Článek
Podél části Schwarzenberského plavebního kanálu vede 9 kilometrů dlouhá bezbariérová naučná stezka vhodná pro pěší, cyklisty, v zimě pro běžkaře. Na stezce jsou 4 zastávky s informačními tabulemi. Naučná stezka začíná na placeném parkovišti v Jeleních Vrších u dolního portálu tunelu, pokračuje u Jeleního smyku vyúsťujícího z Jeleního jezírka, Rosenauerovu kapličku v místě křížení s Jezerním potokem přitékajícím z Plešného jezera, Jezerní smyk, akvadukt u Rossbachu, který je zároveň viaduktem nad Koňským potokem přitékajícím od napájecí nádržky Říjiště, „nezapomenutou“ kamennou lavičku, několik stavidel a bočních propustí po celé délce stoky a hlavně krásnou přírodu Šumavy.
Jednou ze zajímavých částí je Želnavský smyk. Ten uhýbá ze Schwarzenberského kanálu na hranici Národního parku Šumava v místě zvaném Klápa a ústí do Vltavy. Je to speciální 3,5 kilometru dlouhá vodní cesta umožňující plavení i celých kmenů stromů. Má dlouhé přímé úseky a mírné zatáčky. Tímto kanálem lesníci dopravovali kmeny do Vltavy a odtud do Prahy.
Délka kanálu je kolem 50 kilometrů, z toho 44 vede v povodí Vltavy a převýšení je 255 metrů. Kanál vede i necelých 400 metrů dlouhým tunelem blízko Jelení osady. Tady se ho dotýká i naučná medvědí stezka.
Schwarzenberský plavební kanál byl vytvořen v letech 1789 až 1822 na žádost knížete Jana Nepomuka I. ze Schwarzenbergu pod vedením Josefa Rosenauera. V obci Chvalšiny je muzeum zaměřené na tuto technickou památku. Místní expozice zahrnuje přírodu a přírodní památky této části chráněného území, její dnešní stav i záměry jejího rozvoje a také historický vývoj obce s kulturními i přírodními zajímavostmi až do současnosti.
Cílem tohoto kanálu bylo zprostředkovat dopravu palivového dřeva z nedostupných oblastí Šumavy až do Vídně, tehdejšího hlavního města rakousko-uherského císařství. Jeho pomocí se povedlo dopravovat dřevo přes celou trasu za pouhých osm dní.
Plavební kanál byl budován ve dvou etapách. V první etapě byl v letech 1789–1793 pod vedením autora projektu, lesního inženýra Josefa Rosenauera, vybudovaný přes 31 km dlouhý tzv. „starý kanál“, který vedl od ústí potoka Zwettlbach (od řeky Grosse Mühl) až k osadě Jelení Vrchy. Druhá etapa výstavby, „tzv. nový kanál“, proběhla v letech 1821–1822 pod vedením inženýrů Falty a Krause a prodloužila plavební kanál z Jeleních Vrchů k Rosenauerově nádrži (916 m n. m.) na úpatí Třístoličníku. V této druhé etapě byl vybudovaný i unikátní tunel pod vrchem Plešivec (nad Jeleními Vrchy).
K plavení dřeva bylo potřeba zabezpečit dostatek vody, proto vznikl systém napojení 27 šumavských potoků, 3 vodních nádrží a Plešného jezera. Celkem bylo během sta let plavení dřeva v letech 1793–1892 dopraveno ze Šumavy do Vídně téměř 8 milionů metrů krychlových palivového dřeva. Část kanálu byla využívána až do roku 1961. Od roku 1963 je kanál na seznamu nemovitých kulturních památek technického významu. Později byl kanál vlivy prostředí poškozen a od 80. let začala rekonstrukce trvající až do roku 2001.
