Horské potoky, které ještě mohou volně téct, musíme chránit a obnovovat

Horský potok není jen krásná kulisa. Je to živý organismus, který se neustále mění. Jednou se voda rozlije přes štěrkovou lavici, jindy podemele břeh a vytvoří novou tůň. Proud přenáší kameny a štěrk, voda propojuje potok s okolní půdou, nivou i podzemní vodou. Díky tomu vzniká pestrá mozaika míst pro ryby, obojživelníky, vodní hmyz i rostliny.

To, co vnímáme jako romantickou kulisu, je ve skutečnosti tvrdá práce. Vědci tomu říkají konektivita: schopnost toku propojovat krajinu podélně od pramene k ústí, do stran s nivou, do hloubky s podzemní vodou i v čase s proměnami průtoků. Řeka, říčka či potok který tohle všechno může dělat, se nazývá volně tekoucí (free-flowing river). A takových řek dramaticky ubývá.

Takový potok zároveň funguje jako přirozená pojistka krajiny. Stín stromů a keřů pomáhá udržovat vodu chladnou. Tůně zůstávají útočištěm pro živočichy i v době nízkých průtoků. A když je celé povodí zdravé - s mokřady, prameništi, rašeliništi a lesy, které dokážou zadržovat vodu – tak se potoky i během suchých období doplňují ze zásob podzemní vody, která se z povodí postupně uvolňuje. Jenže takové potoky nemáme všude.

Někde jsme jejich koryta napřímili, zahloubili nebo opevnili. Jinde jsme odvodnili prameniště a mokřady, které je zásobovaly vodou. A na mnoha tocích stojí jezy, stupně a další překážky, které rozdělují řeku na jednotlivé úseky.

Výsledkem je potok, který už nemůže dělat to, co umí přirozeně. Nemůže se volně pohybovat krajinou, vytvářet nová stanoviště ani umožnit rybám a dalším živočichům volný pohyb proti proudu.

Přesto máme v Česku místa, kde horské potoky stále vypadají tak, jak mají. Místa, kde voda může téct, kam potřebuje, a kde si potok sám vytváří tůně, štěrkové lavice i členité břehy.

Taková místa musíme chránit.

A tam, kde jsme horské a podhorské potoky poškodili, je musíme obnovovat.

Horské a podhorské potoky hostí druhy, které jinde žít neumějí — a které jsou zároveň nejcitlivějšími indikátory zdraví toku.

Perlorodka říční (Margaritifera margaritifera) je nenápadný mlž s neuvěřitelným životním příběhem. Dožívá se až 140 let — potkat dnes v Blanici starou perlorodku znamená potkat pamětnici Rakouska-Uherska. Její rozmnožování je přírodní loterie: samice vypouští statisíce mikroskopických larev (glochidií), které se musí během několika hodin přichytit na žábry mladého pstruha potočního — jediného vhodného hostitele ve střední Evropě. Uspěje zhruba jedna z tisíce. Po roce na hostiteli padá mladá perlorodka na dno a dalších 10 až 15 let žije zahrabaná ve štěrkovém dně, kudy musí proudit čistá okysličená voda. Z původního areálu v Česku zmizela z více než 95 % lokalit; nejsilnější zbytková populace, kolem 10 000 jedinců, přežívá v jihočeské Blanici.

Pstruh potoční (Salmo trutta), symbol čistých vod, táhne na podzim i desítky kilometrů proti proudu na trdliště. Každý jez bez funkčního rybího přechodu jeho populaci rozdělí na izolované ostrůvky, které geneticky chudnou — a v létě, jako je to letošní, nemají kudy uniknout před přehřátou vodou.

Lipan podhorní (Thymallus thymallus) dal jméno celému říčnímu pásmu s rychlou, chladnou vodou a štěrkovým dnem. Potřebuje střídání proudných úseků a tůní a volnou cestu mezi zimovišti, trdlišti a potravními stanovišti. V regulovaných, monotónních korytech mizí — a s ním vranka obecná, střevle potoční či mihule potoční, drobní obyvatelé dna, bez nichž potok není potokem.

Právě teď je důsledná ochrana horských potoků důležitější než kdy dřív. Evropská unie má na ochranu přírody jeden z nejsilnějších systémů na světě - rámcovou směrnici o vodách, směrnici o stanovištích a směrnici o ptácích, které stojí mimo jiné za sítí chráněných území Natura 2000. Evropská komise ale letos odstartovala proces jejich přezkoumání. Některá průmyslová odvětví ale tlačí na „zjednodušení“ směrnic, což může oslabit ochranu míst, která jsou pro přírodu nenahraditelná.

