Článek
Už od dětství se učíme, že důvěra je základ. Nebo alespoň někteří z nás o tom možná někdy v životě slyšeli. Platí to nejen pro vztahy v rodině nebo pro partnerské vztahy. Platí to pro celou společnost, má-li lidstvo nějak fungovat.
Jistě, po dekádách totality se společnost v České republice vzpamatovávala dlouho, těžce. Mnozí lidé si dosud na změnu režimu nezvyknuli. Před tím však Václav Havel varoval. Ve svých dílech i vyjádřeních psal, že českou společnost čeká pořádný kus práce.
Od roku 1989 se střídala různá období. Ve všech ohledech. Svět se vyvíjí a mění. Stejně tak i česká společnost, která se dlouhé roky zdála být na vzestupu. Jenže poslední dobou to vypadá přesně naopak.
Společnost je čím dál více rozdělená. Nejenže lidé mají odlišné názory, na tom by nebylo nic špatného. Problémem je, že se jaksi vytrácí důvěra. V cokoliv. Mnoho lidí v beznaději nevěří, že bude lépe. Někteří z nich doufají, že se najde silný lídr, který je z jejich situace vytáhne.
Jiní lidé nevěří politickým strukturám, seriózním médiím, vědeckým poznatkům a faktům… A pak jsou lidé, kteří nevěří, že ti, kteří se řadí do předešlých skupin, někdy prozřou, kvůli čemuž často rezignují na diskusi, čemuž se ale popravdě nelze divit. To, kam to ale celé směruje, budí hrůzu.
Kauza kolem dovolené Petra Pavla je absolutně šílená
Děsivá je i nesmyslná kauza ohledně dovolené prezidenta Petra Pavla. Ať už na něj má kdokoliv jakýkoliv názor, tak současná hlava státu neudělala ve světě žádnou ostudu. Nedělá ji ani v České republice. Naopak. Má jasné hodnoty, zásady a reprezentuje stát nejlépe, jak to umí.
Je to prostý člověk, který nepotřebuje k životu žádný luxus. Jenže mu to z nějakých důvodů někdo nevěří. Rychle poté, co se objevila informace o jeho dovolené, se tak začaly internetem šířit dezinformace o jakémsi luxusním pobytu ve Španělsku v resortu, který má vlastnit jakýsi zkorumpovaný Ukrajinec.
Místo klidné dovolené tedy musí prezident České republiky vyvracet nesmyslné dezinformace, které navíc nebylo až tak těžké ověřit, aby se přišlo na pravdu. V oné dezinformaci totiž nesedělo nic, ani jméno majitele toho resortu.
„Na sociálních sítích se šíří, že si užívám luxusní dovolenou v resortu ukrajinského majitele, ale já se dnes probudil tady. Luxus je pro mě především dobrá parta, motorka a svoboda na cestách. Zdravím ze Španělska,“ napsal Petr Pavel na sociální sítě s tím, že přidal fotografie z dovolené, včetně svého pokoje.
Jenomže ani fotografie pochybovače v ničem nepřesvědčily. Místo toho se objevují nařčení, že je fotka pokoje vygenerovaná prostřednictvím umělé inteligence. Jedním z těchto pochybovačů je, bohužel nepřekvapivě, i vynikající herní vývojář Daniel Vávra, jehož příspěvek si můžete prohlédnout sami. Za komentář skoro ani nestojí.
K vyvrácení nepomáhají ani fotografie ze serveru Booking. Zkrátka a jednoduše, kdo nechce, ten neuvěří. A v tom je extrémní problém.
Zdá se, že je „in“ slepá důvěra
Můžeme se bavit o tom, že není zase takový problém, že někdo prověřuje politika, i když je to prezident. Komplikace však je, že ani jasné důkazy nepřesvědčí nevěřící k tomu, aby se alespoň pokusili uznat, že se třeba mohli mýlit.
Jdeme zkrátka špatným směrem. Směrem, který nás může připravit o svobodu. Paradoxní je, že mnozí voliči stran, které čelí nálepkám, že jsou proruské, extremistické či populistické, se často a rádi ohánějí Karlem Krylem.
Jenže i když Kryl jasně hlásal, že politikům se nemá věřit, ale že se mají prověřovat, tak například členové SPD, Motoristů i ANO jsou v očích velké části svých voličů absolutně nedotknutelní, ať udělají cokoliv.
