Vím, co mám dělat. Tak proč to pořád nedělám?

www.cestakoucinku.cz

Dnes jsem neměla dobrý den. A začalo to vlastně úplnou maličkostí.

Ráno jsem si chtěla zapnout kalhoty. Nešlo to. Přitom mám pocit, že skoro nejím, sportuji a chodím ven se psem. Jenže už mi není dvacet, tělo se mění a všechno nejde tak snadno jako dřív.

„No nic,“ řekla jsem si. „Vezmu si home office, zůstanu celý den v teplákách a alespoň mě nebude nic škrtit.“

Udělala jsem si čaj, sedla k počítači a během několika minut jsem byla v tom. Jako křeček v kolečku. Jeden e-mail za druhým, jeden úkol přes druhý.

Pak jsem zjistila, že jsem na něco zapomněla. Horečně jsem přemýšlela, jak to napravit, když vtom zavolal šéf. Z toho už se nevymluvím.

Zlobil se. Dával to najevo jen lehce, protože mě nechtěl naštvat, ale zároveň bylo jasné, že je naštvaný. To, co mělo být hotové, hotové nebylo.

Zlobila jsem se také. Hlavně sama na sebe.

Jsem hrozná.

K obědu jsem si objednala jídlo. Nechtělo se mi vařit. Když přijel kurýr, nemohla jsem najít peněženku a teprve v tu chvíli mi došlo, že jsem zaškrtla platbu v hotovosti.

Kurýr čekal a já měla výčitky, že ho zdržuji. Zase jsem se zlobila. A zase sama na sebe.

Odpoledne jsem absolvovala několik pracovních hovorů a odpočítávala čas do pěti. Konečně padla.

Jenže co teď? Čím si spravit náladu? Děti už dávno nebydlí doma a partner přijde bůhví kdy.

Napadlo mě, že se půjdu podívat do obchodů. Potřebovala bych přece nějaké boty. Vlastně ani nevím jaké, ale to nevadí. Něco mě určitě zaujme.

Domů jsem se vrátila s několika úlovky. Se sakem, kalhotami, tričkem a svetrem. Boty jsem nekoupila. A když jsem si nové věci rozložila, zjistila jsem, že se mi skoro nic k ničemu nehodí. Abych je mohla nosit, budu muset dokoupit ještě něco dalšího.

Proč tohle dělám?

Vždyť přece vím, že šatník má být promyšlený a jednotlivé věci se mají dát kombinovat. Vím toho spoustu. Vím, jak bych se měla stravovat. Vím, že víno není řešením špatné nálady. Vím, že bych si měla všímat toho, co mě baví, a podle toho si vybírat aktivity, lidi kolem sebe i práci.

Všechno to vím.

A přesto v tom jedu pořád dokola.

Dlouho jsem si myslela, že potřebuji najít ještě lepší systém. Další knihu, kurz, návod nebo aplikaci. Něco, co mi konečně vysvětlí, jak správně jíst, nakupovat, pracovat, odpočívat a žít.

Jenže, co když už informací mám dost?

Co když můj problém není v tom, že nevím, co dělat, ale že své znalosti nedokážu použít právě ve chvíli, kdy jsem unavená, zklamaná, pod tlakem nebo sama?

Když se podívám na celý den zpětně, nakupování nebylo jeho začátkem. Bylo až téměř na konci.

Začalo to kalhotami, které nešly zapnout. Pokračovalo chybou v práci, nepříjemným telefonátem a ztracenou peněženkou. Pokaždé se přidala stejná věta: „Jsem hrozná.“

Večer už jsem nepotřebovala nové sako. Potřebovala jsem úlevu. Potřebovala jsem na chvíli přestat cítit, že jsem všechno pokazila a že zase nejsem taková, jaká bych podle všech svých představ měla být.

Obchod mi tu úlevu na chvíli nabídl. Světla, barvy, nové věci a pocit, že si dělám radost. Jenže doma kouzlo zmizelo a místo něj přišla další výčitka.

Často se snažíme změnit pouze poslední část celého řetězce.

„Už nebudu bezmyšlenkovitě nakupovat.“

„Od pondělí budu jíst zdravě.“

„Nebudu dělat chyby.“

„Budu disciplinovanější.“

Jenže zákaz neřeší to, co mu předcházelo. Pokud mi nakupování pomáhá na chvíli zahnat samotu, napětí nebo pocit selhání, nestačí mi jen zakázat vstoupit do obchodu. Potřebuji si všimnout, co se ve mně děje ještě předtím, než vezmu do ruky peněženku.

Možná je užitečnější začít dvěma obyčejnými větami:

Co se skutečně stalo? Zapomněla jsem odeslat jeden podklad.

Co jsem si kvůli tomu o sobě řekla? Jsem neschopná a všechno pokazím.

První věta popisuje konkrétní situaci, kterou mohu napravit. Druhá z jedné chyby vytváří rozsudek nad celým člověkem.

To neznamená chyby omlouvat nebo předstírat, že se nic nestalo. Znamená to nedělat ze sebe nepřítele právě ve chvíli, kdy potřebuji klid a energii k nápravě.

Výzkum ukázal, že laskavější přístup k sobě po chybě nemusí vést k pohodlnosti. Naopak může zvýšit motivaci něco zlepšit. Sebekritika tedy není jediný ani nutně nejlepší motor změny (Breines a Chen, 2012).

Po podobném dni mám chuť sepsat si nový režim. Začít lépe jíst, víc se hýbat, neutrácet, méně pracovat, pečlivěji plánovat a každý večer dělat něco smysluplného.

To je ale spíš plán na rekonstrukci celého života než krok, který zvládnu zítra.

Možná stačí vybrat jeden okamžik, který se opakuje, a připravit si pro něj malou alternativu.

Například:

Když budu mít po těžkém dni chuť spravit si náladu nakupováním, půjdu se nejdřív na deset minut projít bez telefonu. Pak se znovu rozhodnu, co opravdu potřebuji.

Nejde o zákaz ani o slib, že už nikdy neudělám nic impulzivního. Jen mezi nepříjemný pocit a automatickou reakci vkládám malou pauzu. Místo, ve kterém můžu sama sebe zaslechnout.

Kamarádka mi říkala, že chodí ke koučce. Moje první reakce byla nedůvěřivá: „A nebude to jen další zbytečný krok? Další člověk, který mi bude říkat věci, které už dávno vím?“

Koučink by ale neměl být další přednáškou o správném životě, říkala. Kouč mi nebude říkat, v kolik mám jíst, jaké boty si koupit ani jak si mám uspořádat šatník.

Může mi však pomoci zastavit se právě u těch míst, která sama přeběhnu. Co pro mě ve skutečnosti znamenalo, že jsem nezapnula kalhoty? Co jsem potřebovala ve chvíli, kdy jsem se vrhla do práce? Co jsem si o sobě řekla po telefonátu se šéfem? A co jsem večer opravdu hledala v obchodě?

Někdy totiž nepotřebujeme další odpověď. Potřebujeme otázku, kterou jsme si ještě nepoložili.

Koučink může vytvořit prostor, ve kterém si všimnu vlastních souvislostí, vyberu si jeden reálný krok a při dalším setkání se podívám, co fungovalo a co potřebuji změnit. Ne proto, abych dostala známku, ale abych se konečně přestala točit ve stejném kruhu.

Možná nezměním všechno najednou. Možná si příště zase koupím něco, co nepotřebuji, zapomenu na úkol nebo si večer naleji sklenku vína.

Rozdíl může být v tom, že už si kvůli tomu neřeknu: „Jsem hrozná.“

Místo toho se zeptám:

Co se se mnou právě děje a co teď doopravdy potřebuji?

A právě tam může začít skutečná změna.