Článek
Vůně, smysl, jenž nás provází od věků věků. Smysl naším věkem trochu podceňovaný. Co pro něj děláme? Depilujeme si podpaží, lijeme na sebe spousty vůní, eliminujeme tzv. zápachy. Jsme však potom schopni opravdu rozeznat to, co nám skutečně voní?
Nejsou naše smysly a hlavně čich odsouzeny k přijímání něčeho, co se dá jen těžko nazvat voňavou esencí? Příklad, jak funguje ranní vstávání: Žena ráno vstane, vyčistí si pleť mlékem nebo vodou (obě parfémované), pak použije svůj denní hydratační krém (parfémovaný) a nakonec si vezme make-up a pudr (obojí již dnes parfémováno).
Jaká směsice pachů musí vzniknout již jenom po tomto parfémovém bombardování a následném přelití voňavým deo sprejem či přímo parfémem, nechám na Vás. Pro naše nosy nic moc. Bránit se tomu můžeme např. použitím stejné řady produktů, která je sice parfémována, ale jen jednou vůní. Ale co naše normální vůně, pach člověka?
Nejsme naší civilizací omezeni již tolik, že se nejsme schopni „ani cítit“? Každý z nás, tak jak žije, prezentuje jednu lidskou identitu, která má i svůj specifický pach. Nezbavujeme se tím, že voníme mnohdy „stejně“, své identity? Možná by se mělo na školách zavést povinné hraní si s vůněmi. A nerozlišovat přitom, co je vůně a co tzv. zápach. Vždyť, kdo nám dal právo soudit, co je hezké a co nikoliv?
Učit naše děti opět pomalu čichat ke květinám na loukách, matky k tomu, jak jim voní pokožka jejich dětí, naše šaty, naše hračky, když jsme malí. Lépe by si totiž náš mozek pamatoval. Paměť a vůně je vztah velmi důležitý. Vzpomínáte na první láskyplný polibek na jarní louce? A co jste dělali i po několika desítkách let, když jste najednou před nosem ucítili tu krásnou vůni mateřídoušky jako tenkrát?
„Kdybych už nikdy nepřivoněla k tvému květu, který jsem dřív tak hloupě přezírala, nevadí, neboť jeho vůni ucítím na každém kroku…“
Opět se nám vrátil ten pocit a vzpomínky. Proto doporučuji nedělit nic na vůni ani smrad, ale čichat ke všemu. Naše paměť si to zaslouží. Podporujme ji. Dávejme jí podněty. Neochuzujme se tak o jeden ze ztracených smyslů člověka. Budeme pak totiž chudí nejen na vůně, ale i duchem. Pachy nepůsobí jen na člověka, ale na celou živočišnou říši, jejíž nedílnou součástí jsme.
Feromony – objev posledních desítek let – nám např. pomáhají v účinném boji s lesními škůdci. Při těchto pokusech napadlo i některé vědce, zda by tyto látky nemohly vylučovat i lidské buňky. A ejhle, světe div se – ano.
Jak říkával, blahé paměti profesor speciální zoologie pan Komárek ve třicátých letech minulého století svým studentům: „Hoši, nežeňte se s dívkou, co vám nevoní, není vám příjemná a nevzrušuje. Zrak není při lásce důležitý. Krása zevšední a šerednost přestaneš vnímat. Sluch není rozhodující. Zvykneš si i na skřehotání. Hmat klame. Drsné láska ohladí. Ale čich nelze oklamat. Co je nepříjemné první noc, je nepříjemné až do smrti, nelze přivyknout.“
I v českém jazyce vyjadřujeme pocit: „ten člověk mi nevoní“ – neboli nesedne mi, tak to určitě neznamená, že zapáchá jako skunk. I když, jak jsem již říkal, kdo nám dává právo hodnotit skunka? Smrdí – možná – ale je to věc, která mu zachraňuje život. Vadilo by nám toto, kdyby měli lidé podobně vyvinuté pachové žlázy? Asi nikoliv.
Co lidem voní, by bylo na dlouhé povídání. Cokoliv. Naše smysly jsou schopny zachytit spoustu pachů. Jejich rozlišení je pak dáno mírou výkonnosti našich počitkových prahů. Je pouze na nás, zda se nám je podaří zvýšit.
Chtít více vnímat vůně by mělo být heslo pro letošní léto. Lidé budou více cestovat, potkávat se. Delší dny nám umožní více aktivit. Nastupuje krásné období roku. Přichází teplo, slunce a vůně.
Nenechávejme je kolem pomalu přejít a zmizet bez toho, že si sami přivoníme.
