Článek
V éře digitálního boomu se algoritmy staly hyperobjekty - těžko postižitelnými a přesto všudypřítomnými entitami. Nejenže určují obsah, který vidíme na sociálních sítích nebo streamovacích platformách, ale formují i naše spotřebitelské návyky a životní styl. Jejich neviditelná síť nás vede skrze digitální svět, kde je naše interakce pečlivě kalibrována pro maximální časovou investici.
Výsledkem je plochý, uniformní, vyprázdněný život, ač původním záměrem bylo náš život obohacovat. Algoritmy, ačkoliv sofistikované, postrádají intuici a ony nelogické skoky myšlení, které dodávají životu různorodost. Místo pestrosti nás vedou k předvídatelnosti a homogenitě, kde „nové“ je často jen překopírované „staré“.
Problém spočívá v podstatě algoritmických vzorců a statistik, které vyžadují pro svoji efektivní funkci obrovské množství dat. Statistika tak svým způsobem normalizuje uživatele. Uživatel tak nevědomě a dobrovolně ztrácí svou jedinečnost a rozmanitost. Vzniká tak „vyprázdněný život“, kde jednotvárnost nahrazuje diverzitu.
Někteří argumentují, že tento trend směřuje k „hovadizaci“ společnosti – projevující se potlačením odchylek a nedostatkem „genetické odvahy“. Výsledkem je tupý průměr roztažený do masové uniformity.
Taková situace vyvolává zásadní otázky: Jsme-li bytosti založené na diverzitě a heterogenitě, je naše normalizace skrze algoritmy v přímém rozporu s evolučními zákony? Vedou nás technologické inovace ke ztrátě heterogenity naší kultury namísto jejího obohacení? Stáváme se svědky zrození světa, kde autentičnost a diverzita bude vzácná a tudíž cenná? Neobrací se náš vlastní nástroj proti nám?
Tyto otázky nás nutí přemýšlet o budoucnosti člověka. Jsou algoritmy skutečně cestou k „pohodlí poskytujícímu, normalizovanému“ životu, nebo jsme na prahu kulturní přeměny, kde nová kultura bude normalizovaná, unifikovaná a jedinec dobrovolně odevzdá kus své jedinečnosti?
