Článek
Aby se vůbec perlorodka dožila dospělosti, potřebuje zdravou řeku, dostatek ryb, které v ní plavou, a spoustu štěstí. Na několika místech v Česku, jako je jihočeská čeka Malše, stále ještě statečně bojuje s nepřízní osudu.
Bez pstruhů to nejde
Perlorodka je poměrně velký mlž, který žije zahrabaný zhruba dvěma třetinami těla ve dně a filtruje vodu, ze které si čerpá potravu. Jenže její rozmnožování je mnohem složitější, než by se čekalo.
Samec do vody vypustí spermie, samice je nasaje a k oplození dojde přímo v jejím žaberním aparátu. Tam vznikají miniaurní larvy zvané glochidie – mikroskopičtí tvorové o velikosti několika setin milimetru, kteří jsou neviditelní pouhým okem. Perlorodka je vypouští do řek a potoků zhruba od konce července do poloviny září, podle teploty vody a konkrétní lokality.
Tyhle larvičky mají jedinou šanci na přežití: musí je nasát konkrétní druh ryby – dříve to byli v českých řekách hlavně lososi, teď je jejich jedinou nadějí pstruh obecný. Larvičky se mu musí zachytit na žábrech. Na rozdíl od jiných sladkovodních mlžů, kteří to mají jednodušší a dokážou se zacvaknout a přežít i na ploutvi hostitelské ryby, perlorodka zvládne jen žábry – a nic jiného. Pokud se jí to povede, vytvoří zde cystu, začne se živit rybí hemolymfou a dalších 8 až 10 měsíců v klidu metamorfuje. Když naroste a je velká asi jako zrnko písku, vypadne z ryby zpět do řeky a usadí se na dně, kde ji od okolního písku nijak nerozeznáte.
Přežije jen hrstka
Právě fáze na žábrech ryby je podle terénního biologa Roberta Ouředníka, který zachraňuje populaci perlorodky na řece Malši, ten nejzranitelnější moment celého životního cyklu. Na celou operaci mají glochidie jen omezený čas - při 18 až 20 °C larvy v toku vydrží čekat na rybu několik desítek hodin, ale jakmile se voda ohřeje na 25 °C – jako se to dělo v tomhle horkém létě, uhynou už po 16 hodinách. Že jsou v žábrech, poznají larvičky podle toho, že se kolem nich změní tlak a v tu chvíli zaklapnou. Jenže tak se mění i kvůli jiným důvodům, stačí tedy, aby přišla bouřka, a larvy perlorodky zaklapnou naprázdno a uhynou.
I když se vše podaří a mladá perlorodka spadne do dna, čeká ji dalších 5 až 8 let, které tráví zahrabaná v substrátu – a ten musí být prokysličený. Pokud v řece rozvíříte dno a na hladině se udělá zakalený oblak, který se dlouho neusazuje, znamená to, že na dně chybí kyslík. Pro čerstvě usazenou perlorodku, která v tu chvíli vypadá jako drobný píseček plovoucí ve zkumavce, to může znamenat okamžitou smrt.
Součet všech těchto rizik je brutální: biolog Ouředník udává, že ze 4 miliard larev se dožije deseti let života zhruba jen 10 jedinců. A to ještě za předpokladu, že řeka funguje tak, jak má – jakmile se přidá chemizace, splachy z polí nebo dlouhodobě nefunkční dno, šance klesají k nule.
Chemikálie zkracují život
Perlorodka je klíčový indikátorový druh. To, co uděláme v krajině, se dříve nebo později projeví v řece, třeba i s odstupem let. Řeky a potoky totiž fungují jako kapilární síť krajiny, podobně jako lymfatický systém v lidském těle: všechno, co se v povodí děje, se dřív nebo později dostane do vody. A to má vliv i na perlorodku.
Perlorodka, stejně jako ostatní mlži, je filtrátor – veškerou vodu, která jí proteče tělem, do sebe nasává i s tím, co v ní je. To ji dělá extrémně citlivým indikátorem stavu krajiny, ale zároveň ji to stojí život: dřív se perlorodky v Česku dožívaly i přes 100 let, dnes umírají mnohem dříve – podle Ouředníka třeba už ve 40 až 50 letech - protože filtrují vodu mnohem znečištěnější.
Klíčová je zdravá krajina
Ještě před 150 až 200 lety žila perlorodka ve Vltavě ještě v okolí Českých Budějovic. Kvůli papírenskému průmyslu a dalšímu znečištění ale nejen z této řeky dávno zmizela. Dnes přežívá jen v místech, kde je voda dostatečně čistá a kde se zachovaly přirozené populace pstruha obecného – bez nich se totiž nemá na čem rozmnožovat.
Aby se populace udržely, pomáhají na některých lokalitách umělé odchovy: mladé perlorodky se chovají v bezpečí, dokud nejsou dost velké na to, aby se samy uživily filtrováním vody, a teprve pak se vysazují zpátky do řek – obvykle ve stáří 3 až 5 let, kdy měří jeden až dva centimetry.
Jedním z mála míst v Česku, kde se perlorodce ještě daří rozmnožovat přirozenou cestou, je jihočeská řeka Malše. Najdete tam jedince ve věku tří, pěti, devíti i patnácti let – živý důkaz, že když řeka funguje, jak má, dokáže tenhle křehký mlž i po všech těch peripetiích přežít.
Lukáš Hrábek je expert na komunikaci environmentálních témat ve WWF Česko.
Zdroje a odkazy:
