Článek
Né, že by mě moje babička nepohladila a také umí vyprávět hezké pohádky, co si sama vymýšlí, ale když jí to popadne, odjede třeba do Francie, kde pracuje v otrockých podmínkách za noclech a žvanec jídla, jenom proto, aby něco viděla a vykoupala se v moři. Přijede zubožená, ale spokojená, že to zvládla a naše rodina je ráda, že se nám babička vrátila, protože v to už ani nedoufala.
Babička se otřepe, chvíli je v klidu, ale za nějaký čas se opět začne nudit, a tak jde třeba prodávat perské koberce. Tam se dosyta nadýchá prachu z těch koberců, protože ty se musí neustále obracet, aby se zvědavý zákazník pokochal jejich vzory, než je za drahé peníze koupí. Je to docela dřina, a tak babička po nějaké době opět odchází. Pak si třeba vzpomene, že by měla hrát ochotnické divadlo. Přihlásí se tedy na inzerát tam, kde hledají nové herce a ve svém pokročilém věku je přijata a hned dostane pěknou roličku. Pozve do divadla všechny příbuzné, aby jim předvedla svůj výkon, ale nesklidí takové ovace, jaké si představovala. Je jí to líto a chvíli trucuje.
Babička se také ráda stěhuje, protože nevydrží na místě. Říká, že změna je život, ale jsem zvědav, jak ji ty aktivity ještě vydrží. Babička umí také zacházet s hlasem. Naučila se to, když pracovala v mateřské škole a musela tam dětem hrát divadýlko.
Tohle poslední umění, ale možná babičce zachránilo život. Z mého vyprávění je možná zřejmé, že babička žije sama, protože kdyby nechyběl dědeček, tak by možná babička nebyla tak akční jinde. Dědeček neodešel na věčnost, ale babička dědečky tak vyměňovala dlouho, až žádný nezbyl. Rozhodla se tedy, že dědečka už nepotřebuje a že si s životem poradí sama. A tak žila sama v posledním bytě v Praze. V době, kdy se v Praze prohání hodně nekalých živlů, kteří chtějí staré lidi okrást, ošidit, nebo zabít, je to opravdu nebezpečné.
Jednou babička seděla doma a četla napínavou knížku. Najednou slyšela z předsíně nějaký šramot. Šla se neohroženě a potichu podívat, co se to děje. Dělo se však to, že se někdo snažil do jejího bytu dostat. Tichounce přistoupila ke dveřím a podívala se šmíráčkem. Za dveřmi byl chlap, v ruce nějaké nářadí a pokoušel se dveře otevřít. Dodnes nevím, kde se v babičce vzala taková duchapřítomnost a moc ji za to obdivuji.
Babička totiž také uměla dobře napodobit psa. Zaštěkala tedy mohutným psím štěkotem. Ještě se do dveří opřela a zaškrábala na ně jako psími prackami. Chlap se tak lekl, že od dveří uskočil a pak bylo slyšet jenom rychlý běh po schodech.
Babička si sice pořídila nový bezpečnostní zámek, ale já stejně vím, že babička je na zloděje pes.
