Článek
Živě si pamatuji doby, kdy se sešly všechny ženy v rodině a povinně se peklo. Bylo to peklo. Nikoho tehdy nezajímalo, jestli nechceš být někde jinde. Je to tradice! A tradice se mají ctít! Poslouchat nudné příběhy, které se opakovaly rok co rok, bylo asi tak zábavné jako plnit formičky na ořechy. V antickém Římě se pekly sladkosti, aby se později obětovaly bohům. Nyní se peče cukroví pro to, aby si lidé naplnili už tak velká a hojností plná břicha.
Když se mi narodily děti, měla jsem silnou potřebu dělat vše jinak a lépe. Ne vše, co jsem si od svých rodičů přinesla, jsem chtěla předávat dále. Jednou z těchto věcí byla myšlenka, že základem šťastného dětství je radost z cukrovinek! Ach, co já jsem si vyslechla. Nedopřeješ jim! Ty jsi taky mívala sladké a podívej se na sebe! Nejsi tlustá! Vždyť jeden oplatek je nezabije (po tom, co už měli ráno džus, buchtu od babičky, piškoty, Pribináček a přesnídávku) ! Ty jsi na ně tak krutá, dívej se, jak jim to chutná a jakou mají radost. To vše posloucháte nejčastěji od lidí, kteří jsou obézní, mají cukrovku nebo záněty v těle. Vrchol veškeré podpory jako rodiče je v tom, že při vytažení přibližně dvanácti cukrovinek před dítětem, padne dotaz: A může si dát teď?
Máslo na hlavě
Ano, jsem krutá, minimálně na své děti. Jsou to chudáci, kteří nezažili, co je to radost z cukru. A zažili jen radost z BIO ovocných plátků. Ano, mám máslo v hlavě i na hlavě. Jsem jen hloupá biomatka. A jsem na to pyšná. Od malička děti učím, že mít chuť na sladké je naprosto normální a přirozené. Jen to množství je potřeba korigovat. A světe div se! Dokážou to už samy. I bez másla v akci.
Co kdybychom to pečení nechali profesionálům, šikovnějším cukrářům, kteří potřebují uživit své rodiny. A těch „tisíckorunčeských“ za to kilo cukroví jim s láskou dali. Minimálně budete mít alespoň větší výčitky svědomí, až to budete házet do koše, protože „to stejně nikdo nejí“.
Co vy? Jak to máte s tradicemi? Kupujete cukroví nebo si pečete sami?