Lidé jako Okamura, Turek, Macinka nebo Babiš se stali modlami v očích spousty svých voličů. A ti se svých vysněných „lídrů“ zastávají, ať udělají cokoliv. Nevadí ani názorové veletoče, kdy jeden den je pravda A, aby druhý den A neexistovalo a pravdou je úplně jiné písmeno třeba z azbuky. Někteří jedinci tak dělají tedy pravý opak toho, co hlásal Kryl, na kterého se často odkazují.
Velká část společnosti podléhá dezinformacím. K dezinformacím se přidávají nenávistné výroky směrem k Ukrajincům, nezávislým médiím… Takový Deník N by mohl vyprávět. I když právě Deník N rozkryl některé kauzy vlády Petra Fialy, tak je v očích voličů SPD, Motoristů či ANO neobjektivní a jednostranný, když hledá kauzy v aktuálně vládních stranách.
Můžeme tak pozorovat, jak někteří lidé tleskají tomu, že někteří novináři nesmí na nějaké tiskové konference. Můžeme sledovat i to, jak někdo ve vládě dělá maximum hlavně pro sebe a jeho voliči to obhajují nesmyslným argumentem, že Fialova vláda to dělala víc a hůř. A co na to říct?
Chápu, že se spousta lidí cítí opuštěná a že současná doba je těžká a nepřehledná. To ale přeci neznamená, že budeme rezignovat na život a sabotovat druhým snahu mít se dobře, natož ještě mít radost, když se někomu nedaří.
Ani druhá strana není dokonalá. Můžeme občas mluvit o jakési aroganci, coby člověk ze Sudet, liberálně založen, se s ní rovněž setkávám. Nicméně nemůžeme takto zjednodušovat a generalizovat celé části společnosti. Vždy je to o konkrétních jedincích a vždy se ve všech táborech najdou výjimky, ať už jich je více nebo méně.
Je čas se probrat
Nemusíme spolu jako společnost vždy souhlasit. Nemusíme sdílet stejné názory. Pokud ale chceme svobodu a chceme se mít dobře, musíme sdílet alespoň některé stejné hodnoty.
Mezi ty patří jednak důvěra ve státní instituce a případně kontrolní orgány, protože ať už je Česká republika jakákoliv, má její systém mnoho pojistek, které výrazně komplikují snahy o zničení demokracie. Stejně tak by bylo dobré, aby si lidé věřili mezi sebou.
S tím, jak přibývají násilné útoky na politiky, jak se čím dál agresivněji vyjadřují někteří politici, je o to důležitější, abychom se shodli alespoň na tom, že bychom se k sobě měli chovat co nejlépe. Proč na sebe nemůžeme být milí? Hodní?
O Češích se říká, že jsou negativní. Možná to tak je. Ve Finsku mi lidé přišli zase úplně bezemoční a po týdenním pobytu na severu jsem byl rád i za ty negativní emoce, protože to byly alespoň nějaké emoce. Jenže dlouhodobě je to neudržitelné a co víc, je to šíleně toxické.
Snažme se být co nejlepšími lidmi. Pracujme na sobě. Nehledejme spasitele. Nehledejme silného vůdce. Buďme na sebe navzájem hodní. Vzájemně si pomáhejme. Nevěřme slepě všemu, co vidíme od někoho, koho jsme volili či koho sledujeme na sociálních sítích. Ověřujme si informace.
Když chceme někomu nadávat nebo jej kritizovat, zkusme se nadechnout a zamyslet, jestli bychom chtěli, aby se někdo takto choval k nám. Konstruktivní kritika je jedna věc, ale proč se urážet?
Být však jen hodný nestačí. Je potřeba mít odvahu ozvat se, když někdo lže, ale udělat to slušně. Nerezignujme na pravdu, ale nerezignujme ani na slušnost. Nepodléhejme strachu.
Nezáviďme si. Jistě, někdo má více štěstí, někdo méně, ale závist jen zvětší propast mezi námi, zahořknutí posléze může mít vliv na to, jestli někdo bude chtít být solidární. Nebojme si říct o pomoc. Nebojme se pomáhat. Vždy se nám to vrátí. A trocha úsměvu by nám také neuškodila.
Česká republika není spálená zem. Zatím. Klesá však stále hlouběji. A pokud se bude společnost dále radikalizovat…
