiérem. V jakém stavu se tehdy země nacházela a čím si dokázal získat lid na svou stranu?
Je nutné si uvědomit, že Turecko před Erdoganem nebylo žádný demokratický ráj. Naopak, v zemi měla dlouhou dobu hlavní slovo armáda, která v momentě, kdy hrozilo, že by se k moci dostal někdo, kdo nevyhovuje jejímu výběru, zkrátka udělala převrat. Proti těmto nedemokratickým tendencím Erdogan svou rétorikou tvrdě vystupoval. Počátek nultých let se také nesl ve znamení obrovské ekonomické nestability a hyperinflace. Země byla unavená z neustálých vojenských převratů, nestabilních vládních koalic a hospodářských problémů a hledala někoho, kdo by konečně přinesl skutečnou demokracii, o které politici sice rádi hovořili, ale která fakticky neexistovala. V té době se Erdogan, který byl členem různých nepříliš úspěšných radikálních islamistických stran, začal prezentovat nikoli jako islamista, ale jako konzervativní demokrat a založil stranu inspirovanou německými a italskými křesťanskými demokraty. Jednoduše tvrdil, že ačkoli náboženství je pro něho důležité, stejně tak důležitá je i demokracie a právní stát. S touto rétorikou si získal nejen konzervativní voliče, ale i ty, kteří očekávali, že přistřihne křidélka armádě a omezí vliv byrokracie na soudnictví, což i udělal.
Dokázal byste určit jeden bod, kdy začalo být jasné, že to s demokracií nemyslí tak vážně a na povrch začaly probublávat jeho autoritářské tendence, byl to rok 2016 po neúspěšném pokusu o puč?
Rok 2016 byl ten definitivní zlom, ale nebyl první. Počátek vidím v letech 2012, kdy začal provádět čistky nejprve v byrokracii a poté i v armádě. V roce 2013 začaly probíhat protesty v parku Gezi, které tvrdě potlačil, čímž chtěl dát najevo, že on je tu pánem, on vyhrál volby a pokud se to někomu nelíbí, může svůj nesouhlas vyjádřit u volební urny. V té době začal výrazně utahovat šrouby, postupně se obrátil i proti spojencům, kteří mu pomohli k moci, což vedlo k pokusu o puč v roce 2016 a následně masivním čistkám napříč společností.
V roce 2017 se v zemi konalo referendum, které změnilo Turecko z parlamentní republiky na prezidentskou…
Ano, Turecko bylo do té doby parlamentní republikou, ale od chvíle, kdy se Erdogan stal v roce 2014 prvním přímo zvoleným prezidentem, začal úřad premiéra ztrácet na důležitosti, což se formálně potvrdilo ústavními změnami odhlasovanými v referendu. Hlasování proběhlo ve výjimečném stavu za podezřelých okolností. V tureckých volbách obecně platí, že nedochází k podvodům, které by ovlivnily výsledek. Výjimkou je toto referendum. Dnes už můžeme říct, že na hlasování dohlížela zpolitizovaná volební komise, která například rozhodla, že se budou sčítat i zneplatněné hlasy, přičemž všechny se měly započítat ve prospěch ústavních změn.
Turecko je členem NATO a oficiálně stále kandidátskou zemí Evropské unie, měl by nás, jako kolektivní Západ, odklon od demokracie znepokojovat?
Členství NATO nebylo nikdy překážkou pro fungování autoritářských režimů v členských státech. Ani v době studené války, kdy se to týkalo Španělska nebo Portugalska. I dnes jsou v NATO státy, které k režimům podobných tomu tureckému směřují, jako Slovensko nebo už tam jsou, jako Maďarsko. Vnitrostátní režim tak nevnímám jako tolik důležitý. Pro členství v Severoatlantické alianci je klíčová shoda na bezpečnostních zájmech.
Podíváme-li se touto optikou na válku na Ukrajině, shodují se turecké zájmy se zájmy Západu?
Turecko neustále zdůrazňuje zachování teritoriální integrity, tedy, že konflikt nemůže být ukončený tím, že Ukrajina se vzdá území ve prospěch Ruska, zároveň dodává Ukrajině zbraně, všichni víme o dronech Bayraktar, ale zdaleka nejde jen o ně. Na druhou stranu Turecko neuvalilo na Rusko sankce po vzoru Evropské unie, to je ale dané převážně ekonomickou závislostí na Ruské federaci, která je pro Turky zdrojem energií, Rusové tam provozují jadernou elektrárnu Akkuyu, ale i zdrojem cestovního ruchu.
