Článek
Psal se rok 2021. Blížilo se léto a my se rozhodli, že je na čase za naspořené peníze vzít naše kluky poprvé k moři. Mladšímu bylo necelých pět let a staršímu pomalu táhlo na rok jedenáctý.
Naše volba byla jasná – pojedeme do Chorvatska. Přes jednu známou agenturu pro on-line rezervaci ubytování jsem zabukovala apartmán v malebném přímořském městečku Novi Vinodolsky. Bylo to naprosto ideální, vzdálenost 770 km, což nám přišlo únosné. Pro čtyřčlennou rodinu to bude pohodička, vezmeme to na jeden zátah, děti se v noci prospí a ráno už budou dovádět ve vlnách Jadranu. To jsme ještě netušili, že se naše cesta prodlouží téměř o 550 km, tedy na rovných 1317 km.
Vše začalo naprosto idylicky. Ovšem nesmíme zapomínat na to, že v tomto období ještě byly patrné dozvuky pandemie Covid-19 a platila ještě některá opatření při cestování. Takže jsme ještě celá rodina museli podstoupit test na Covid, všichni negativní, takže šup šup, rychle balit.
Byly to veliké přípravy, kluci se chystali k moři poprvé, a proto jsme se snažili jim to již od počátku udělat nezapomenutelné. A to se nám, myslím, nakonec i podařilo, jen možná trochu jinak, než jsme původně předpokládali. Babička nám napekla linecké cukroví, zavařila guláš a rajskou omáčku. Doma už vrcholila cestovatelská horečka a panoval trochu chaos. Kde je ten nafukovací kruh? Sbalil jsi ty boty do vody? Hlavně ať máme všechny doklady! Ještě jsem šla vytisknout poslední dokument s potvrzením o ubytování a najednou jsem úplně zamrzla. Rychle jsem volala na muže: Pojď sem rychle, to snad ne!! Ubytování nám bylo zrušeno a peníze nám budou do 15 dnů navráceny zpět na účet. Dnes už si ani nevzpomínám, z jakého to bylo důvodu, ale to s plně naloženým kufrem u auta, s napečeným lineckým a nekonečně natěšenými dětmi, již nebylo podstatné. Už jsme se pomalu začali smiřovat s tím, že letos dovolená u moře jednoduše neklapne, hledali jsme rychle jiné ubytování, ale v tomto termínu již nebylo žádné volné a dovolenou v práci bychom už jindy nedostali. Pohled na zklamané oči našich kluků nám trhal srdce na kousky a ty se pak drolily jako záplava slz stékajících po jejich i našich tvářích. V tom si muž všiml dodatku, že v tomto termínu nám může být nabídnuto jiné ubytování za stejnou cenu, ale v Černé Hoře. K tomuto plánu jsem byla ze začátku dost odtažitá, sžíraly mě jisté předsudky a obavy. Situace začínala být zoufalá. Aby se trochu rozsekla ta houstnoucí atmosféra, vzali jsme děti na hřiště zakopat si s míčem a tam potkali souseda, kterému jsme celou situaci vylíčili. Ten nám začal vyprávět, jak se mu to v Černé Hoře líbí, jak krásné tam mají moře a přírodu a že by neváhal a okamžitě jel. Začalo nové kolečko, muž začal domlouvat přes agenturu podrobnosti, zaslali nám na e-mail fotky, adresu i potvrzení o ubytování. Peníze, které jsme zaplatili za předchozí ubytování, agentura přeposlala na nový apartmán. Ještě nám však chyběl jeden důležitý dokument, a to potvrzení přímo z ubytování s případnými instrukcemi; byli jsme však několikrát ujištěni, že to do pár hodin jistě dorazí a že zatím máme vyjet na cestu, protože tam s námi již počítají. Tak a tady to začalo, toto bylo první špatné rozhodnutí, kde jsme si, snad v návalu absurdity celé té situace a pod nátlakem našich vlastních i dětských emocí, tyto informace dostatečně neověřili.
A tak jsme vyrazili vstříc novým zážitkům.
Cesta započala už celkem klidně, tíha celého dopoledne z nás pomalu spadla. Zastávka na benzínce, nákup rakouské dálniční známky a mazali jsme dál. Kluci spali, přejeli jsme Slovinsko a než jsme se nadáli, ocitli jsme se v Chorvatsku. To jsme však ještě neměli zdaleka vyhráno. Přejet celé Chorvatsko, líznout to přes Bosnu a Hercegovinu, šup, pak zase Chorvatsko a už jsme stáli na hranicích do Černé Hory a tam jsme si postáli nečekaně dlouho. Jak to tu tak píšu, zdá se, že ta cesta byla raz dva za námi, ale zase tak jednoduché to nebylo. Únava se střídala s nadšením, když kluci z dálky viděli pobřeží, kde se tyčily první malé zálivy, a tak pořád dokola. Bylo to nekonečné.
