Článek
Přišla s tím, že potřebuje být odolnější. Neříkala to ale jako něco, na co by přišla sama. Spíš to znělo jako věta, kterou už předtím slyšela mockrát od ostatních. Že si to moc bere, že se jí všechno dotkne, že by měla být víc v klidu a mít větší nadhled. Zkrátka že by měla být odolnější.
Seděla tam s pocitem, že problém je v ní. Že něco nezvládá tak, jak by měla. Že kdyby byla silnější, tvrdší nebo víc nad věcí, bylo by všechno jednodušší. Jenže pravda byla úplně jinde.
Nebyla slabá. Nebyla přecitlivělá. Nebyla ani neschopná zvládat život. Jen byla dlouho v prostředí, kde se po ní chtělo víc, než bylo možné dlouhodobě unést, a zároveň se od ní čekalo, že to nebude moc řešit.
Když jsme se začaly bavit o tom, v jakých situacích nejčastěji slýchá, že má být odolnější, najednou to celé začalo vypadat jinak. Ukazovalo se, že slovo odolnost se v jejím životě často používalo ve chvílích, kdy něco bolelo, bylo náročné nebo už bylo přes čáru, ale okolí to nechtělo moc vidět.
Když jí něco vadilo, slyšela, že to moc řeší. Když jí něco ublížilo, slyšela, že si to nemá tak brát. Když byla unavená, slyšela, že musí vydržet. A když už nemohla, přišla rada, že má být silnější. Jako by odolnost znamenala hlavně jedno: vydržet víc a míň cítit.
Jenže to přece není odolnost. To je spíš návod na to, jak člověka postupně odpojit od sebe samého. Najednou to nevypadalo jako příběh ženy, která potřebuje být odolnější. Vypadalo to jako příběh ženy, která dlouho poslouchala, že by měla zpochybnit sama sebe pokaždé, když něco cítí. A to je dost podstatný rozdíl.
Myslím, že tohle zná víc žen, než se zdá. Něco tě zraňuje, ale místo podpory slyšíš, že bys měla být silnější. Něco je na tebe moc, ale místo pochopení přijde věta, že život je prostě takový. Někdo překračuje tvoje hranice, ale pozornost se rychle stočí k tomu, že ty bys to měla líp ustát. A člověk pak snadno začne věřit, že problém je opravdu v něm.
Jenže někdy tě nerozhazuje to, že jsi málo odolná. Někdy tě rozhazuje to, že něco opravdu není v pořádku. A právě tohle bylo potřeba uvidět. Neptaly jsme se tedy hned, jak být odolnější, a nehledaly jsme další tipy, jak toho víc vydržet. Začaly jsme úplně jinde.
Zajímalo nás, co přesně se děje ve chvíli, kdy si sama řekne, že by měla být odolnější. Kdo ten hlas v ní spouští. A co se pod tím vlastně schovává. Postupně z toho začalo vystupovat něco mnohem pravdivějšího. Nešlo o to, že by měla slabou povahu. Šlo o to, že byla dlouhodobě v situacích, kde musela ustupovat sama sobě.
Nešlo ani o to, že by byla málo odolná. Šlo o to, že příliš dlouho omlouvala věci, které ji stály sílu. Nešlo o to, že by potřebovala víc vydržet. Šlo o to, že už dávno vydržela až moc. A v tu chvíli se celý problém přejmenoval. Už to nebylo „jak být odolnější“, ale spíš „jak zase začít věřit tomu, co cítím“.
Pamatuju si, že na konci jednoho sezení neodcházela s plánem, jak být silnější. Neodnášela si žádné heslo o síle ani návod, jak být méně citlivá. Odnášela si jen jednu jednoduchou otázku: Ve které chvíli jsem si dnes řekla, že bych měla vydržet něco, co mi vlastně nedělá dobře?
Na dalším setkání přišla a řekla, že ji překvapilo, kolikrát ta věta v hlavě naskočila. Že si ji říká častěji, než čekala. Že přichází skoro automaticky. A že si dřív ani nevšimla, jak rychle sama sebe umlčí.
To byl silný moment. Ne proto, že by najednou měla jasno ve všem. Ale protože poprvé začala vidět, jak hluboko se v ní usadilo přesvědčení, že správná reakce je vydržet, ne vnímat. Že být odolná znamená neobtěžovat, nezdržovat, nepřehánět a nedělat z ničeho problém.
Jenže skutečná změna často nezačíná tím, že se víc zatneš. Začíná tím, že přestaneš automaticky věřit každému hlasu, který z tebe chce udělat člověka bez hranic. Po několika sezeních neříkala, že už je konečně odolná. Říkala něco jiného.
Říkala, že se dřív zarazí, když sama sebe začne přesvědčovat, že by měla něco prostě vydržet. Že si víc všímá, co je pro ni ještě v pořádku a co už ne. A že už automaticky nepředpokládá, že chyba je vždycky v její citlivosti. To možná nezní jako žádné efektní vítězství. Jenže právě takhle podle mě vypadají ty důležité posuny. Ne hlučně, ne dokonale, ale pravdivě.
Možná i proto si myslím, že odolnost není o tom, že tě přestane něco bolet. Možná je spíš o tom, že se v tom všem neztratíš sama sobě. Že si dovolíš věřit tomu, co cítíš, i když to není zrovna pohodlné pro okolí. A někdy to celé začne ve chvíli, kdy člověk přijde s tím, že potřebuje být odolnější, ale postupně zjistí, že mnohem víc potřebuje přestat jít proti sobě.
Na podobná témata píšeme víc na webu Cesta koučinku. Najdeš tam články o vztazích, emocích, rodičovství i o tom, jak se v tom všem neztratit. A jestli ti je náš pohled blízký, můžeš nás sledovat i na Facebooku a Instagramu. Stačí hledat Cesta koučinku.
Tento příběh zveřejňuji se souhlasem klientky. Některé okolnosti a detaily jsou záměrně upravené, aby zůstalo zachované její soukromí.
Krok k sobě, krok vpřed.
Veronika Slámová
