Prázdný sál a vzpomínání na komunisty. Alena Schillerová se potkala s lidmi v Lipůvce

Do začátku setkání s Alenou Schillerovou zbývá dvacet minut. Postávám před obecním úřadem Lipůvky a marně vyhlížím příchod obyvatel vesnice na Blanensku. Žádné davy se však nehrnou. Na mysl mi přichází pochybnosti, zda jsem na správném místě ve správný čas. Ještě jednou kontroluji místo a datum akce na webových stránkách hnutí, vše sedí. Pro jistotu nahlédnu do sálu, kde se má setkání odehrát. Před pódiem stojí skupina místních organizátorů obklopená bannery s logem hnutí ANO a reklamními předměty, kšiltovkami s nápisem Sorry jako, tričky a propiskami. Nacházím tak uklidnění, že plánovaná akce skutečně proběhne, i když do očí bijící prázdnota sálu tomu neodpovídá.

Hodiny v obecním úřadu ukazují deset minut před pátou a já konečně zpozoruji první příchozí. Na první pohled se jedná o lidi v důchodovém věku, část z nich si usnadňuje chůzi trekingovými holemi. Většina přichází sama, ale najdou se i tací, které doprovází děti, pravděpodobně vnoučata. I tak většina židlí v sále pro zůstává neobsazená.

Přisednu si ke stolu k ženě s chlapcem. Představí se jako Zdeňka, která je v důchodu, a Richard, její vnuk, který navštěvuje místní základní školu. Zdeňka oceňuje, že i na první pohled nevýznamná obec jako je Lipůvka stojí Schillerové za návštěvu. Při otázce, zda Lipůvku navštívil i někdo z vládních politiků, krátce zapátrá v paměti a odpoví, že si nikoho nevybavuje. O tom, komu dá v podzimních volbách svůj hlas, nemá pochyby. „Budu volit ANO, proto jsem tady,“ dodává s úsměvem.

Starší žena u vedlejšího stolu, která si nepřeje uvést své jméno, přichází s vysvětlením, proč je účast na setkání tak bídná. „Udělali to blbě. Kdyby to dali na středu, přišli by i důchodci z okolních vesnic, bylo by tady sto lidí.“ I ona je přesvědčená volička ANO, i když před vstupem Andreje Babiše do politiky k volbám nechodila. Svěřuje se s pocitem, že současná vláda směřuje veškerou svou energii na mladé lidi. Stěžuje si, že její celoživotní práce není dostatečně odměněna a peníze z důchodu jí nestačí. „To je pořád jenom mladí, mladí, ale mně nikdo nic nedá. Vychovala jsem dvě děti, byla jsem samoživitelka, dva roky před důchodem mě vyhodili pro nadbytečnost, musela jsem do předčasného důchodu a jsem na tom do konce života bitá. Nikdy jsem nevolila KSČM, ale tohle by se mi za komunistů nestalo,“ vysvětluje frustraci ze své životní situace.

Pátá hodina odbila a lidé u stolů, které zůstaly zaplněné nanejvýš z jedné čtvrtiny, už netrpělivě očekávají příjezd stínové ministryně financí. Mezitím se k hloučku organizátorů připojuje jihomoravská poslankyně Lenka Dražilová (ANO), oblečená v ikonické bílé košili, se kterou Andrej Babiš zaplnil české billboardy už v roce 2013.

U stolu přímo pod pódiem se zapojuji do živé diskuse pěti starších mužů o politice. I tady se setkávám se sentimentem k předrevolučnímu totalitnímu režimu. „Za komunistů se žilo lépe všem lidem. Všichni vydělávali a všichni museli pracovat,“ stěžuje si zapáleně muž ve flanelové košili. Další z nich přitakává. „Dnešní komunisté už nejsou jako dřív, dnes mají dobré názory,“ hájí stranu Kateřiny Konečné. Zajímá mě, které konkrétní názory dnešních komunistických politiků mu imponují. Odpověď však dostanu pouze v podobě úsměvu a kroucení hlavou.

