Článek
Dřív jsem byla v pohodě
Nikdy jsem neměla problémy. Vážně. Celý život běžná váha, v pubertě pár kilo navíc a hrozná láska k čokoládě, ale nic, co by bylo vidět nebo co by mě trápilo. Prostě standardní holka bez zdravotních komplikací.
Po čtyřicítce se to začalo měnit. Ne dramaticky, spíš pozvolna. Jako když vám začne kapat kohoutek. Napřed si říkáte „to nic není“, pak „to je divný“, a najednou máte v kuchyni jezírko a nevíte, kdy se to vlastně pokazilo.
První signály byly nenápadné. Takový divný pocit v močovém měchýři. Ne přímo zánět, ale pořád nějaká nepříjemná připomínka, že tam něco je. Spánek přestal být samozřejmostí. Budila jsem se dvakrát, třikrát za noc, a přitom žádný stres, žádný důvod.
A pak to trávení. To bylo asi nejhorší. Večeře, kterou jsem předtím snědla bez problémů, najednou znamenala probdělou noc. Lehké a zdravé jídlo, třeba rýže se zeleninou, ve mně ležela celou noc jako něco naprosto nestravitelného. Ve dvě ráno jsem se probudila. Ve čtyři taky. Břicho nateklé, těžké, jako bych spolkla něco hrozného.
A ještě ta vyrážka. Červené fleky v koutcích úst, které nešly zakrýt make-upem ani zmírnit krémem. Jako kdyby mi tělo křičelo „hele, tady něco nefunguje!“
Zkoušela jsem všechno
Dělala jsem, co dělá každá normální ženská, začala jsem si zapisovat. Možná je to kombinace potravin, říkala jsem si. Třeba bílkoviny s těstovinami. Nebo lepek. Možná laktóza? Možná prostě jím moc pozdě večer?
Několik měsíců jsem si psala každé sousto, každou reakcí těla, každé buzení v noci.
Výsledek? Naprostý chaos. Žádná logika. Jednou mi ta samá večeře sedla, podruhé jsem se budila celou noc. Problém nebyl v tom, co jsem jedla. To jsem si po těch měsících zápisků byla jistá.
Jenže co to teda bylo?
Náhodný objev
Na tu knihu jsem narazila úplně náhodou. Lifespan od Davida Sinclaira o stárnutí, o tom, proč to vůbec řešit a jestli se s tím dá něco dělat. Četla jsem ji spíš ze zvědavosti než s očekáváním nějakého zázraku.
Sinclair tam psal o strategiích, které podle výzkumů prodlužují život. Omezení kalorií, suplementy, cvičení. A taky přerušovaný půst. Celá kapitola o tom, jak když tělo nemá pořád co zpracovávat, zapíná si takový úklidový režim, kterému se říká autofagie. Buňky recyklují samy sebe, čistí se od škodlivin.
Znělo to… logicky? Ne jako další dieta nebo kouzlo. Spíš jako prostá mechanika. Tělo potřebuje čas na údržbu. A když ho nemá, začne zlobit.
Říkala jsem si, že to můžu zkusit. V nejhorším to nebude fungovat a budu v tom samém marasmu jako teď.
První týden
Začala jsem jednoduše. Vynechala jsem jídlo, které tělo odmítalo trávit: večeři. Byla to velká změna. V čase jídla mi kručelo v břiše, za pár hodin přišla únava. Tu jsem často zahnala tím, že jsem šla dřív spát.
Čekala jsem, že se probudím s prázdným žaludkem. Nestalo se. Spala jsem v klidu. Celou noc.
Říkala jsem si, že je to náhoda. Druhý den taky klid. Třetí den jsem už začínala tušit, že to náhoda není.
Za týden ta těžkost po večeři prostě nebyla. Žaludek zpracoval jídlo, uklidil se, šel spát. Já s ním. Poprvé za měsíce.
Za čtrnáct dní zmizela vyrážka. Kůže čistá, jako by tam nikdy nic nebylo.
Močový měchýř? V klidu. Spánek? Stabilní. Budila jsem se odpočatá, ne rozbitá a unavená.
Začala jsem si připadat… normálně. Jako před těmi problémy. Možná dokonce líp.
Co mi to dalo
Dneska, když se nad tím zamýšlím, vidím to jinak než dřív. Celý život jsem řešila, co mám jíst. Bio potraviny, správné kombinace, superfood, clean eating. Pořád dokola „co je správné jídlo“.
Ale nikdo mi neříkal, že někdy je potřeba prostě nejíst.
Ty potíže po čtyřicítce nebyly normální. Nebyly součástí stárnutí. Byly to signály. Tělo mi říkalo „hej, tady něco nefunguje, změň to“.
Přerušovaný půst mi dal zpátky zdraví.
Netvrdím, že to funguje pro všechny. Nemám tušení. Ale jednu věc vím. Naše těla dokážou víc, než si myslíme. Dokážou se opravit, vyčistit, resetovat. Jen jim k tomu musíme dát prostor.
Někdy ten prostor znamená paradox: míň jídla přináší víc zdraví.
Proč tento blog?
Původně jsem si začala psát „zdravotní deník“ jen pro sebe. Zaznamenávat si, co mi funguje. Poznámky, postřehy, zážitky. Pak jsem si říkala, kolik dalších žen po čtyřicítce teď nemůže spát kvůli nefungujícímu trávení? Kolik jich teď googlí „vyrážka kolem úst příčiny“ nebo „trávení po čtyřicítce“?
Co když někdo potřebuje slyšet, že to není konec, že to nejsou normální projevy věku?
Tenhle blog bude o pokusech a omylech. O přerušovaném půstu, o otužování, možná i o delších hladovkách. O věcech, které zní extrémně, ale možná nejsou. Budu psát pravdivě: co fungovalo, co ne včetně chvil, kdy jsem to chtěla vzdát.
Praktikuju přerušovaný půst dodnes. Většinou 16:8, někdy 18:6. Není to dokonalé. Nejsou dny, kdy to poruším. Ale je to způsob života, který mi vrátil zdraví, a proto u něho zůstávám.
Máš podobnou zkušenost? Nebo naopak. Zkusil jsi přerušovaný půst a vůbec ti to nepomohlo? Napiš do komentářů, zajímá mě tvůj příběh.
⚠️ Upozornění: Nejsem lékařka. Tohle je můj osobní příběh. Přerušovaný půst není vhodný pro těhotné, kojící, pro lidi s poruchami příjmu potravy, diabetiky na inzulínu a další. Před změnou stravování vždycky konzultujte lékaře.