Takže Turecko stojí od Ruska tak daleko, jak mu jeho závislost dovoluje?
Ano, to je velmi dobrá charakterizace. Od doby carského Ruska bylo Rusko pro Turecko vždy největší strategickou hrozbou. Právě ruské teritoriální požadavky byly, pomineme-li americké zájmy, hlavním impulzem pro vstup Turecka do NATO. Takže Turecko má stejné zájmy, to se nezměnilo. Protivník se neliší, ale je na kreativitě lídrů, jak se proti němu postaví. Tím, že Turecko je regionální velmocí, stojí na pomezí Evropy a Asie a je stejně tak východní, jako západní zemí, nelze očekávat žádný výrazný posun ve vztahu k Rusku. Z bezpečnostního hlediska tedy ohrožení nevidím. Z hlediska hodnotového ano, protože i my se do jisté míry přibližujeme autoritativním režimům. Jedna věc je pozastavovat se nad tureckým režimem, ale nelze ignorovat, jakým směrem se ubírají další členské státy NATO nebo Evropské unie.
V roce 2028 se budou v Turecku konat prezidentské volby, ve kterých Erdogan podle ústavy už kandidovat nemůže. Vidíte turecký odklon od demokracie jako nevratný, nebo ještě existuje cesta ven, třeba prostřednictvím těchto voleb? A uvidíme skutečně Erdoganův konec v politice?
Po posledních volbách prohlásil, že se jednalo o jeho poslední kandidaturu. Ale zjevně se zatím nepodařilo najít nástupce a předání otěží někomu stejně schopnému proto nebude tak jednoduché. A tak stále častěji vypouští balónky, které naznačují, že by se mohl národa ujmout ještě na dalších pět let, takže vůle znovu kandidovat tam je. Je pravda, že ústava to nedovoluje, ale i ústava může být novelizovaná…
Ale jeho strana nyní nemá v parlamentu většinu.
Nemá, ale teoreticky je schopen získat hlasy k vyhlášení referenda, k tomu je potřeba třípětinová většina. Může se však stát ještě jedna věc. Ústava umožňuje zkrácení volebního období, v tom případě by mu klauzule o maximálním počtu držených úřadů v cestě nestála. Pokud bych si měl dnes vsadit, řekl bych, že Erdogan a jeho okolí doufá, že do doby, než budou volby, se zmírní vášně mezi příznivci opozice. Nyní je, převážně mezi podporovateli Immamuglua, obrovský hněv a frustrace. Protesty probíhají v takové míře, která možná překvapuje i samotného Erdogana. Počítá s tím, že protesty budou trvat měsíce, půl roku, možná i rok, tedy po dobu, kdy na obzoru nejsou žádné volby a pokud ho nezačnou opouštět političtí spojenci, nemyslím, že to pro něho bude mít politické důsledky. I když, je pravda, že jeho podpora nestoupá, ale setrvale klesá a fakt, že měl potřebu zasáhnout do politického boje takovými prostředky není znakem síly, ale slabosti. Pokud však režim překročí Rubikon jako v tomto případě, často už není cesty zpět, pokud se rozhodnete zbavit jednoho politika, co vám zabraní v tom zbavit se dalšího? A následně lidí, kteří tyto politiky podporují. K udržení takového režimu je už zapotřebí silný represivní aparát. To nezní moc optimisticky, z minulosti však existují i příklady, kdy se jednalo o začátek konce aspirujících autoritářů, kteří si začali zahrávat se silami, které nedokázali ovládat. Jestli zvládne Erdogan ovládnout ten obrovský hněv společnosti, to ukáže až čas.
Vladimír Bízik (*1989) vystudoval magisterský obor Právo a právní věda na Právnické fakultě (2012) a magisterský obor Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních studií (2016) Masarykovy univerzity v Brně, kde v roce 2024 dokončil také doktorské studium v oboru Mezinárodní vztahy a evropská politika. Studoval na Marmara University a Bilgi University v tureckém Istanbulu a na kyperské University of Nicosia. Působil v Mezinárodním politologickém institutu Masarykovy univerzity a v neziskových organizacích Liga lidských práv a think-tanku Evropské hodnoty. V minulosti působil jako akademický pracovník na Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií Univerzity obrany, nyní vyučuje na katedře mezinárodních vztahů FSS. Zabývá se problematikou technologií ve vojenství a mezinárodních vztazích, kybernetickou bezpečností, podmínkami pacifikace států či politikou Blízkého východu, zejména Turecka.
