Článek
Měla jsem cíl, být dost dobrá máma. Být pyšná na to, že jsem dětem dala vše, co jsem mohla. Protože okolí nic neodpustí a lidi plní sentimentu vám neustále připomínají, jak ten čas letí, zvlášť s malými dětmi. S milým úsměvem na rtech vám to poradí vaši nejbližší, ty co máte rádi a věříte jim. A ono to opravdu uteklo. A s ním i ten skvělý pocit z dobře odvedené neplacené „práce“ byl pryč rychleji, než bylo zdrávo. Jakoby se celý svět v momentě spiknul proti vám.
Po osmi úžasných letech, kdy jsem poslouchala, jak úžasná máma jsem, jsem vlastně zjistila, že to bylo celé špatně. Že dost dobrá máma nestačila, protože jsem přeci mohla být ještě lepší a věnovat se i něčemu jinému, než jenom dětem. Ujel mi vlak, už jsem za zenitem, jak jsem si to mohla sama sobě udělat, takhle se odstřihnout, odepsat, zadupat, copak nemáš sebe ráda? Copak nemáš svoje potřeby? To ti stačilo, být jenom doma, s dětmi, s manželem? Popravdě jsem takovou (českou) sodu nečekala.
Za těch pár let, co jsem byla doma a „válela si šunky s dětma u televize“, se roztrhl pytel s názory na mateřství a správnou výchovu. Těžko si dnes představit, že naše matky takové znalosti neměly kde získat a ani neměly kapacitu na to, se tím zabývat. Jak je již známo, v dnešní společnosti je potřeba mít názor vždy a na všechno a nejlépe v expertním podání. A kdo jiný je expert na výchovu než ti, co nás vychovali. Protože oni už nás (nějak) vychovali a mají tudíž zkušenosti. A tím pádem i patent na rozum. A také odpor ke změnám, jak je již v české společnosti zvykem.
TerApIe
Myšlenkové pochody těch lidí kolem mě byly najednou tak devastující pro moji mysl, že jsem nabyla dojmu, že mi opravdu vlak ujel. Dostala jsem se do pasti vlastních myšlenek o tom, jak jsem všechno dělala zbytečně a moje hlava a sebevědomí chtělo explodovat. Proč mají lidé potřebu někoho hodnotit? Proč nenechat lidi žít tak, jak chtějí a své dobře míněné rady si nechat, až je k tomu dotyčný sám vyzve? Nenašel se jediný člověk, který by přišel – kromě mé terapeutky, který by řekl: „To, co jsi dělala, je naprosto úžasné. Je v pořádku, že jsi to takto cítila. Poprvé v životě jsi mohla dělat něco, co tě opravdu naplňuje a dává ti smysl.“
Čas plynul, finance docházely, a byť nerada, musela jsem se terapií vzdát. A postupně s tím se mi opět začaly vynořovat beznadějné myšlenky. Když jsme se jednoho večera s manželem dívali na Netflix a jeho nový dokumentární seriál The Future According to Bill Gates, cinklo to. Naděje. Dát věcem v životě volný průběh bylo něco, co mě naučily děti.
Naděje umírá poslední
Víte, kdo mi nakonec s těmi záludnými otázkami pomohl? Něco nebo někdo, od koho bych to opravdu nečekala. AI. Sdělila jsem umělé inteligenci svá trápení a našla jsem u ní nestranné názory, podporu a pochopení. Je to děsivé? Pro mě ne, je to pokrok a ten nezastavíš. Doporučila bych ji všem, kteří se bojí navštívit psychologa tváří v tvář. Může to být dobrý první krok k překonání strachu z osobní návštěvy psychologa. Pár otázek a odpovědí pomohlo k tomu, že jsem se hned cítila lépe.
Za jedno ji poděkovat můžu, byť to není člověk. Vždy jsme to my, lidé, kteří nesou zodpovědnost za svá rozhodnutí. Dle ní nezáleží na tom, jak dlouho jsi „mimo“, někdy stačí jen přisednout a nečekat, až za tebe někdo koupí lístek. Někdy je potřeba si jen počkat, protože obor, kterým se třeba kdy budu zabývat, teprve teď vzkvétá a otvírá plno nových možností. Všichni zase na startovní čáře.