Horské potoky přitom nepotřebují menší ochranu přírody. Potřebují, abychom chránili ty, které ještě fungují. A abychom těm poškozeným pomohli vrátit jejich přirozenou podobu. Letos v září se zveřejňují nové Plány oblastí povodí. V nich jsou navržena konkrétní opatření - třeba právě revitalizace vybraných úseků vodních toků, která by se měla v následujících letech realizovat. Kromě toho se navrhují také některé legislativní úpravy. Víte o nějakém místě, které by si obnovu zasloužilo? Nebo vás napadá, co by bylo potřeba změnit v zákonech? Až do konce února bude možné se k těmto plánům vyjádřit, a připomínky může zaslat kdokoliv.

Největším problémem horských a podhorských potoků není jedna věc, ale zničující kombinace faktorů, které se navzájem posilují.

Odvodněná krajina v povodí. Zmeliorované louky, odvodněná prameniště a vysušená rašeliniště přestaly fungovat jako houba, která potok v létě dotuje chladnou podzemní vodou. Potok bez zásobárny v povodí je odkázán jen na to, co zrovna naprší.

Fragmentace a regulace. Napřímená, zahloubená a přehrazená koryta zbavila potoky jejich přirozené schopnosti brzdit a rozlévat vodu do svého bezprostředního okolí. Regulovaný tok funguje jako kanál: vodu z krajiny co nejrychleji odvede — a v suchém létě zde pak žádná nezbývá.

Změna klimatu, která oba problémy nemilosrdně zesiluje. Právě letošní rok ukazuje, jak vysoký účet krajina platí. Letošní jaro bylo srážkově nejchudší za 65 let — v březnu a dubnu spadlo jen 32 milimetrů srážek namísto obvyklých 83. Následovalo léto, během kterého padly absolutní teplotní rekordy na 77 % dlouhodobě měřících stanic ČHMÚ. Výsledek? Z obcí napříč Českem přicházejí zprávy o zcela vyschlých potocích a pramenech, průtoky mnoha řek klesly na jednotky procent běžných hodnot.

Naděje jménem obnova přírody

Dobrá zpráva je, že Evropa se rozhodla trend destrukce přírody zvrátit — a dala tomu poprvé sílu zákona. Nařízení EU o obnově přírody účinné od srpna 2024, ukládá členským státům mimo jiné obnovit do roku 2030 nejméně 25 000 kilometrů volně tekoucích řek, především odstraňováním zastaralých bariér, které už neslouží žádnému účelu, a obnovou přirozených funkcí niv a záplavových území.

Klíčovým nástrojem je národní plán obnovy přírody, který musí zpracovat každý členský stát včetně Česka. V něm se rozhodne, které překážky na našich tocích budou zmapovány a navrženy k odstranění, které úseky potoků a řek se vrátí přírodě a jak rychle. Právě teď se tedy píše budoucnost českých potoků — a je to příležitost, jaká se neopakuje.

Řada jezů a stupňů v horských a podhorských oblastech totiž dávno neslouží ničemu: místní starý mlýn zanikl, náhon je suchý, jen bariéry zůstaly. Jejich odstranění patří k nejlevnějším a nejúčinnějším opatřením ochrany přírody vůbec — řeka si zbytek udělá sama, často během jediné sezóny. A obnovené potoky, na které jsou napojené nivy, mokřady, prameniště a rašeliniště jsou zároveň nejlepší investicí do odolnosti krajiny vůči suchu, jaké letos zažíváme. Ambiciózní český plán obnovy přírody tak není povinnost vůči Bruselu, ale pojistka pro nás samotné.

Horský potok volně tekoucí krásnou přírodou není nostalgie ani luxus. Je to funkční infrastruktura, kterou nám příroda poskytuje zdarma: zadržuje vodu v krajině, chladí ji, čistí a hostí druhy, jež tu žily dávno před námi — perlorodku, která pamatuje dinosaury, pstruha, který se vrací na rodné trdliště, i lipana s jeho duhovou hřbetní ploutví. Vraťme potokům vodu a nechme je téct. Ony už vědí jak.

Jan Freidinger