Pět důvodů, proč je kombi vždycky lepší než SUV

Jasně, kdybych vlastnil auto, které má být statusovou značkou, volba by možná padla na SUV. Výrobci si s tím, co v tomto segmentu nabízejí, skutečně umějí vyhrát, a tak SUV může být sporťákem, luxusní limuzínou, dodávkou nebo off-roadem, u kterého to všechno vlastně začalo. Jenže všechno jen tak nějak „jakoby“. Prostě statusově.

Já ale auto nemám kvůli tomu, abych do daleka křičel, že můj životní styl nebo mé finanční možnosti jsou takové či makové. Auto má hlavně sloužit, tedy být praktické a komfortní a v ideálním případě i ne přehnaně drahé na pořízení i na provoz. A v tom všem jsou kombíky prostě lepší volbou než SUV, i když pomalu ale jistě vymírají, zatímco vysokých mastodontů na trhu neustále přibývá. Nechte mě ale shrnout pět hlavních důvodů, proč si myslím, že je to škoda. V některých ohledech jsou totiž kombíky nedostižné.

První pozitivum kombíku vychází z logiky věci. Mnohem aerodynamičtější a lehčí kombíky prostě musí mít nižší spotřebu než těžší a vyšší SUV. Spravedlivě je ale třeba říct, že rozdíl u srovnatelných modelů s podobným motorem nebývá nijak propastný. V kombinovaném cyklu se pohybuje kolem půl litru až litru paliva na 100 kilometrů, u silných benzinových jednotek i více. Pokud však většinu času strávíte na okreskách, nemusíte rozdíl zaznamenat takřka vůbec. Naopak provoz po dálnicích a v kolonách ve velkoměstech výhodu kombíku zvyšují. Časté rozjíždění s těžším autem prostě na spotřebě poznáte. Na dálnici zase hraje roli aerodynamika.

Ale pozor. Rozhodně nelze paušalizovat. Výrobci některých zejména sportovněji laděných a větších SUV na aerodynamiku nezapomínají. Koeficient odporu vzduchu dokonce dokáží stlačit hluboce pod hodnoty obvyklé u kombíků. Vysoký ponton karoserie SUV jim umožní efektivněji si pohrát s tvary na zádi a součinitel odporu vzduchu pak utěšeně klesne. Argument lepší aerodynamiky tak neplatí úplně vždycky.

Fyziku neoklamete. Vyšší (a zároveň technicky podobné) auto celkem logicky bude mít i výše umístěné těžiště. Zní to možná jako drobnost, ale to je přesně to, co v zatáčkách nechcete. Ne nadarmo jsou sporťáky doslova přilepené k zemi. Nám sice nejde o žádnou sportovní jízdu, ale dramatické náklony při průjezdu zatáčkami rozhodně nejsou ničím, co byste v autě chtěli zažívat. A nejde jen o pocity. Auto s vyšším těžištěm je mnohem náchylnější k přetáčivosti nebo naopak k nedotáčivosti. To oproti kombíku výrazně limituje možnosti svižné jízdy. Co je mnohem horší, je fakt, že je tím zhoršena i ovladatelnost vozu v mezních situacích, například při vyhýbacích manévrech.

Konstruktéři tak mají s „esúvéčky“ spoustu práce navíc. Buď je nechají komfortní a plavné, ovšem s nepříjemnými zážitky z rychlé jízdy, nebo je naopak řádně přitvrdí. Čest výjimkám, které to mají jinak.

Ani kombíky ale nemusejí v ovladatelnosti excelovat. Důležité je sledovat jejich rozložení hmoty. Dlouhatánský zadní převis sice přinese obrovskou litráž v kufru, ale jízdním vlastnostem, zejména naloženého vozu, příliš neprospěje. Ne každé kombi je sportovním náčiním. Spíš tedy je takových jen pár.

Praktičnost je samozřejmě kolbiště kombíků. Vždyť právě z důvodu praktičnosti byly odvozeny od hatchbacků, liftbacků či sedanů. Měřeno objemem zavazadlového prostoru prostě kombíky svá bratrská SUV obvykle přerůstají. Obvykle. Existují ale i výrobci, kteří na kombíky dávno zanevřeli a ve svých SUV kombinují i schopnosti kombíků nebo MPV. Alespoň to tedy tvrdí. Třeba takoví Francouzi se tímto směrem vydali. Některé jejich modely tak pojmou stejné množství bagáže jako kombíky. SUV totiž vlastně nejsou jen jedním typem vozu. Někteří výrobci sází na styl, jiní na schopnosti v terénu a další třeba právě na praktickou stránku věci.

Komfort přepravy je samozřejmě vždycky závislý na tom, jak se pochlapili inženýři, vývojáři a manažeři. Obecně lze ale říct, že téměř všechny trumfy drží v ruce kombíky. Nižší těžiště znamená, že pérování může být měkčí, aniž by se auto v zatáčkách nadměrně naklánělo. Lepší aerodynamika zase slibuje lepší akustický komfort. O obojím už byla řeč. A takto by se dalo pokračovat i dále. V zásadě jediným pozitivem SUV v oblasti komfortu jsou velká kola a vysoký profil pneumatik. Malé ostré nerovnosti pak zvládají lépe než kombíky s menšími koly. Jistota podvozku je ale pak omezena i větší neodpruženou hmotou. Prostě něco za něco.

A když jsme u toho „něco za něco“, pojďme si popovídat o ceně. Tady je výhoda kombíků jasná. Výrobci vědí, že vozy typu SUV jsou hlavně o stylu a za ten se platí. Srovnatelná SUV bývají minimálně o několik desítek tisíc dražší než podobné kombíky. A tato výhoda nemizí ani u ojetin. Spíše naopak. Pořizovací cena je tak jasným pozitivem kombíků.

Na druhou stranu nejde říct, že by SUV byla špatná auta a ty miliony lidí, kteří si je kupují, byli blázny. Někdo je ochotný připlatit si za styl, jinému vyhovuje vyšší sezení nebo pocit bezpečnosti. I mezi SUV se pak rozhodně najdou dobrá auta. Já ale ještě nějakou dobu vydržím takzvaně o patro níže.

zdroje: