Článek
Pokud tedy do jejich života nezasáhla například vážná nemoc či jiná tíživá životní situace. Přesně takový pohled jsem na to měla, když náš prostřední syn byl v předškolním věku a starší syn se prokousával prvním stupněm. Nevím, zda slovo prokousával je vhodné, jelikož se mu ve škole výborně dařilo, naučil se krásně psát, počítat i číst, postupně prošel vyjmenovanými slovy, násobilkou a dalšími záludnostmi. A nejlepší na tom bylo to, že jsme na tom celém jeho úspěchu měli minimální přičinění, zkrátka mu to vše šlo zcela přirozeně, bez velké námahy ani jeho a ani té naší. Ano, zajistili jsme mu pro to ty nejlepší podmínky jaké byly v našich silách, podmětné prostředí, ale samotné učení bylo čistě na něm. Byla to taková procházka růžovým sadem. Ta ovšem měla skončit nástupem do školy našeho prostředního syna. Ač do první třídy nastupoval už jako téměř sedmiletý problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. První dva měsíce uplynuly bez větších starostí. Postupně se z usměvavého, energického a společenského kluka stával mlčenlivý přecitlivělý chlapec, který se do školy přestal těšit. Jasně, opadlo to počáteční nadšení říkala jsem si, ale když se z každého rána stal souboj s peklem, řekla jsem si, tak tady ten problém sálá daleko hlouběji. Syn byl ve třídě nejpomalejší, často chyboval, nevěřil si. Písmena se mu při čtení motala jedno přes druhé. Přestával si postupně věřita kolektiv spolužáků jeho slabost brzo vycítil a přišli posměšky, vylučování ze skupiny a i občasné zdánlivě nevinné plácnutí přes zadek.
Navázání spolupráce s naší školou bylo naštěstí perfektní. Syn začal jeden den v týdnu navštěvovat speciální pedagožku, která působila přímo na místní škole. Udělala si základní diagnostiku, abychom přišli na hlavní vzdělávací problémy. Velice rychle vytvořila plán pedagogické podpory a začali jsme na všem pracovat. Vyžadovalo to nemalé úsilí navíc a to jak ve škole tak doma, zároveň bylo zapotřebí najít bilanci mezi učením a dostatečným odpočinkem, aby nedocházelo k přetížení. Byla patrná vysoká unavitelnost, tak najít vyvážení nebylo příliš jednoduché, ale i to jsme vypozorovali. Syn lépe pracoval v odpoledních hodinách a tak jsme se přizpůsobili. Absolvoval celý program pro rozvoj pracovního tempa – Malý Ropratem. Do běžného života jsme formou hry zapojovali různá cvičení na zrakové a sluchové rozlišování, při cestách autem hráli slovní fotbal a hláskovali slova - učil se číst genetickou metodou čtení a mnoho dalších aktivit. Při tom všem jsme čekali na návštěvu pedagogicko-psychologické poradny. Jenže konec školního roku se pomalu blížil, termín jsme stále neměli a my věděli, že postup do druhé třídy pro syna nebude možný. Nebylo to lehké rozhodování a to jak pro učitele, tak pro nás samotné. Jenže syn byl přes všechny snahy daleko za spolužáky a oni se mu stále vzdalovali. Sám byl nešťastný a připadal si mezi ostatními hloupý, méněcenný. A tak se to stalo. Po nekonečném přemýšlení, po x probdělých nocích až po naprosté psychické dno, padlo rozhodnutí.
Syn bude opakovat první třídu. Přišla fáze smiřování – co jsme mohli udělat jinak? Šlo udělat více? Nečetli jsme příliš málo? Naprosto jsme se odpoutali od pohledů ostatních v našem okolí, někde přišlo pochopení, jinde jen zdánlivé pochopení a někde opovržení. I ty negativní reakce jsme vyslechli, zpracovali a hodily za hlavu. Šlo hlavně a především o našeho syna. Aby celou situaci ustál co nejvíce v klidu a hlavně o to, aby ji správně pochopil. Troufám si říct, že jsme to s ním vykomunikovali opravdu dobře.
Pak přišly letní prázdniny. Báječně jsme si je užili. Když se začaly chýlit ke konci, začala stoupat nervozita. Syn začal být hodně plačtivý a demotivovaný. Odmítla nastoupit zpět do školy. Večer před prvním školním dnem byl velice skromný v jakékoliv komunikaci, to se nám však podařilo prolomit a tak jsme se dozvěděli o jeho pocitech a snažili se mu je zvládnout uchopit. Ovládl ho stesk, po spolužácích i po paní učitelce, která byla mimochodem opravdu naprosto báječná, bylo mu líto, že už s nimi dál nebude moci pokračovat. Přemohl ho pocit studu. Co mám říct kamarádům, že jsem zase v první, vždyť se mi budou smát.
Začátek druhé první třídy byl opravdu velice náročný, tentokrát ne ve zvládnutí učiva, ale v překonávání překážek v našich hlavách. Personál školy se zachoval naprosto báječně, první den čekala na syna jeho bývala paní učitelka, obejmula ho, něco mu pošeptala do ucha a bylo vidět, jak syna nervozita pomalu opouští. Hrozně si zamiloval svou vychovatelku z družiny a vždy, když se spolu domluví může navštěvovat její oddělení družiny, kde se setkává i s bývalými spolužáky, kteří celou situaci přijali nad naše očekávání.
A konečně přišel čas na vyšetření v PPP. No nedopadlo zrovna příznivě, ale nic s čím bychom se nepoprali, ale o tom až někdy příště.
A tak se stalo, že i náš syn patří do té stovky dětí, co musí opakovat první třídu. Přes všechny ty peripetie, které samozřejmě ani v nejmenším nekončí, to bylo to nejlepší rozhodnutí. Dostal novou šanci, do první třídy naskočil s náskokem a společně – školy, my rodiče i syn se snažíme, aby mu ten momentálně skvěle rozjetý vlak neujel. Vše to tu sepisuji hlavně pro to, že jsme si v tu chvíli na vše připadali hrozně sami. Dokonce sám syn vznesl větu: Proč se mi to stalo, já neznám nikoho, kdo by šel znova do první třídy. Chtěla bych podpořit ostatní, kteří jsou, byli, nebo možná budou postaveni před podobnou situaci. Nejste v tom sami.
Na konci prázdnin jsem na mobilní telefon vyfotografovala krásnou momentku. Je na ní můj syn, jak se drží jednou rukou plotu a pozoruje něco za ním. Večer jsem si u ni poplakala, jelikož jsem si představila, že stojí před tím plotem a za ním je ona nedosažielná meta, druhá třída, která zatím není pro něj, jak za ním nechává své spolužáky, oblíbenou paní učitelku a možná i svou víru v sebe samého. Ale neboj v pravou chvíli přijde ten správný čas a ten plot přelezeš, říkala jsem si. A pamatuj, že pod ním budeme vždy stát my, tvůj táta s mámou, abychom tě chytali, kdybys náhodou uklouzl.
Každá aktovka nese své sny, i ta co jde do první třídy podruhé.