Jeden tragikomický okamžik přišel i na zastávce na čůrání na jedné z benzínek. V návalu únavy z cesty jsem zapomněla eury naducanou peněženku na dámském záchodě. Veselá a s úlevou, že už mě netlačí plný močový měchýř, jsem se řítila k autu za svými kluky. Po chvilce, když jsem si svou ztrátu uvědomila, vystřídala úlevu ohromná panika. Panebože, máme tam všechny peníze i platební kartu!!! Celá uřícená, s výrazem MMA zápasníka, který je kousek od uštědření K.O. od svého protivníka, jsem vběhla zpět na toaletu, prohledala kabinku a málem se v zápalu boje o naše úspory plazila i po podlaze. Naštěstí ostatní účastníci této scény asi brzo pochopili, že to jsem já, ten trotl, co tam zapomněl peněženku, a s chápavým úsměvem mě odkázali na místní uklízečku, která byla tak ochotná a odnesla ten hnědý kožený poklad obsluze benzínky, kde jsem si ji hned vyzvedla. Zem se otřásla, jak mi spadl kámen ze srdce, a myslím, že mé upřímné děkuji, které jsem zopakovala snad tisíckrát, jim tam v uších zní ještě dnes.
No ale zpět na hranice. Vjíždíme do Černé Hory, najednou končí ty krásně upravené silnice. Ty se pomalu začínají podobat těm našim, takovým těm málo udržovaným mezi malými vesničkami, jistě víte, o čem mluvím. Kolem nás se začínají prohánět auta jako u nás na začátku nového milénia, se zašlými světly, poškrábaným lakem a děravými výfuky. No, my se tam mezi nimi teda také neřítili zrovna v nejnovější raketě na trhu, ale naštěstí nás ta Škodovka bezpečně dovezla tam a nakonec i zpět domů. No, sice ji po těch ujetých kilometrech trochu potrápily sjeté brzdové destičky, ale to jí nemůžeme mít za zlé. Když se kolem nás řítil vůz rychlé záchranné zdravotní služby – ano, vypadal přesně jako ten, co znáte ze seriálu Sanitka – začala jsem se potichu modlit, aby se nám tady hlavně nikomu nic nestalo a že na různé úrazy jsou naši kluci opravdu přeborníci.
Únava už vážně byla nepředstavitelná. Se stoupající únavou začalo přitápět i sluníčko a teplota vystřelovala opravdu do fenomenálních výšek. Naštěstí auto bylo klimatizované, ale při výstupu ven jsem myslela, že mě tou „filmovou“ sanitou opravdu za chvíli povezou. Kluci už byli strašně protivní, což se nebylo čemu divit. Na cestě už jsme byli ták dlouho a cíl v nedohlednu. Moře zatím viděli jen z auta a zadky jsme měli všichni otlačené až na kostrč.
Celá situace však začala gradovat ve chvíli, kdy jsme stále v ruce neměli dokumenty od ubytování. Spousta hovorů do agentury, kdy nás jistý mladík naprosto optimisticky ujišťoval, že s námi počítají. Jeho narůstající optimismus začal pomalu na naší straně povzbuzovat k růstu naši nejistotu.
Dorazili jsme do městečka Herceg Novi. Město vzdálené od Dubrovníku pouhých 50 kilometrů, jenže těch pouhopouhých 50 kilometrů se nám v celém tom kontextu zdálo tak pouhých, jako cesta na staré skládačce bez přehazovačky na odvrácenou stranu měsíce a zpět. Při představě, že si na toto místo mohu přifrčet letadlem za dvě hodiny, na palubě do sebe hodit dvě deci vína, a ještě si u toho přečíst tenčí knížku, jsem si málem trhala vlasy z hlavy. Ovšem krajina okolo nás byla naprosto úchvatná a moře dokonalé. Škoda jen, že jsme ho zatím viděli pouze ze silnice. Náš cíl bylo přímořské město na jadranském pobřeží – Budva. Ale ta byla zatím v nedohlednu, jen snad představa, jak se vyvalujeme na slibovaných písečných plážích, nás ještě udržovala při životě. Že jsme si tou vzdáleností kousli do příliš velkého krajíce, už bylo jasné všem na palubě a rozhodně to bylo hodně vzdálené od našeho původního plánu – krátká cesta, kluci se jen vyspí v autě a jsme tam.
