Článek
Jistě jste v posledních týdnech zaregistrovali několik medializovaných případů, kdy došlo k úmrtí nezletilého dítěte v rodině a pachatelem byl jeho rodič.
V oboru se pohybuji již více než 10 let. Pracoval jsem v sociálních službách, jako sociální pracovník na OSPOD, nyní působím jako vychovatel v dětském domově. Za tu dobu jsem se setkal s různými kritickými názory na český systém ochrany nezletilých dětí.
Pamatujete na kritiku norského úřadu Barnevernet?
Hesla typu „Nechceme dopadnout jako v Norsku“. Vždy, když některý z rodičů zmedializoval případ odebraných dětí, následoval mediální tlak na OSPOD (pozn. orgán sociálně-právní ochrany dětí- lidově „sociálka“) , že se blížíme skandinávskému systému. Přidaly se různé neziskové organizace, které poukazovaly na fakt, že se každoročně odebere z rodiny XY tisíc dětí.
Poté přišly na „paškál“ ústavní zařízení, kdy se shora prosazuje tzv. deinstitucionalizace. Nejprve se zrušily kojenecké ústavy, aby se poté zjistilo, že český systém nemá kam umístit týrané děti. Nemáme pěstouny a chybějí kapacity v zařízeních pro děti mladší tří let.
Dětské domovy se mají pomalu transformovat do menších bytových jednotek, které by formou připomínaly „běžné domácnosti“. Snad po dokončení transformace systém nepřijde na skutečnost, že soud nemá kam umístit osmičlennou sourozeneckou skupinu dětí.
Nyní jsem zaznamenal paradoxně kritiku pracovníků OSPOD, kteří „selhali při vyhodnocení situace rodiny“ a dali zelenou, aby se děti navrátily do nefunkčních rodin ke svým biologickým rodičům.
Nechci se pustit do laciné kritiky systému ochrany dětí. Proto se pokusím na základě svých zkušeností napsat komentář, který komplexněji popíše stav systému laické veřejnosti.
V českém systému sociálně-právní ochrany dětí existuje silná a na první pohled nezpochybnitelná myšlenka: dítě má vyrůstat v rodině, ideálně ve své vlastní. Tento princip prostupuje metodikami, strategiemi i každodenní praxí úřadů, ministerstev, orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Na papíře vše dává smysl. V praxi však může vést do slepé uličky.
Současný systém stojí na konceptu tzv. sanace rodiny – tedy snahy obnovit její funkčnost tak, aby se dítě mohlo vrátit zpět. Sociální práce se zaměřuje na podporu rodičů, zlepšení jejich kompetencí a stabilizaci prostředí. Návrat dítěte je přitom často vnímán jako preferovaný cíl, pokud to situace alespoň částečně umožňuje.
A právě zde vzniká problém.
Praxe ukazuje, že hranice mezi „zlepšením“ a „dostatečně dobrým prostředím pro dítě“ bývá nejasná. Rodič začne spolupracovat, situace se mírně stabilizuje, základní potřeby jsou formálně zajištěny – a systém začne uvažovat o návratu dítěte.
Píši systém, ale mám na mysli jednotlivé články systému – klíčový pracovník rodiny na OSPOD, jeho přímý nadřízený, kolizní opatrovník, soudce. Velmi často je důležitý i názor školského zařízení, pediatra, pracovník neziskové organizace, který dochází do rodiny. Roli hraje i vyhodnocení Policie ČR – zda určité skutky rodičů předběžně vyhodnotí jako přestupek, či trestný čin. Věřte, že hranice je někdy až překvapivě tenká.
A jak to vypadá v praxi?
Představme si případ osmiletého chlapce, říkejme mu třeba Filip. Na sociálku dojde oznámení základní školy, že Filip má zameškaných 60% docházky, většinu neomluvenou. Když už Filip do školy přijde, je agresivní na spolužáky i třídní učitelku, nadává a bije se. Rodiče situaci neřeší. Navíc má obrovské mezery ve vzdělávání, neumí pořádně číst, počítá jen do deseti, přestože se jinak jeví jako průměrně inteligentní chlapec.
