Článek
Opozice neuspěla. Vláda Andreje Babiše přežila hlasování o nedůvěře. Nebylo to však překvapení. Víceméně všichni počítali s tím, jak to celé dopadne, o čemž ostatně svědčila i účast při hlasování, která nebyla stoprocentní.
Rozhodně to ale nic nevypovídá o tom, že by snad měla být vládní koalice nějak pevná. Její pevnost se potvrdí až v momentě, kdy bude rozhodnuto o vydání či nevydání Andreje Babiše a Tomia Okamury k trestnímu stíhání, které, jak zmínil ve svém textu pro Český rozhlas politolog Jiří Pehe, je zcela v rukou právě Babišovy vlády.
O tom ale třeba jindy. Více než výsledek je potřeba se zamýšlet nad tím, jestli někdy členové SPD a ANO najdou svědomí, sebereflexi a také paměť. Do Motoristů se opírat zase tolik netřeba. Ti jsou v parlamentu poprvé a lze chápat, že někoho může jejich počínání překvapovat, byť při dlouhodobém sledování chování Filipa Turka nebo Petra Macinky se tak nějak ukazovalo, co z toho zhruba bude. Jen to je možná horší, než se čekalo.
Opozice prý zdržuje od práce. Zapomněli Babiš a Okamura na svůj čas v opozici?
Když se nyní hlasovalo o důvěře či nedůvěře, stěžovali si členové vládní koalice, mimo jiné i premiér Andrej Babiš, na to, že opozice zdržuje jeho vládu od práce. Přitom právě on měl ze všech nejdelší projev, na což trefně upozornil Martin Kupka, kterého citoval server iDNES.
K tomu je potřeba se trochu zasmát, když slyšíme, že dnešní opozice nerespektuje výsledky voleb. Není to tak dávno, co měli Babiš a Tomio Okamura problémy respektovat výsledky voleb a ze sněmovny udělali žvanírnu.
Sluší se připomenout například jedenáctihodinový projev Okamury, který ve svém komentáři pro Respekt připomenul Martin Štorkán. Vít Rakušan na svém Facebooku po poslední schůzi v minulém volebním období dokonce zmínil, že obstrukcemi se strávilo během čtyř let Fialovy vlády neuvěřitelných 605 hodin.
Paměť je krátká, morální kodexy k ničemu
I kdybychom nechtěli být kritičtí, je to extrémně složité. Tolik věcí je jinak, než jak byly slíbeny… Například Motoristé slibovali, že pohlídají státní rozpočet a že dohlédnou na zadlužení. Výsledek? Předložený návrh rozpočtu podle rozpočtové rady porušuje zákon o rozpočtové zodpovědnosti.
1/9 📜NRR považuje za nezpochybnitelné, že návrh zákona o státním rozpočtu je v příkrém rozporu se stávajícím zněním zákona o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Státní rozpočet překračuje maximální limit výdajů o 63 mld. Kč. ❌
— Národní rozpočtová rada (@rozpoctova_rada) January 28, 2026
Stačí si připomenout i vyjádření Aleny Schillerové. Vcelku nedávno z jejích slov působila Česká republika jako absolutně spálená zem. Jen o chvíli později podle ní hraje ekonomicky Ligu mistrů, což s chutí připomíná Danuše Nerudová.
No, stává se. Za zmínku stojí i podívání se do morálního kodexu hnutí ANO. Co zajímavého tam najdeme? Že členové ANO nejsou v žádném střetu zájmů, a pokud ano, tak jej co nejrychleji vyřeší, a to bez ohledu na osobní zájmy.
A pak tu máme i tu část o tom, že členové ANO nebudou využívat poslaneckou ani senátorskou imunitu v případě přestupkového řízení či trestního stíhání. Hezká je i ta část o rezignaci v případě, že je proti někomu podána žaloba pro úmyslný trestný čin nebo nedbalostní čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce. A opakované porušení Kodexu se má dokonce rovnat rezignaci na volený mandát, funkci i členství v hnutí.
K čemu je kodex, když ho nedodržujete? No, stává se. Opět. Legendární je i volání Tomia Okamury po odvolatelnosti politiků. Teď se mu to ale nehodí. Někteří jsou zkrátka více než jiní. Asi.
A proč se nepodívat ještě jednou na Motoristy? U těch se perfektně hodí připomenout, že během prezidentování Miloše Zemana schvalovali jeho neochotu jmenovat do role ministra Jana Lipavského. Dokonce mu za to div netleskali. V případě nejmenování Motoristy Filipa Turka prezidentem Petrem Pavlem to je ale z nějakého důvodu problémové. Co k tomu říct?
Pokrytectví vládne. Kdo tomuhle může tleskat?
Politika umí být složitá. Děje se v ní tolik věcí, že pro někoho může být složité se v tom všem orientovat. Jenže od toho existují statistiky a veřejné záznamy z jednání. Kdo chce, může si zjistit, co jak je.
O to horší je, kolika voličům vůbec nevadí pokrytectví současné vládní koalice. A co je ještě horší? Že absolutnímu sobectví, aroganci a buranství někdo dokonce tleská a pro někoho to je důvod volit právě tyto strany.
Nechutné útoky na média a novináře ze strany politiků jsou vrcholem všeho. Vzhledem k neschopnosti opozice jsou právě média v současnosti tím hlavním kontrolorem vlády. Dohlížejí na všechny neplechy.
Zpochybňovat jejich nezávislost může, kdo chce, jenže nesmyslná kritika, která není ani konstruktivní, ale jejím cílem je pouze nechutně urážet, opravdu nemá význam ani žádnou hodnotu.
Můžete si dohledat, kdo jaké médium vlastní. Stejně tak si můžete dohledat, co jaké médium rozkrylo za kauzy. Z tohoto hlediska je až úsměvná kritika směrem k Deníku N, který se nevěnuje jen Filipu Turkovi, Petru Macinkovi a lidem ze současné vlády. Právě Deník N totiž rozkryl i bitcoinovou kauzu.
Nemusíme spolu souhlasit v politických názorech, ale aspoň v morálních hodnotách by jednota panovat měla. Politikům se nemá věřit. Z politiků nemají být nedotknutelné modly. Politiky je potřeba kontrolovat.
A proto jsou zásadní novináři a média, která se o to starají. Útoky na ně jsou ohrožením demokracie a občanské společnosti. Totéž platí o zpochybňování soudů a dalších institucí.
Voliči stran vládní koalice, zamyslete se. Jak by vám bylo, kdyby se chovali členové například Fialovy vlády stejně? A rozhodně se tak nedělo. Jistě, komunikace nebyla ideální, dalo se o možných věcech pochybovat, ale v podstatě neexistovaly podobné útoky na novináře nebo soudy.
Opět bych se tak vrátil ke svému nedávnému textu o tom, kam naše společnost může ještě klesnout. Dno se nezdá být tak daleko. Buďme lepšími lidmi. Postavme se za hodnoty, jako jsou tolerance, respekt, odvaha a pokora. Nestůjme za politiky jako za spasiteli.