Čekala nás cesta do Kotoru – dalšího přímořského městečka. Byly dvě možnosti, jak se tam dostat. Objet celý záliv nebo trajekt. Muž se dal do řeči s dalšími turisty a ti mu prozradili, že volí cestu objezdem, že to trvá jen pouhopouhé dvě hodiny. Jelikož tyto dvě města leží v Kotorském zálivu, což je největší přírodní záliv na jihu Jaderského moře, který je, ač mylně, označován za nejjižnější evropský fjord, dokážete si jistě představit ty obrovské výšky a hluboké propasti, které bychom zdolávali po úzkých silničkách. A když jsem ještě na vrcholu jedné z těch skal zahlédla uzounký tunel plný tmy, udělalo se mi mdlo asi jako Jiřímu Kodetovi z noků v kultovním českém filmu Pelíšky. Nemám ráda výšky a už vůbec ne v autě s dětmi za zády. A tak jsem zavelela. Rozkaz zněl jasně: jede se trajektem! Starší syn, asi už také v návalu únavy, propukl v hysterický pláč, že žádnou lodí, která je naložená auty, nepojede, protože je to jasná záruka toho, že se za každou cenu musí potopit. Klidným hlasem jsem ho ujistila, že se není čeho bát a že se mu to nakonec bude líbit. No, když jsem ovšem spatřila, co přijelo za kus rezatého železa, chtělo se mi též propuknout v pláč a křičet na celé kolo, že tady všichni umřeme. V duchu jsem se loučila se všemi, co zůstali doma. Ale navenek jsem byla pevná, abych děti nepřiváděla do zbytečné letargie, která rozhodně nebyla v tuto chvíli na místě. Samotný nájezd na trajekt byl také zážitek sám o sobě. Žádné organizované rovnání se do řad nebo tak, najednou menší pán zapískal na píšťalku, rychle se rozjet, přejet hlavní silnici plnou aut a za hlasitého troubení téměř všech účastníků silničního provozu, kteří měli po ruce klakson, vážně netroubila snad jen paní, co procházela kolem po chodníku. Se nám podařilo nacpat na nájezd na trajekt. Jsme tam, ufff.
Moře mělo okouzlující barvu, mírný větřík si pohrával s našimi vlasy a my chvíli zapomněli na to, jak moc jsme vyčerpaní. Mladší syn je hrozný pohodář; myslím, že ten si s ničím hlavu nelámal a jen si v tu chvíli prostě žil.
Konečně Budva.
Zastavili jsme hned na začátku na vysokém útesu a kochali se krásným výhledem. Kluci samozřejmě hned chtěli běžet do moře, ale vedla k němu cesta po schodech, kterých bylo minimálně milion, a vážně chcete absolvovat tu cestu zpět nahoru pro pár minut ve vodě? Klidně bych to pro ně udělala, ale problém byl v tom, že jsme ještě nebyli ubytovaní a ani jsme neměli tušení, kde se apartmán nachází, a navíc jsme po té cestě byli na smrt znavení, a to fakt nepřeháním.
