Článek
Pozvolna ubývá těch, jež pamatují silně diverzifikovanou energetiku. Abych nevzpomínal něčeho, co je již dávnou minulostí, vrátím se do padesátých let uplynulého století. V té době dominovalo uhlí, a to i jako primární palivo.V Uhelných skladech - pokud vůbec nějaké uhlí na prodej bylo - kupovalo se všechno, co hořelo; především hnědé uhlí (spíše však svojí kvalitou lignit). Černé uhlí vzácně a brikety za úplatek. Mour v ceně. Elektrárny byly prakticky výlučně uhelné, a s jedinou výjimkou - elektrárnou v Dětmarovicích - spalovaly ono hnědé uhlí. Teplárny ještě neexistovaly. Člověk v té době nemusel (a ani nesměl) jet do Londýna, aby si užil své. V časech inverzí bylo nedýchatelno, a to jak ve větších městech, tak i v uhelných regionech, kde se vyráběla elektřina.
Uhlí bylo i převažujícím zdrojem zajištění tepla a v domácnostech. Ještě počátkem sedmdesátých let, kdy jsem bydlíval na stráni nad Vltavou s výhledem na pražské panorama, bylo celé centrum města během inverze pokryto čímsi šedohnědým, a Smíchov i Malá Strana mizely v mlhách. Na Pražský Hrad to nedosáhlo.
Hranice únosnosti byla nejprve překročena v severních a severozápadních Čechách, kde se k elektrárenství přidaly i exhalace z chemiček. Průměrná délka života v regionu klesala, děti byly odváženy na školy v přírodě a výplatní pásky obsahovaly jakousi prémii, lidově nazývanou „pohřebné“.
Počátek „sedmdesátek“ byl i obdobím vzniku hromadné panelové výstavby, a s ní spojeným teplárenstvím. Jestliže původní sídliště byla vybavena lokální kotelnou na uhlí, od sedmdesátých let byla výroba tepla „vyhoštěna“ mimo město; teplárny byly (po vzoru elektráren) vybaveny vysokými komíny, které expedovaly zplodiny desítky kilometrů daleko; lokální čisté ovzduší pak vyhladilo smrkové kultury v našich pohraničních horách důsledně; následovalo letecky prováděné vápnění Krkonoš a nová hromadná výsadba lesů. Docházelo i k „mezinárodní emisní výměně“, kdy německý kombinát Schwarze Pumpe a polský Turow čmoudily při severojižním větru k nám, zatímco při tom západním a jihozápadním jsme jim to opláceli.
Využívání plynu pro otop mělo své limity: kapacitu sítě, kapacitu výrobních zdrojů svítiplynu a míra plynofikace území. Většinou se jednalo o spotřebu ve městech; využívány byly tzv. „Wavky“, tedy plynová topidla, pohledově charakteristická odvětrávacími mřížkami na zdech činžáků.
Topení elektřinou využívalo akumulační kamna nebo přímotopy. Oblíbené bylo i topení topnými oleji; v zásadě se jednalo o motorovou naftu, opatřenou nižší cenou.Tento druh vytápění skýtal četné příležitosti pro obchodníky a jejich kreativnímu vztahu k cenovému rozdílu, později k DPH. Soudy by mohly vyprávět.
Až do první poloviny sedmdesátých let měl člověk do jisté míry na výběr, jakou energii bude vedle té elektrické spotřebovávat. V plánované ekonomice sice „konkurence neexistovala“, ale jistá volba zde byla.
Přejděme o deset let dále. Od roku 1973 byl do provozu uveden tranzitní plynovod, tedy zdroj zemního plynu. Zemní plyn a svítiplyn nejsou kompatibilními: ten zemní není jedovatý, ale má vyšší výhřevnost a lze jej přepravovat v potrubí pod vyšším tlakem. Shrnuto: stejným systémem je bezpečnější a můžete rázem přepravovat dvojnásobek energie.
Od poloviny sedmdesátých let tak probíhal projekt záměny svítiplynu zemním plynem; podstatnou jeho částí byla výměna hořáků u plynových spotřebičů. Vnitrostátní část plynárenské soustavy byla na přenos zemního plynu připravena v polovině osmdesátých let. Od té doby začal zemní plyn nahrazovat ostatní paliva, užívaná pro vytápění. Současně se rozhořel boj mezi plynárenstvím a teplárenstvím o trh s teplem.
Ale abych nezdržoval: do XVII. století měl odběratel k dispozici dřevo a dřevěné uhlí, poté přibylo uhlí, v první polovině XIX. století ještě plyn a ve druhé polovině téhož století nastoupil i elektrický proud. Postupně se rozvíjela i energetická transformace a využití vodního potenciálu.
Dnešní odběratel energie má tedy celkem širokou nabídku možností, jak se ohřát či si uvařit něco k jídlu nebo svítit něčím jiným, nežli svíčkami a hledat po domě kratiknot. Jenže…
Energie počaly se děliti na ušlechtilé - a ty ostatní. Ušlechtilými byly elektřina, plyn a ropa; ty ostatní měly běžet za kočárem. Neběžely, samosebou; uhlí bylo nenahraditelnou součástí výroby elektřiny, zpočátku i plynu, bez uhlí se neobešla výroba železa a oceli. Transformace energie uhlí byla významná až do doby současné. Ale: „časy se mění!“ Soumrak uhlí začal dne 5. ledna 1952 v Londýně. Londýnské mlhy jsou sice pověstné, ale tentokrát uhelný smog, trvající až do 9. ledna, zcela zakryl slunce a připsal si smrt několika tisíc lidí, kteří se většinou udusili neb zabloudili v naprosto nepropustné mlze. U nás se ovšem v té době razilo heslo :„já jsem horník, kdo je víc!?“ a havířina byla bezkonkurenčně nejlépe placenou prací. Kam se na ně hrabali páni profesoři!
