Článek
Tento příběh zveřejňuji se souhlasem klientky. Některé okolnosti a detaily jsou záměrně upravené, aby zůstalo zachované její soukromí.
Pamatuju si klientku, která přišla s tím, že už takhle dál nechce fungovat.
Byla unavená, zahlcená a měla pocit, že pořád něco dohání. V hlavě nosila dlouhý seznam věcí, které musí zařídit, dokončit, pohlídat nebo vyřešit. Přes den fungovala. Navenek možná i docela dobře. Ale večer pravidelně přicházel stejný pocit: zase jsem nestihla to, co bylo opravdu důležité.
Myslela si, že jejím problémem je to, že nestíhá. Že potřebuje líp zvládat čas, mít ve věcech větší pořádek a konečně všechno udržet pod kontrolou.
Jenže během koučinku se začalo ukazovat něco jiného.
Když jsme se nebavily jen o tom, co nestíhá, ale i o tom, jak vlastně funguje, začaly se objevovat jiné souvislosti. Nešlo jen o množství úkolů. Nešlo jen o organizaci času. Postupně bylo vidět, že velká část jejího zahlcení vzniká jinde.
Automaticky přebírala věci, které nemusely být na ní.
Často říkala ano, i když uvnitř cítila ne.
Měla tendenci držet všechno pohromadě, myslet dopředu za ostatní a vykrývat, co chybělo. Sama sebe do toho ale započítávala až někde úplně na konci.
Najednou to nevypadalo jako problém se zvládáním času.
Vypadalo to jako člověk, který jede dlouho přes sebe a bere jako normu něco, co normální není.
A právě tady podle mě koučink začíná být opravdu užitečný. Ne ve chvíli, kdy člověk dostane další tipy, jak být efektivnější. Ale ve chvíli, kdy začne vidět, co se pod jeho problémem skutečně skrývá.
Protože když špatně pojmenujete problém, skoro vždycky hledáte i špatné řešení.
Na konci prvního sezení si tedy neodnášela plán, jak toho zvládnout víc. Odnášela si jeden malý úkol: během týdne si zapisovat situace, ve kterých řekne ano, i když by radši řekla ne.
Nic velkého. Žádné revoluční rozhodnutí. Jen zachytit ty momenty, které v běžném tempu snadno zapadnou.
Na dalším setkání přišla a řekla, že to neudělala.
A právě tohle je podle mě na koučinku důležité.
Nešlo o to ji pokárat, že nesplnila úkol. Nešlo o výkon. Nešlo o známkování. Šlo o pochopení.
Začaly jsme hledat, proč to neudělala.
Byl ten krok moc velký? Moc nejasný? Zapomněla? Nebo se mu vlastně podvědomě vyhnula?
Postupně se ukázalo, že si těch situací všímala. Jen si je nechtěla zapisovat. Protože kdyby je viděla černé na bílém, už by nešlo tak snadno dělat, že je to vlastně v pořádku.
A to byl silný moment.
Ne to, že úkol nesplnila. Ale to, co ukázalo jeho nesplnění.
Ukázalo se, že problém není v tom, že by neuměla zacházet s časem. Problém byl v tom, že na sebe dlouhodobě brala víc, než bylo únosné.
Bylo pro ni těžké přiznat si, jak často jde sama proti sobě. Jak často omluví věci, které ji stojí energii. Jak dlouho funguje v režimu, kde je normální zvládnout všechno, jen ne vnímat sebe.
Tak jsme nehledaly způsob, jak ji víc donutit plnit úkoly. Hledaly jsme menší a pravdivější krok.
Příště si neměla nic zapisovat. Měla se jen jednou za den zastavit a položit si jednoduchou otázku: Co jsem dnes udělala proti sobě?
To už udělala.
A od toho se dalo jít dál.
Právě tohle je pro mě jedna z nejcennějších věcí na koučinku. Není to jen prostor pro uvědomění. Je to prostor, kde se uvědomění postupně převádí do běžného života. Do malých kroků. Do zkoušení. Do návratů. Do úprav.
A když něco nevyjde, neznamená to automaticky selhání.
Často je to naopak velmi cenná informace.
Někdy člověk neudělá domluvený krok proto, že je příliš velký. Někdy proto, že není dost konkrétní. Někdy proto, že ještě nenarazil na skutečné téma. A někdy proto, že se právě tam schovává strach, vnitřní odpor nebo starý vzorec, který dosud nebyl vidět.
I tohle je součást práce.
Nejde o to člověka opravit. Jde o to mu pomoct lépe porozumět sobě, svému fungování a tomu, co mu ve změně skutečně stojí v cestě.
Po několika sezeních ta klientka neříkala, že už konečně všechno stíhá.
Říkala něco jiného.
Že víc rozumí sama sobě. Že si dřív všimne, kdy přebírá víc, než unese. Že lépe pozná, co je její a co už ne. A že v některých situacích reaguje jinak než dřív.
To možná nezní jako velké vítězství na efekt.
Jenže právě takhle často vypadají skutečné změny.
Ne hlučně. Ne dokonale. Ale pravdivě a udržitelně.
Možná i proto koučink nefunguje tak, že člověku dá hotové odpovědi. Funguje spíš tak, že mu pomůže slyšet ty vlastní. A pak hledat způsob, jak je opravdu převést do života.
A někdy to celé začne ve chvíli, kdy si člověk myslí, že má problém se stíháním, ale postupně zjistí, že skutečný problém leží úplně jinde.
Možná nejde o to začít dělat ještě víc. Možná je důležitější zastavit se a podívat se, co vás ve skutečnosti vyčerpává. A právě tam někdy začíná změna.
Na podobná témata píšeme víc na webu Cesta koučinku. Najdeš tam články o rodičovství, vztazích, emocích i o tom, jak se v tom všem neztratit. A jestli ti je náš pohled blízký, můžeš nás sledovat i na Facebooku a Instagramu. Stačí hledat Cesta koučinku.
Krok k sobě, krok vpřed.
Veronika Slámová