Jezdili jsme městem křížem krážem, nevím, jaká zde byla pravidla silničního provozu, ale měla jsem pocit, že když se na semaforu rozsvítila zelená, tak vyjely auta ze všech směrů a přednost měl ten, kdo troubil hlasitěji, nemluvím ani o tom, že do nás málem nacouval kamion a zastavil opravdu až pár centimetrů před námi. Volali jsme do agentury skrz ubytování, muž se ptal místních, ukazoval fotky apartmánu, ale všichni kroutili hlavou a zdálo se, že toto místo je pro ně naprosto neznámé. Vyčerpání gradovalo; už jsme byli 24 hodin na cestě. Mladík z agentury s námi najednou odmítal komunikovat. Vrchol všeho byl, když jsme se lámavou němčinou snažili domluvit s místní starší dámou, zda neví o nějakém jiném možném ubytování, prostě takzvaně na blind. Já se otočila a náš pětiletý syn stál na střeše polorozpadlé garáže a pod ním byl sráz jako do Macochy. Na tu garáž nemusel nikterak složitě vylézat, prostě se na ní dalo jen tak dojít z cesty. Pomalu a bez paniky jsem se k němu přiblížila, abych ho nevylekala, chytla jsem ho do náruče a propukla v hlasitý pláč. Pak se do mě dal vztek, vytočila číslo do agentury, hystericky jsem nadávala a pán mi nabídl ubytování jen o pár kilometrů dál, pouhých, pro něj, pro nás nekonečných. Navíc jsem ztratila víru v to, že když tam opravdu dojedeme, tak se s našim vytouženým obydlím vážně shledáme. Byl pro mě nepřípustný byť jen jeden jediný zbytečný kilometr navíc. Vyžádala jsem si vrácení peněz na účet, což se tedy opravdu stalo. Ale co teď? Znavená rodina s nervy na pochodu, přes tisíc kilometrů vzdálená od domova a sžíraná pocitem studu před svými vlastními dětmi, že tuhle dovolenou jsme fakt nezvládli. Padlo rozhodnutí: Jedeme zpět směr Chorvatsko. Nálada v autě byla jako na horské dráze, chvíli smích a chvíli pláč. Muž už to chtěl vzdát a na hranicích do Chorvatska prohlásil, že jedeme domů. No to v žádném případě, proběhlo mi hlavou. Vláčíme se takovou štrekou, kluci jsou celou dobu neuvěřitelně trpěliví a stateční, já ty děti v tom moři prostě vykoupu, tohle jim nemůžeme udělat. Vzpomněla jsem si, že kolegyně mé mamky jezdí každý rok do Chorvatska na stejné místo ke stejné paní, vytočila jsem telefon a začalo další kolečko. Klaplo to. Ale ubytovat nás může až za dva dny. No, to už nějak zvládneme, dojedeme tam a na dvě noci seženeme jiné ubytování. Jo, zlaté písky, opravdu jsme byli tak naivní a mysleli si, že se někomu bude chtít někoho ubytovat na dvě noci? Povlékat, uklízet a blokovat si termín pro někoho, kdo by bral ubytování rovnou na týden? Ano, věřte, či ne, byli.
Po nekonečné cestě jsme se snad čistou náhodou a možná i zásahem vyšší moci ocitli v Gradaci. Přesně tam, kde jsme měli domluvené ubytování. Přijeli jsme sem kolem půlnoci s vědomím, že nemáme kde spát, s vidinou celého dne a další noci bez střechy nad hlavou. Zaparkovali jsme na parkovišti přímo u moře, kluci spali, já vysílením též na pár hodin usnula. Muž ten ne. Neustále hlídal, aby si nikdo nevšiml, že si vyspáváme v autě u moře, a nevyhodil nás, nebo nás neobdařil tučnou pokutou, jelikož jsme si byli moc dobře vědomi, že se jedná o volné kempování, a to je v Chorvatsku zakázané; mě už to vlivem naprostého fyzického i psychického vyždímání bylo asi jedno.
Čekalo nás jedno z nejkrásnějších probuzení. Kluci se vzbudili hodně brzo ráno, foukal vítr a moře hlasitě šumělo. Otázka mladšího syna byla: Co to je za zvuk? Hned vyběhl z auta a utíkal vstříc vlnám a kulatým oblázkům. Starší syn ho okamžitě následoval. Bylo opravdu brzo ráno, na pláži bylo pusto prázdno a slunce se teprve pomalu probouzelo ze spánku na bílých mracích, které se ve zvláštním oparu pomalu rozpouštěly. Tuhle chvíli si chci uchovat navždy. Čekal nás naprosto báječný den, celý den v moři, procházka po malebném Gradaci se zastávkou u místního kostela, dobré jídlo a rozzářené oči našich dětí. Byl to den užitý do morku kostí; tím, jak jsme neměli kde složit hlavu, jsme užívali každičký kousek toho, co nás obklopovalo. Začalo se smrákat a my věděli, že nás čeká ještě jedna noc v autě, ovšem s nadějí zítřejšího vysvobození v podobě klimatizovaného apartmánu. Tady jsme zůstat nemohli, odjeli jsme se vyspat na jednu dálniční benzínku. Všichni zkroucení na sedačkách, vyčerpaní a nabytí zároveň, jsme usínali naplněni pocitem štěstí. O tom, že nás toto přespání vyšlo vážně draho, protože jsme druhý den vyjížděli stejnou mýtnou bránou, jako jsme na dálnici vjížděli, takže jsme za pár kilometrů platili jako za celý úsek, se raději ani rozepisovat nebudu.
Konečně jsme se ubytovali.
Apartmán byl čistý, celý bílý a voněl po aviváži. Všechno to z nás spadlo.
