Opilí životem: Reflexe nad představením La Putyka

Co skutečně žene člověka k alkoholu? Jaká síla se v něm probudí nebo zemře, když alkohol převládne? Možná, že tohle nejsou typické otázky, co vám proběhnou hlavou, když stojíte v hledišti cirkusového šapitó a ve stoje tleskáte právě skončenému představení La Putyka.

Letní Letná přinesla kromě zahraničních skvělých souborů i naši domácí špičku Cirk La Putyka. Nevšední spojení divadla bez prózy, písní s hudbou i bez ní, trampolínových skoků a bláznivé akrobacie, a krásného baletu. Jsou ještě představení, která vás dokáží na konci postavit před základní otázku. A ne, není to 42.

Postavit nás před odpadkový koš našeho svědomí. A přinutí vás se do něj nejen podívat. Přinutí vás do něj nahlédnout velmi hluboko a probrat ty věci, co jsme si dávno odložili, považujíce je za ukončené. Hravé a vykřičené do pohybu všech účastníků jevišťového mumraje se vám začnou před očima vybavovat nejprve v malých útržcích, až se vám nakonec slijí do jednoho. Co jsem za člověka a jak vlastně žiju svůj život?

Putyka, česká hospoda vykreslená v bizarních scénkách, nám nastavuje zrcadlo. Zrcadlí nejenom nás, zrcadlí nám všem nás samotné ve chvílích, kterými dáváme alkoholu možnost dostat z nás to nejlepší. To, co většinou vždy skončí hned v zápětí jako to nejhorší.

Není to jen alkohol, jsou to vlastně všechna naše neodžitá trápení, co v nás jednoho dne vykvasí. A my se díváme, jak se z lehké pivní 4stupňové limči stal 20stupňový stout. Necháváme celý život rozhodování na věcech, které s námi a naším životem nemají vlastně nic společného. Alkoholem se právě TO snažíme dost často maskovat.

Alkohol má jednu dobrou vlastnost. Demaskuje až na dřeň. Odhaluje to nejhlubší v nás. To nejtemnější. Asi proto byl chlast ve všech diktaturách tak dobře dostupný a levný. Dělal špinavou práci, když z lidí dělal zase opice. Omlouvám se všem opicím za tohle srovnání.

Toto představení je magií zjeveného stejně tak, jako toho, co se teprve objeví. Vede nás k závěrečné části, v níž si najednou sedneme sami ze sebe na zadek a hádám, že potom vstát a tleskat nebylo pro spousty lidí kolem taková legrace. Vstát ve chvíli, kdy nás všechny do jednoho představení uzemnilo svým způsobem vlastně nejde.

Celý život hledám ve svém okolí soulad. To, jak všechno ladí dohromady. Jak spolu ladí slova, pohyb těla, melodie a rytmus hudby. Tohle představení bylo od začátku skvěle rozladěné, stejně jako je v podstatě i celý náš život. Bylo jako odtajněný zápisník alkoholika/alkoholičky.

A přece právě to nás v hledišti nakonec dovedlo k oněm otázkám. Díky všem, kdo v tomhle kousku cirkusu neskrývali nic ze sebe a dali všechno ze sebe nám, přihlížejícím. Zvláštní poděkování patří Jiřímu Kohoutovi za jeho hospodského.

La Putyka nám ukazuje, že život je jako cirkus - plný vzletů a pádů, smíchu i slz. Stejně jako akrobaté na jevišti, i my balancujeme na tenkém laně našich rozhodnutí. Někdy padáme, jindy se vznášíme, ale vždy jsme součástí velkého představení.

Alkohol v tomto cirkusu života často hraje roli klauna - zdánlivě přináší radost a uvolnění, ale ve skutečnosti může být tou nejsmutnější postavou celého příběhu. Nutí nás zamyslet se nad tím, jakou roli hrajeme my sami. Jsme akrobaty svého osudu, nebo jen pasivními diváky? A co je naší záchrannou sítí, když padáme?

Někdy je to jen okamžik, co vám život nabídne. Chci tedy moc poděkovat za tenhle. Dotknout se druhých v dobré víře srdcem stálo za to. A právě v těchto střízlivých, čistých okamžicích jasného vědomí, kdy jsme plně přítomni a otevřeni světu kolem nás, nacházíme skutečnou esenci života. Třeba díky cirkusu.

Jsou to tyto momenty - ne ty zamlžené alkoholem - které nás skutečně obohacují, propojují s ostatními a dávají našemu bytí hluboký smysl. La Putyka nám všem aspoň na chvíli připomněla, že právě v této ryzí přítomnosti, bez umělých berliček, leží klíč k opravdovému prožití našeho jedinečného životního představení.

Děkujeme.

Zdroje: