Co udělal s mým tělem měsíc bez cukru

Půjdu rovnou k věci: Byla jsem závislá na cukru. Od dětství. U babičky na prázdninách jsem nesnídala nic jiného než chleba s medem. Doma mamka často pekla povidlové buchty. A trvalo to donedávna: den bez čokolády? Nemožné. Odpoledne bez sušenky? Nepředstavitelné.

Moje tělo mi po čtyřicítce říká „brzdi!“ A tak jsem chtěla se svou závislostí zatočit. Vyzkoušela jsem všechno. Diety, triky, omezování, zdravé alternativy. Nic nevydrželo déle než pár dní.

A pak jsem si uvědomila, že plavu proti proudu. Jsme civilizace lidí závislých na cukru. Cukr je všudypřítomný. Potraviny plné sacharidů patří k těm nejlevnějším. V průmyslově vyrobeném jídle – což je veškeré jídlo v supermarketech s dlouhým seznamem položek ve složení – je cukr zastoupen s železnou jistotou.

Kečup? Plný cukru. Ochucený jogurt? Cukerná bomba. Bageta z pekárny? Sladší, než si myslíte. Dresinky na saláty, instant polévky, müsli tyčinky, ochucené mandlové mléko. Všechno nabité skrytým cukrem.

Můžete si myslet, že nejíte sladké, a stejně konzumujete cukr celý den.

Zkoušela jsem to s předsevzetími. „Od zítřka nebudu jíst čokoládu.“ Vydržela jsem dva dny. Třetí den jsem si koupila celou tabulku a snědla ji najednou.

Problém není ve vůli. Problém je v tom, že když váš jídelníček stojí na sacharidech, tělo neustále hledá další dávku. Pečivo na snídani zvýší hladinu cukru v krvi. Slinivka v důsledku toho vyplaví inzulín, pak následuje pád energie, a vy máte v deset chuť na koblihu. Dáte si ji a hladina krevního cukru letí zase nahoru. Pak další pád. Další touha. Jako jízda na horské dráze.

Pokud uvažujete o zlepšení životního stylu a chcete udělat jen jeden jediný krok, tenhle je ten pravý. Omezení cukru přinese nejvíc výsledků.

Zjistila jsem, že radikální řez je paradoxně snazší než postupné změny. Mám to vyzkoušené.

Je potřeba vynechat většinu cukrů. A to nejen těch rychlých, jako jsou sladkosti a dortíky. Hladinu cukru v krvi nám rozkolísávají i pomalé cukry. Zejména:

Na jejich místo jsem postavila: bílkoviny a tuky. Hodně zeleniny.

Můj typický jídelníček vypadá takto:

Čekala jsem, že to bude peklo. Že budu lámat přes koleno každého, kdo si přede mnou dá zmrzlinu.

Ale od prvního dne se začalo dít něco zvláštního. Kompletně se mi přenastavila chuť. Třetí den jsem si vzala křížalu. Dala jsem si kousek do pusy a byl to jako výbuch sladkosti. Jako bych si dala bonbón. Obyčejná křížala!

Najednou jsem rozpoznávala jemnou sladkost v zelenině, kterou jsem předtím vůbec nevnímala. Pečená dýně hokaido chutnala jako dezert. Paprika měla nádhernou svěžest, kterou jsem nikdy předtím neocenila.

A co bylo nejdůležitější: Chutě na sladké zmizely.

Pozvolné omezování u mě nikdy nefungovalo. „Dám si jen jednu sušenku“ vždycky vedlo k „ještě jedna nebude vadit“ a pak „přece tu trochu nebudu schovávat“.

Nejde o to, že bych si nikdy nedala nic sladkého. Někdy zase spadnu zpět do závislosti, kdy si cukr dám a pak se pár týdnů zase vezu. (Ach ty večírky, oslavy, návštěvy u babičky…) Nejde ale o to být na sebe naštvaná. Jde o to vrátit se zase pokorně k tomu, co se osvědčilo. K radikálnímu řešení!

Omezení cukru je podle mé zkušenosti to nejúčinnější, co můžete udělat pro své zdraví. Většina civilizačních chorob, od cukrovky přes vysoký cholesterol po Alzheimerovu demenci (ano, podle nejnovějších výzkumů i tu), je způsobena přemírou cukru v naší stravě.

Co myslíte? Nestojí to za pokus?

Jakou máte zkušenost vy? Patříte mezi milovníky cukru? Co je podle vás tím nejúčinnějším krokem ke zdraví?

⚠️ Upozornění: Nejsem nutriční poradce. Tohle je můj osobní příběh. Pokud máte diabetes, poruchy příjmu potravy nebo jiné zdravotní potíže, konzultujte změny stravy s lékařem. Radikální změna jídelníčku není vhodná pro každého.