Syn si ještě ten den stihl rozrazit cestou na pláž čelo. Když jsem ho sbírala z chodníku, kde zakopl, držela jsem v ruce pohledy adresované našim blízkým. Na každý dopadlo pár kapek krve a ve chvíli, kdy jsem v náručí svírala svého zakrváceného syna, napuštěné lehátko a pohledy, přičemž jsem rychle utíkala zpět do apartmánu, jsem pohledy i lehátko zahodila. Pohlednice ještě stihlo přejet auto, takže se na nich podepsaly otisky pneumatik. Starší syn je posbíral, a ještě ten den jsme je vhodili do poštovní schránky. No což, že byly od krve a od gum, ale tak nějak vystihovaly celou tuhle naši dovolenou. Vše dobře dopadlo, a navíc si syn přivezl originální suvenýr, který ho bude provázet celý život – jizvu na čelíčku. První noc, když jsme usínali v těch zářivě bílých peřinách, náš mladší syn už v polospánku prohlásil, že by chtěl jít zase spát do auta, protože to bylo větší dobrodružství. Do auta už jsme nemuseli. Čekalo nás sedm klidných a plně užitých dní. No, ale ke konci už jsme se začali trochu nudit, prostě už jsme asi byli zvyklí na notnou dávku adrenalinu proudících v našich žilách. Také jsem si uvědomila, jak moc nevděční dokážeme být. Na pokojích nám špatně fungovalo wifi připojení a už jsme „nadávali“ a nechali jsme si tím kazit náladu, přitom ještě před pár hodinami jsme spali na parkovišti v autě a na nějakou wifi jsme si ani nevzpomněli. Království za postel, to bylo jediné, co se v našich hlavách honilo.
Na tuhle dovolenou vzpomínáme jako na jednu z těch nejcennějších. Byla vykoupena vyhrocenými situacemi, několika nervovými zhrouceními, slzami, křikem, nadějí i beznadějí, únavou i vyčerpáním. Ale také se projevila neuvěřitelná síla a pevnost naší rodiny. Jak jsme se všichni spojili a nevzdali to. Jak moc jsme se všichni v těch nejvyhrocenějších situacích milovali. Jedno vím jistě, do Černé Hory se jednou vrátíme a pořádně to tam roztočíme. Nyní už s větším nadhledem a připraveností, možná.
Tato dovolená pro mě již navěky zůstane z jednou těch nejhodnotnějších.
Závěrem tu chci zmínit ještě jednu dovolenou s přidanou hodnotou. Ta už sice nebyla tak naducaná adrenalinem, no když tedy opomenu, že nám málem uletělo letadlo, ale za to byla protkána láskou a plnohodnotnými vztahy, na které byl těch pár dní opravdu čas. Před rokem jsme letěli do Tuniska. Já se svou rodinou – která se rozrostla ještě o jednoho syna. Moje dvě sestry se svými muži a dětmi, máma s tátou – na chvíli jsem si zase mohla připadat jako ta jejich malá rozmazlená holčička, a také s mojí nejoblíbenější tetou a strejdou. No prostě Hujerovi! Bylo to naprosto ohromující. Nemuselo se vůbec nic řešit, stačilo tam jen být a nechat do sebe proudit tu nabíjející a nekonečnou energii lásky, klidu, naslouchání, humoru, a hlavně souznění a spolubytí, na které během zbytku roku pod tíhou starostí všedních dní nezbývá čas.
Uvědomila jsem si, že za těmito hodnotami nemusíme létat stovky kilometrů daleko, ale že tyto okamžiky můžeme vytvářet kdykoliv a kdekoliv. Třeba u dobré kávy nebo na chalupě v horách, nebo prostě jen procházkou po lese. Život je křehký a konečný. Jediné, na čem na konci té poslední cesty bude záležet, budou prožitky a vztahy, které za sebou necháme. Nezapomínejme, že nejvyšší hodnotou nejsou peníze, i když s nimi se prostě žije líp, ani drahá auta nebo velkolepé domy se zlatým zábradlím, s bazénem s protiproudem a vysokou hypotékou a nedoplatkem za energie. Ale ta nejvyšší hodnota je čas. Proto musíme moudře rozmýšlet, jak s ním naložíme, komu a čemu ho věnujeme, protože z každých přesýpacích hodin se nakonec přeseje i to poslední zrníčko písku. Tak vám všem přeji, aby se právě vaše hodiny naplnily tím, po čem toužíte nejvíce, ať už je to cokoliv. Já se o to také budu snažit.
Mějte se rádi.
P.S. Dobro došli na Jadran.