Vznik nouzového řešení „made in Czech“ - centralisovaného zásobování teplem - byl popsán již v úvodu. Je pozoruhodné, že podobné topné systémy najdeme v takovém rozsahu pouze ve Finsku; zde ovšem spalují místní zdroj - rašelinu. Jinak jsme evropským unikátem.
Je asi nejvyšší čas, abych vás přestal nudit historií a vrátil se zpět do současnosti. Tedy: současný odběratel energie - má-li k tomu vytvořeny technické podmínky - může topit uhlím, dřevem, zemním plynem, bioplynem, LPG, elektřinou, tepelným čerpadlem, solární energií, dálkovým teplovodem. Zapomněl jsem na borové šišky, promiňte.
Tyto energie si v případě vytápění navzájem konkurují, proto i dodavatelé jsou odlišní. Je to energetický trh, který nabízí konkurenci nejen u samotných komodit, ale i uvnitř nich. Plyn obchoduje asi devadesát subjektů, u elektřiny sice počet nevím, ale desítky jsou to určitě. Do toho vstupují mnohé subvence, motivované především zeleně, nebo výhody zákazníkům. Každý dělá maximum pro to, aby na energetickém trhu uspěl. A vydělal.
Výsledkem je aktuální energetický mix, tedy podíl jednotlivých typů energie na celkové spotřebě. Energetický mix je oblíbeným hřištěm vládním. Klíčovým slovem však není hojně užívané „zajistíme“, ale slůvko „kdyby“. Vláda může mix formovat pouze cestou tvorby legislativy; a občas se tak i děje. Jinak je to pouze popis krásných sestav oblaků na nebi. V posledním čase vzniká potíž s našimi závazky, spojenými s Green dealem (o něm si ostatně můžete přečíst v mém předešlém článku). A protože neštěstí nechodívá po horách…, přestal ruský Gazprom plnit dlouholetý kontrakt o přepravě plynu přes bývalý tranzitní plynovod, nyní Net4Gas. Rusové měli objednanou/zablokovanou kapacitu v plynovodu bez ohledu na průběh reálné přepravy (ostatně tak je tomu již od roku 1973). V loňském roce bez jakéhokoliv varování přestali za objednanou kapacitu platit. Následkem toho obě světové pojišťovy, které Net4Gas vlastnily, rozhodly o prodeji akcií. Hrozilo reálné riziko, že akcie odkoupí někdo, kdo má blízko ke Gazpromu; jelikož se jedná o zdrojový plynovod pro celou republiku, vláda rozumně přes možná negativa firmu odkoupila a zaparkovala ji do státní firmy ČEPS. Totéž se stalo se strategickými podzemními zásobníky plynu. Toto období lze označit jako "mezihru"; cílem je konečné uspořádání české energetiky. A zde vzniká velký problém.
Přirozenou cestou by bylo založení stejné státní organizace, jakou je ČEPS, a vložit do ní obě plynárenské akvizice. Z pohledu legislativy nejednalo by se o nic výjimečného, protože stát prostřednictvím Energetického regulačního úřadu schvaluje ekonomické parametry u všech přirozených subjektů. Stát by navíc nefungoval jako podnikatel, ale jako správce akciového kapitálu. Pokud by stát odkoupil od „svého“ ČEZu i právě koupený blok distribučních plynárenských společností GasNet, byla by zajištěna energetická konkurence, která zde trvá okolo sto třiceti let. Uhlí vy zabralo svůj zákonem vymezený prostor a OZE by se (doufejme) rozvíjely méně podle míry nadšení a více podle zákonů ekonomiky. Z pohledu spotřebitele by se příliš mnoho jiného nestalo. Stále by měl volbu ve svých rukách.
Ta druhá varianta, která je mírně prosazována i ve státní správě, je centralizace energetiky. Prvním krokem ČEZ a.s.byl nákup plynárenské distribuční firmy (80% tuzemské distribuce), druhým krokem je snaha o zpětné ovládnutí tepláren a jejich změnu v plynové elektrárny pro krytí odběrového diagramu, třetím krokem je dovoz plynu (holandský a německý terminál, nákup z Alžíru); vzhledem k tomu, že ČEPS je sice státní, ale v silné vazbě na ČEZ, nelze vyloučit, že Net4Gas a podzemní zásobníky budou včleněny do ČEZ. Vznikne tak kongomerát, kontrolující elektřinu, plyn a centralizované teplo. Jakákoliv energetická konkurence tak zmizí, což by vedlo k růstu cen energií „bez možnosti voby“, a co je horší: ČEZ byl ustaven jako standardní akciová společnost, jejíž jediným smyslem existence je maximalizace zisku. Nikdo (pokud je dodržován zákon) nemůže moderovat požadované ceny za energii. Stát už vůbec ne.
To, co jste dočetli, není stížnost na těžkosti životní. Je to varování před vznikem monopolu, před kterým nás nikdo - ani stát - neochrání. Ostatně záviset plně jako stát na jediném druhu transformované energie je bezpečnostní hazard. Zvláště v časech ruské barbarské expanze je to trestuhodně pošetilé. Bohumil Hrabal uvedl jako motto ke svým Pábitelům text lístečku z chemické čistírny: „Některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky!“ Mistr tím začínal, já tím končím. A děkuji za vaší trpělivost.
