Cyklistika po česku: Káva, vajíčka… a pivo v 9.

Ranní slunce nás v chatce zastihlo s úsměvem, ale v lehkém oparu potu. Noc byla jako v sauně a naše těla po šokujícím prvním dnu jízdy pilně regenerovala. Otevřel jsem oči. Únava se mísila s tím podivným nadšením, které znáte po dobře odvedené, brutální práci.

Otočil jsem se k Milanovi. Vypadal, že prohrál wrestling s matrací. „Tak, kamaráde, první den za námi. Přežili jsme. Dnes to bude plynulejší. Méně drama, více kilometrů. A hlavně, dnes končí dětské prázdniny. Máme 31. srpna.“

Milan polohlasně přikývl, s tónem generála plánujícího invazi do ticha: „To znamená jedno: v kempu budeme mít konečně soukromí. Žádný křik, žádná noční diskotéka.“

Dostávat se z postele byla ranní komedie – koordinace ztuhlých končetin v miniaturním prostoru chatky. Museli jsme být pro okolí unikátní symbióza: jeden chrápe s intenzitou startujícího tryskáče (Milan), druhý mluví ve spánku o tajných mapách (já). Museli si myslet, že v lesích řezal dříví medvěd, zatímco mu mládě vyprávělo pohádky.

Konečně venku! Vzduch byl chladivý, voněl borovicemi a rosou. A pak přišel šok, ale ten příjemný: na snídani nás čekaly švédské stoly. Žádná typická kempová houska s džemem, ale hostina: vonící káva, vajíčka, čerstvé pečivo. Kompletní sestava pro cyklistický den. Okamžitě jsem si slíbil, že až pojedu do Třeboně znovu, ubytuji se přesně tady.

Při snídani jsme se domlouvali na trase: Jižní Čechy, rybníky, lesy. Seděl jsem, vychutnával si kávu a teplé vajíčko, a věděl jsem, že všechno je připraveno.

A pak se můj zrak stočil k výčepnímu stojanu. Na pípu, která stála elegantně a nehybně.

Podíval jsem se na Milana s ďábelským leskem v oku. „Víš, čím rozjedeme ten náš druhý, historický den, plný cyklistických výkonů?“

Milan zvedl obočí. Znal mé nápady. „Ne. Doufám, že ne…slivovice?“

„Ne, Milánku. Horší! Nebo spíš lepší! Dáme si pivínko. Kord, když jedeme do Třeboně.“

Musíme nastartovat pitný režim. Chci, aby moje cesta byla dána pivkem, fotkou a podtáckem – hmatatelným důkazem, že jsem trasu opravdu dal. Můj poutnický rituál!“

Milan na mě chvíli nevěřícně koukal. V očích měl směs úžasu, pobavení a zoufalství. „Hele, já naplánoval cestu. Teď je to na tobě. Jdi objednat.“

Milan přistoupil k pultu. „Dobrý den. My bychom si dali… jedno malé pivo, prosím,“ vypálil.

Paní za výčepním pultem, typická venkovská postava, co už viděla všechno, zkoprněla. „Pivko… teď ráno? Je… devět hodin, pane.“

Nasadil jsem úsměv, který měl paní uklidnit a zároveň ji přesvědčit o správnosti našeho rozhodnutí. „No jistě! Teď je ten pravý čas. Jestli pípu zapnete ve třináct nebo v devět je naprosto jedno. My vám ten start prostě jen usnadníme. Náš první cíl je pivovar, musíme se na to mentálně připravit.“

Paní se po chvíli podívala na Milana, na mě a pak se usmála. „Víte, to je pravda. Ale točit pivo v devět ráno cyklistům, to jsem tu ještě nedělala.“

„No vidíte, paní! Všechno je jednou poprvé, a já jsem ten, který vám narušil zavedený řád.“

Paní s lehkým úsměvem, který značil kapitulaci, natočila dvě malá piva. A v ten samý moment se to stalo. K pultu přišel jiný pár cyklistů.

„Jéé, vy už točíte! Tak to si dáme taky jednoho, kluci nás navnadili.“

Paní byla v šoku. „Nikdy by mě nenapadlo, že lidé hned ráno začnou pít pivko. Co se to s těmi cyklisty děje?“

„Je to energie, tekutina a národní poklad! Navíc, po včerejšku si to zasloužíme,“ smál jsem se. Udělali jsme tímto v kempu malou ranní revoluci.

Po snídani a našem ranním rituálu jsme vytáhli kola. Rychle jsme projeli Třeboní, zastavili se u pivovaru Regent – rituál splněn: máme podtácek a fotku.

Čekalo nás 33 zvlněných kilometrů. Snažili jsme se držet polních a lesních cest. Jihočeská krajina, plná rybníků a hlubokých lesů, byla balzámem na duši. Svaly se adaptovaly, šlapání bylo snazší a my si konečně užívali scenérii.

Navštívili jsme Hamr, Zámek Chlum u Třeboně, a pak už směr Stráž nad Nežárkou. Ve Stráži nad Nežárkou jsme navštívili místní pivovárek. Dali jsme si jídlo a požádal jsem obsluhu o podtácek.

Obsluha s úsměvem mi oznámila, že podtácek dávají za 20 Kč. Podíval jsem se na ni, usmál se a pravil: „Děkuji. To si dám raději pivko a fotku. Zas ty podtácky tolik nepotřebuju.“ Nečekal jsem, že mi toto řekne, zvlášť když jsem nechal dýško 90 Kč. Inu, v pivovaru Stráž nám ukázali, že i na Pivní cestě existují nečekané obchodní modely.

Vyjeli jsme ze Stráže nad Nežárkou a směr Nová Bystřice. Když jsme dorazili do cíle, nejprve jsme začali hledat pivovar. Mile mě překvapilo, že přímo u něj měli i muzeum veteránů a historických vozidel.

Sice nás netlačil čas, ale i pohled zvenku stál za to.

V samotném pivovaru v Nové Bystřici to bylo útulné. Dali jsme si výbornou paštiku a samozřejmě místní pivo.

Každý doušek byl odměnou, kdy se námaha mění v absolutní relaxaci. Náš nápad spojit sport s láskou k českému pivu nám přinášel neuvěřitelnou radost.

Mise splněna, pivko… vypito, podtácek v kapse. Cesta pokračuje.

____________________________________

Pokud se vám líbil tento článek o cyklistice, klikněte na ‚Sledovat‘ pro další dobrodružné příběhy z kola!