Ne všichni u stolu mají jasno, jak budou na podzim volit. Muž v zeleném svetru, který podrážděným tónem upozorňuje, že si nepřeje být jmenován, se důrazně ohrazuje, když nabude dojmu, že ho pokládám za podporovatele hnutí ANO. „Já ještě nejsem rozhodnutý, chci si poslechnout všechny a potom si z portfolia stran vybrat. Zvažuji ANO, ale i Motoristy,“ brání se rozhořčeně. V zápalu diskuse plynule přejde k nedostatkům českého volebního systému. „Připadá vám jako demokratické, že v koalici vládnou strany, které nevolila většina? Vládnout by měla ta strana, která získá nejvíce hlasů.“ Muž ve flanelové košili souhlasí. Má za to, že by strana s nejvíce hlasy měla mít téměř neomezenou moc. Na můj dotaz, zda by s takovým tvrzením souhlasil i v případě, že by zvítězila strana, se kterou názorově nesouzní, například ODS, reaguje smířlivě: „A co bych s tím mohl dělat, když by to tak lidé chtěli?“ ptá se řečnicky. Rodící se polemika o významu demokracie je najednou přerušena. Muži u stolu zvedají hlavy a sledují vchodové dveře. Do sálu konečně dorazila žena, na kterou všichni celou dobu čekali.

Alena Schillerová obchází stůl po stolu, aby se s každým pozdravila podáním ruky. Vzhledem k naplněnosti sálu zvládne všechny přivítat během několika vteřin.

Po krátkém úvodu, kde bývalá ministryně přiznává, že se hnutí v Lipůvce příliš nedaří, o čemž svědčí i vítězství koalice SPOLU v posledních sněmovních volbách, a kdy s nervózním úsměvem připisuje nízkou účast selhání pošty, pobídne přítomné, aby jí kladli dotazy. Muž v zeleném svetru ji však vyzve, aby na rozehřátí nejprve řekla pár slov ona.

Poslankyně souhlasí. Nejsem si jistý, zda si oba pojem „rozehřátí“ vysvětlili stejně. Ve vnímání Aleny Schillerové se jedná o téměř hodinu a půl dlouhý projev. Po kritice přístupu Fialovy vlády ke změnám důchodového systému a nezvládnuté inflaci přechází na své oblíbené téma: boj s šedou ekonomikou. „V šedé zóně nám leží spoustu peněz, až deset procent HDP,“ přičemž slibuje, že pokud ANO vyhraje volby, znovu zavede elektronickou evidenci tržeb. Další výtka směřuje k daním, sedící nabádá, aby si spočítali, o kolik se jim letos zvedla daň z nemovitosti. Nechybí ani rýpnutí do ministra financí Zbyňka Stanjury (ODS). „Za Stanjury pracuje finanční správa v utajení, nedělají se brífinky, výsledky se nezveřejňují, což nechápu.“ Lidé u stolů působí ospale, jen občas někdo zareaguje na slova političky souhlasným pokývnutím hlavou. Schillerová se ještě pochlubí vyrovnanými rozpočty za vlády hnutí ANO, označí členy Pirátské strany za neomarxisty a po dlouhém monologu se konečně obrací k lidem.

Mikrofon si bere starší paní, které se nelíbí, jak se vláda postavila ke škodám způsobeným povodněmi na Moravě. „Jak je možné, že vláda přijede, vyfotí se u povodní a lidem v důchodu, kteří si nemohou přivydělat, nikdo nepomůže?“ ptá se vyčítavě. Schillerová nadšeně souhlasí a jako srovnání nabízí vzpomínku na pomoc státu po tornádu v době, kdy byl premiérem Andrej Babiš.

Ke slovu se hlásí žena, kterou znepokojuje výstavba dopravní infrastruktury. „Když se budou stavět silnice a dálnice, kde, kurník, zasejeme obilí? Co budeme jíst?“ říká s neskrývaným znepokojením v hlase. A také nabízí jednoduché řešení: „Proč se silnice nedají na pilíře, pod kterými může být orná půda?“ Jednoho z mužů u stolu návrh pobaví. „A jak na ni bude svítit slunce a padat déšť?“ šeptá s úsměvem příteli vedle sebe.

Když Schillerová odpoví na poslední dotaz, vzpomene si, že vedle ní téměř dvě hodiny sedí poslankyně Dražilová, která celou dobu jen mlčky přihlížela. „Já jsem zapomněla na Lenku, vždycky na ni zapomenu,“ směje se Schillerová. Dražilová jen krátce poděkuje lidem, že přišli a tím její role končí.

Mítink je u konce. Někteří rovnou odcházejí, ale většina se hrne k pódiu, aby si nechala podepsat knihu Aleny Schillerové nebo si nasadila Trumpem inspirovanou čepici s nápisem Silné Česko.