Článek
Podle psychologů za postupným odcizením často nestojí trauma nebo krutost, ale něco mnohem nenápadnějšího. Ti rodiče, od kterých se děti v dospělosti vzdalují, byli totiž často tak soustředění na roli poskytovatele a ochránce, že zapomněli na to nejdůležitější: skutečné lidské napojení.
Past materiálního štěstí
Mnoho rodičů zejména z předchozích generací vnímalo lásku skrze činy. „Máš co jíst? Máš čisté oblečení? Zaplatili jsme ti kroužek piána? Tak vidíš, jak tě milujeme.“ Problém nastává, když se z rodičovství stane manažerský projekt.
- Dítě jako projekt: Pokud je pozornost upřena jen na výkon a zabezpečení, dítě se cítí jako položka v kalendáři, ne jako bytost s pocity.
- Povrchní konverzace: Hovory se točí kolem školy, práce a zdraví. Otázka „Jak se dnes opravdu cítíš?“ v těchto rodinách často chybí.
Ochrana, která začala dusit
Pak je tu druhá past a tou je přílišná ochrana. Rodiče, kteří chtěli své děti ušetřit jakéhokoli zklamání nebo bolesti, jim neúmyslně vzali prostor k dýchání. V dospělosti pak tyto děti cítí podvědomou potřebu se od rodičů odstřihnout, aby konečně zjistily, kým vlastně jsou bez neustálého dohledu a nevyžádaných rad.
Emoční propast mezi generacemi
Zatímco dnešní dospělí mileniálové a generace Z kladou obrovský důraz na duševní zdraví a sdílení emocí, jejich rodiče byli často vychováváni k disciplíně a potlačování citů.
Tento střet světů vede k tomu, že si obě strany nerozumí. Rodiče se cítí nedocenění za všechnu tu dřinu, zatímco děti se cítí emočně osamělé i v přítomnosti rodičů.
Jak z toho ven?
Dobrou zprávou je, že vztah se dá opravit, pokud jsou obě strany ochotné slevit ze svých rolí. Místo výchovy nastupuje přátelství mezi dospělými. Někdy stačí přestat mluvit o tom, co by dítě mělo dělat, a začít se prostě zajímat o to, co prožívá. Bez hodnocení a bez rad.
Zdroje:
