Článek
Musím, ale nejde to
Sedím u počítače a vím, že bych měla něco vytvořit. Otevřu si dokument, potom Canva, chvíli hledám inspiraci a nakonec skončím úplně někde jinde.
Nápady přitom mám. Vím, o čem bych mohla mluvit. Jenže ve chvíli, kdy mám zapnout kameru nebo vytvořit příspěvek, jako by můj mozek vytáhl značku STOP.
Začnu pochybovat. Bude to někoho zajímat? Nebude to trapné? Vypadám na videu přirozeně? A neměla bych si nejdřív nastudovat, jak se to vlastně dělá správně?
K fotografování a natáčení navíc nemám žádný přirozený talent. U nepohyblivého předmětu považuji za úspěch, když je na snímku celý a nejsou na něm moje prsty. Pes se mi na fotografii obvykle objeví jen proto, že mi sám vstoupí do záběru.
A tak se z obyčejného příspěvku stane několikahodinový projekt, do kterého se mi pochopitelně nechce.
Nešlo o lenost
Dlouho jsem si myslela, že potřebuji větší disciplínu. Prostě se přinutit, sednout si a začít.
Odpor k určitému úkolu ale často nevzniká proto, že jsme líní. Může se v něm potkávat několik věcí najednou: nejistota, únava, strach z hodnocení, příliš vysoké nároky nebo nejasná představa, co vlastně máme udělat.
Čím neurčitější úkol je, tím větší prostor dostává odkládání. „Musím vytvořit obsah“ zní jako obrovská práce bez jasného začátku a konce.
Když úkol odložíme, na chvíli se nám uleví. Později se ale přidá pocit viny a časový tlak. Začít je potom ještě těžší. Výzkumy prokrastinace tento kruh spojují mimo jiné právě s nepříjemností úkolu a nízkou důvěrou ve vlastní schopnosti.
Co mi došlo na koučinku
Na koučink jsem šla s představou, že svůj odpor k tvorbě obsahu konečně porazím.
Koučka se mě však neptala, v čem je problém. Zeptala se jinak: „Co pro vás konkrétně znamená ta nechuť?“
Najednou nestačilo odpovědět, že se mi prostě nechce. Musela jsem si pojmenovat, co se za tímto pocitem skutečně skrývá. Pěkně jsem se při hledání odpovědí a její dolování ze svého nitra zapotila.
Nakonec mi došlo, že se nebojím samotné tvorby. Vadí mi představa, že budu osm hodin tápat u něčeho, co by mi s trochou přípravy a potřebnými dovednostmi mohlo trvat dvě hodiny. A časem třeba jen jednu.
Mým cílem není získat Oscara ani se stát profesionální tvůrkyní. Chci se naučit několik základních věcí natolik, abych při tvorbě nebyla ve stresu a dokázala zůstat sama sebou.
Nechuť tak najednou nebyla problémem, který musím porazit. Byla spíš zprávou o tom, co potřebuji změnit a jak, aby pro mě byla tvorba obsahu jednodušší.
Jeden krok, který můžete vyzkoušet
Než otevřete grafický program nebo zapnete kameru, připravte si krátké zadání pro jediný příspěvek.
Odpovězte si na pět otázek:
- Pro koho příspěvek tvořím?
- Jaký jeden problém řeší?
- Co si z něj má člověk odnést?
- Jaká je nejjednodušší forma, kterou mohu použít?
- Jak poznám, že je výsledek dostatečně dobrý?
Ne perfektní. Dostatečně dobrý.
Místo neurčitého „musím dělat sociální sítě“ tak vznikne konkrétní úkol: natočit krátké video s jednou myšlenkou nebo napsat příspěvek odpovídající na jednu otázku klientů.
Jak poznat, že se něco mění
Pokrok nemusí znamenat, že se na tvorbu obsahu začnete každé ráno těšit.
Možná jen strávíte méně času přešlapováním. Dokážete lépe odhadnout, jak dlouho vám příprava zabere. Zveřejníte i příspěvek, který není dokonalý. A postupně se přestanete tolik porovnávat s lidmi, kteří se tvorbě věnují roky.
Možná tedy nepotřebujete více disciplíny. Možná potřebujete zjistit, co přesně vám brání začít – a udělat první krok i když bude o něco menší.