Pracovník OSPOD si pozve rodiče – mluví jak s rodiči, tak s Filipem. Svou další činností zjistí, že rodiče nemají žádný příjem již několik let, dluží tolik peněz, že ani neví komu. Rodina se za osm let již minimálně 5× stěhovala napříč republikou – Filip navštěvuje již třetí základní školu. Rodiče uznávají, že „nejsou nejlepšími rodiči, ale snaží se“. Návykové látky negují, tatínek si dle svých slov „dá večer maximálně dvě piva “.
OSPOD situaci rodiny řeší, monitoruje, kontroluje. Pošle do rodiny různé neziskové organizace, které rodičům radí a pomáhají. Rodina dostává pravidelnou pomoc z potravinové banky. Rodině se vyřídí dávky.
Sociálka má indicie, že oba rodiče rekreačně užívají pervitin, otec navíc holduje alkoholu. V rodině dochází k domácímu násilí, matka velmi často kryje otce – agresora. Děti jsou manipulovány. V těchto rodinách se velmi často opakuje věta „Nikomu nic neříkej. Pokud to někomu řekneš, půjdeš do děcáku a já s maminkou do vězení. A bylo by to kvůli tobě!“.
Pracovník OSPOD to často ví, nebo tuší. Ale pokud nejsou jasné důkazy, nic nezmůže. Chodí na namátkové kontroly do rodiny, tam však je vše v ucházejícím stavu. V rodině čas od času zasahuje policie, kdy je napadení matky otcem vyhodnoceno jako běžný přestupek. Nebo se také stává, že se maminka vyspí a druhý den odmítne proti manželovi vypovídat. Děti si shodou náhod „nic nepamatují“.
Situace dojde po dvou-třech letech do stavu, kdy Filip páchá v jedenácti letech drobnou trestnou činnost, utíká z domu a z důvodů vážných výchovných problémů a užívání návykových látek míří rozhodnutím soudu do diagnostického ústavu a následně do dětského domova se školou. Do rodiny se mezitím narodí další dvě děti. Situace se zhoršuje, až obě děti skončí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP – např. Klokánek). Rodiče částečně uznají chybu, otec nastoupí do léčení, matka si najde brigádu. Otec úspěšně absolvuje protialkoholní léčení. Rodiče si Filipa následně z děcáku jednou měsíčně berou na víkendové povolenky. Vše vypadá jako zalité sluncem.
Filip se má doma lépe, protože nic nemusí. Nemusí furt uklízet. Nikdo ho nešikanuje. Nikdo si na něho nezasedl. Může být v klidu s kamarády. Rodiče si zažádají o návrat dětí do své péče. Filip si to moc přeje.
Představte si, že jste nyní pracovník OSPOD, případně soudce. Máte napsat stanovisko/rozhodnout, zda se dítě vrátí zpět do rodiny, která po několika letech začala „lépe fungovat“. Jak se rozhodnete? Nemáte z toho dobrý pocit, ale nastavení systému hovoří jasně – biologická rodina má přednost.
Hierarchie péče je skutečně nastavena jednoznačně: biologická rodina má přednost před všemi ostatními formami péče. Pěstounská péče i ústavní zařízení jsou vnímány jako až následná řešení. Tento přístup však může vést k tomu, že dítě je vraceno do prostředí, které sice splňuje minimální standardy, ale dlouhodobě selhává.
Dalším nástrojem, který tento trend podporuje, je důraz na kontakt dítěte s biologickou rodinou. Ten má nepochybně svůj význam. V některých případech se však stává spíše prostředkem k postupnému návratu než k realistickému posouzení situace.
Výsledkem je paradox: systém, který má dítě chránit, ho může vystavovat opakovaným návratům do nefunkčního prostředí. Dítě tak prochází cyklem naděje a zklamání, který má zásadní dopad na jeho psychický vývoj.
Tím není řečeno, že návraty do rodin jsou špatně. Naopak – v mnoha případech jsou tím nejlepším možným řešením. Problém nastává ve chvíli, kdy se z dobrého principu stane dogma.
Možná je čas položit si nepříjemnou otázku:
Vracíme děti tam, kde mají být – nebo tam, kde si přejeme, aby být mohly?
A kam se vlastně poděl „nejlepší zájem dítěte“?
