Měla partnera, který myslel na všechno. A právě v tom byl problém

Dnes se chci podělit o jeden příběh z praxe. Není zdaleka ojedinělý.

Jméno klientky i některé okolnosti jsem změnila, aby nebylo možné ji poznat. Říkejme jí třeba Milada.

Milada za mnou nepřišla proto, že by ji něco výrazně trápilo. Přivedla ji spíš zvědavost. S kamarádkami už o koučinku ledacos slyšely, ale žádná z nich s ním neměla osobní zkušenost.

Když mi vyprávěla o svém životě, zdálo se, že se má opravdu dobře.

Žila s partnerem Mirkem, se kterým měla dvě děti. Mirek jí se vším pomáhal, byl spolehlivý a vždycky myslel dva kroky dopředu. Staral se o rodinu, děti i všechny praktické věci, které bylo potřeba zařídit.

Také Miladina práce vypadala jako splněný sen. Podnikala, byla svou vlastní paní a měla dost zakázek. Mohla si vybírat a odmítat ty, které jí nevyhovovaly.

Vlastně nebylo na co si stěžovat.

Nebo alespoň ne na první pohled.

Během našeho prvního setkání jsme narazily na něco, co Miladě přece jen chybělo.

Přála si trávit s Mirkem více času ve dvou.

Nemusela to být žádná velká dovolená. Stačil by prodloužený víkend, pár dní na horách nebo společné lyžování. Zkrátka chvíle, kdy by spolu nebyli jen jako rodiče, ale znovu také jako partneři.

Odcházela s tím, že si s Mirkem promluví. Byla přesvědčená, že její přání pochopí a společně snadno najdou řešení.

Další termín jsme proto nechaly otevřený.

Ozvala se.

Mirek jí totiž řekl, že sami mohou začít jezdit, až děti dospějí. Teď je podle něj čas věnovat se především jim a všechno tomu podřídit.

Nebyla to hádka. Ani žádné dramatické odmítnutí.

Přesto Miladu jeho odpověď zasáhla. Poprvé si totiž naplno uvědomila, že každý z nich má jiné potřeby.

A když už jednou začala svůj vztah vnímat jinak, všímala si i dalších věcí.

Mirek nebyl bezohledný muž. Právě naopak. Byl možná až příliš pečující.

Kdykoliv někam jeli, balil věci celé rodině. Dětem, sobě i Miladě. Myslel na oblečení, léky, doklady a dokonce i na její intimní hygienické potřeby.

Zkrátka na nic nezapomněl.

Kolik žen by si přálo partnera, který se o všechno postará?

Jenže Milada se vedle něj začala cítit jako jeho třetí dítě.

Uvědomila si, že nenese odpovědnost téměř za nic. Mirek všechno naplánuje, připraví, zařídí a rozhodne. Ona se může jednoduše spolehnout, že bude všechno hotové.

Dlouho jí to možná připadalo pohodlné. Najednou se jí ale v tak dobře opečovávaném životě začalo špatně dýchat.

Zatoužila po vlastních rozhodnutích. Po odpovědnosti. Po prostoru udělat něco sama – třeba i špatně.

Milada si začala klást otázku, jak se to vlastně stalo.

V osmnácti letech odešla od rodičů. Sama si koupila a zrekonstruovala velkou chalupu. Vždycky se dokázala uživit a nikdy nebyla na nikom závislá.

Jak se mohlo stát, že se tahle stejná žena dnes téměř o ničem nerozhoduje?

A že už možná ani pořádně neví, jak by se rozhodla?

Ke ztrátě samostatnosti většinou nedojde jedním velkým rozhodnutím. Přichází pomalu, v nenápadných každodenních situacích.

Jeden z partnerů něco zařídí rychleji. Lépe se orientuje. Nezapomíná. Má rád věci pod kontrolou. A tak začne postupně zajišťovat stále více.

Druhý si zvykne, že se může spolehnout. Nemusí plánovat, hlídat ani řešit. Krátkodobě to přináší úlevu.

Dlouhodobě ale může přijít pocit, že ve vlastním životě už nejsem jeho tvůrcem, ale spíš pasažérem.

Na podobné situaci je nejtěžší právě to, že péče bývá vnímána jako něco jednoznačně dobrého.

Člověk si pak říká:

Jenže dobrý úmysl ještě automaticky neznamená, že nám dané chování vyhovuje.

Péče nám může dávat pocit bezpečí a blízkosti. Pokud ale zároveň přicházíme o možnost rozhodovat, dělat chyby a nést odpovědnost za vlastní život, může nás postupně začít svazovat.

Podle teorie sebeurčení potřebujeme ve vztazích nejen blízkost, ale také autonomii – možnost jednat v souladu se sebou, svými potřebami a hodnotami.

Tyto dvě věci přitom nestojí proti sobě. Můžeme se milovat, podporovat a být si blízko, aniž bychom jeden druhému přebírali život.

Rozdíl nemusí být vždy na první pohled zřejmý.

Péče respektuje naše přání. Nabízí pomoc, ale nechává nám možnost ji odmítnout. Nezbavuje nás odpovědnosti a dovoluje nám dělat věci po svém.

Kontrola naopak přebírá rozhodování. Vytváří pocit, že druhý ví lépe, co potřebujeme, co bychom měli udělat nebo jak má náš život vypadat.

Důležité proto není jen to, co partner dělá, ale také jak se vedle toho cítíme.

Podporovaně?

Nebo svázaně?

Není nutné hned měnit celý vztah nebo dělat velká rozhodnutí. Prvním krokem může být obyčejné zastavení.

Zkuste si položit několik otázek:

Nejde o hledání viníka.

Takové uspořádání vztahu většinou vzniká postupně a často se na něm nějakým způsobem podílejí oba. Jeden přebírá stále více odpovědnosti a druhý ji stále ochotněji odevzdává.

Smyslem není partnerovu péči odmítnout. Jde o to znovu najít rovnováhu mezi tím, co děláme společně, a tím, co si potřebujeme rozhodnout sami.

Někdy může změna začít docela malou věcí. Naplánovat výlet. Zabalit si vlastní zavazadlo. Vyřídit něco bez partnerovy pomoci. Rozhodnout se, jak chci strávit volné odpoledne.

Ne proto, abych druhému něco dokazovala.

Ale abych znovu cítila, že svůj život držím ve vlastních rukou.

Potřeba větší samostatnosti neznamená, že partnera odmítáme nebo že vztah nefunguje.

Může to být jen signál, že jsme se v dobré víře příliš přizpůsobili způsobu, který nám přestal vyhovovat.

Také Milada nepřišla na první setkání s tím, že má problém. A přesto během jediného rozhovoru otevřela téma, které se dotýkalo mnohem hlubší otázky:

Jsem ve svém životě stále sama sebou?

Koučink někdy nezačíná velkým trápením. Někdy začíná obyčejnou zvědavostí a otázkou, která se zpočátku zdá skoro nedůležitá.

A právě taková otázka nám může ukázat něco, co už dlouho cítíme, jen jsme tomu zatím nedokázali dát jméno.

Pokud máte pocit, že se ve svém vztahu postupně ztrácíte, nemusíte hned znát řešení. Možná pro začátek stačí všimnout si, kde jste přestali slyšet vlastní hlas.

A položit si otázku:

Co bych dnes udělala jinak, kdybych se rozhodovala opravdu sama za sebe?