Než vznikla umělá inteligence, Evropa už obdivovala myslící stroj

„Nemohl jsem ze stroje spustit oči. Jako ostatní jsem si říkal, že tajemství nemůže být složité: Ve skříni sedí ukrytý člověk! Jenomže Kempelen otevřel dvířka, vysunul zásuvku, nadzvedl oděv figuríny a obrátil stroj tak, abychom jej viděli zepředu i zezadu. Prohlédl jsem všechno. Nenašel jsem místo ani pro klobouk. To, co se před chvílí zdálo jasné, se rozplynulo jako dým.“

Takto lze ve volné stylizaci podle jeho vlastního líčení popsat setkání Karla Gottlieba von Windische s nejslavnějším vynálezem Wolfganga von Kempelena. Windisch ve své knize z roku 1783 píše, že ho při prvním pohledu napadlo totéž co ostatní: Skříň je dost velká, aby ukryla chlapce. A po Kempelenově demonstraci se mu toto vysvětlení „rozplynulo jako dým“. (Google Books)

Před ním seděla lidská postava v orientálním oděvu, na stolní desce šachovnice a pod ní skříň plná mechanismů. Figurka hýbala rukou, brala kameny a hrála skutečné šachy.

Psala se druhá polovina 18. století a stroj vypadal, jako kdyby myslel.

Wolfgang von Kempelen se narodil roku 1734 v Prešpurku. Nebyl pouťovým kouzelníkem, ale habsburským úředníkem, technikem a konstruktérem. Jeho šachový Turek se v mnoha přehledech datuje do roku 1770, dochovaný tisk ale dokládá jeho existenci už v roce 1769. Erlanger Real-Zeitung tehdy spojoval jeho první předvedení v Schönbrunnu se svatebními slavnostmi infantky parmské.

Podle jiných dobových novin vznikl Turek téměř jako sázka. U dvora měl vystupovat francouzský kouzelník Pelletier a Kempelen prý Marii Terezii prohlásil, že kdyby dostal čas a prostředky, vytvoří něco mnohem pozoruhodnějšího. Bayreuther Zeitungen z 10. srpna 1769 dokonce tvrdily, že císařovna přislíbila úhradu nákladů a později Kempelena odměnila zlatou schránkou s tisícem dukátů. Je to dobová zpráva, nikoli účetní doklad, a samotnou historku s kouzelníkem proto nelze vydávat za jistě doložený soukromý rozhovor.

Jisté je něco jiného:

Kempelen postavil zařízení, které dokázalo přesvědčit publikum, že před ním sedí stroj schopný jedné z činností považovaných za výsostně lidské: Rozhodovat se při šachové partii. Heinz Nixdorf MuseumsForum v Paderbornu jej popisuje jako technicky mimořádně důmyslnou iluzi, v níž skrytý hráč sledoval tahy soupeře a prostřednictvím mechanismu ovládal paži figuríny. (HNF)

Dnes máme tendenci představovat si 18. století jako svět kočárů, svíček a lidí, kteří by při pohledu na automatickou pračku pravděpodobně požadovali zásah exorcisty.

Jenže Evropa pozdního baroka a nastupujícího osvícenství byla mechanickými divy fascinovaná.

Dvory sbíraly automaty, hudební stroje a mechanické figurky. Slavný Jacques de Vaucanson už o několik desetiletí dříve předváděl automaty hrající na hudební nástroje. HNF připomíná, že nadšení panovnických dvorů pro podobná zařízení bylo v 18. století velmi rozšířené. (HNF)

Dobový zázrak dodnes udivuje v Českém Krumlově.

Zámecké Barokní divadlo bylo v letech 1765 až 1766, tedy jen několik let před Kempelenovým Turkem, vybaveno novou barokní jevištní technikou, mašinérií. A ta je tu dodnes. Pod scénou a nad ní pracují hřídele, lana, kladky, rumpály a posuvné rámy. Pět nebo šest lidí dokáže během šesti až dvanácti sekund vyměnit celé jeviště. Stroje vytvářely déšť a hrom, pohybovaly mořskými vlnami, spouštěly herce shora a nechávaly je mizet v propadlech. (Český Krumlov)

Divák viděl zázrak a pod jevištěm zatím několik lidí tahalo za lana.

V tomto světě Turek vlastně nepůsobil cize. Jen posunul stejnou logiku z divadla na šachovnici. To nejdůležitější se opět odehrávalo tam, kam publikum nevidělo.

Kouzlo nebylo jen v pohybující se figuríně. Turek totiž i reagoval. Francouzský diplomat a spisovatel Louis Dutens při jednom z předvádění zkusil, zda před sebou nemá pouze mechanismus poslušně vykonávající připravenou posloupnost tahů. Vzal dámu a zahrál s ní tak, jak se podle šachových pravidel pohybuje jezdec.

Neplatný tah. Mechanický protivník dámu zvedl a vrátil ji na původní políčko. (Wikipedia)

Co v tu chvíli udělalo publikum, přesně doloženo nemáme. Zašumění údivu si tedy musíme nechat pro filmovou verzi. Ale pro diváka musela být situace mimořádně sugestivní. Figurka nejen pohybovala kameny. Zdánlivě věděla, že člověk porušil pravidla.

A právě tím vznikala iluze inteligence.

Tajemství bylo současně jednoduché i technicky rafinované. Šachy podle všeho nehrál mechanismus sám. Uvnitř skříně byl ukrytý člověk, který sledoval průběh partie, vybíral tahy a prostřednictvím důmyslného převodu ovládal paži figuríny.

Právě tady je ale dobré rozlišit, co víme jistě a co už ne. Za Kempelenova života nebylo tajemství veřejně přiznáno a nedochoval se ani jeho konstrukční plán s jednoduchou poznámkou „zde sedí šachista“. Přesnou podobu všech částí původního zařízení proto neznáme.

Jistější obraz máme až z pozdější doby. Za Mälzelovy éry Turka obsluhovali skuteční šachisté. S jedním z nich, Francouzem Jacquesem Mouretem, bývá spojován podrobný popis mechanismu zveřejněný roku 1834 v Le Magasin pittoresque. Text je obecně považován za založený na informacích někoho, kdo Turka znal zevnitř, pravděpodobně právě Moureta. (Edgar Allan Poe Society)

Ještě přesvědčivější svědectví přišlo po zničení stroje. Po smrti Mälzela byl Turek ve Filadelfii rozebrán a znovu sestaven skupinou kolem lékaře Johna K. Mitchella. Jeho syn Silas Weir Mitchell pak roku 1857 zveřejnil popis tajemství založený na znalostech lidí, kteří zařízení vlastnili a fyzicky s ním pracovali. Popsal skrytého operátora, který sledoval postavení figur a pomocí mechanismu ovládal paži Turka. Při prohlídce skříně se mohl uvnitř přesouvat tak, aby zůstával skrytý za právě neotevřenou částí zařízení. (Wikipedia)

Další bývalí operátoři později doplňovali jednotlivé detaily. Základní princip už tedy není pouhou domněnkou: Turka skutečně obsluhoval ukrytý člověk. Nejasná zůstává především přesná podoba původního Kempelenova mechanismu z roku 1769 a to, jak se zařízení během desetiletí proměňovalo.

Stav partie mohl operátor sledovat pomocí systému propojeného s figurkami a šachovnicí a své tahy převádět do pohybu ruky Turka. Úplné Kempelenovy plány ale nemáme a při stavbě dnešní funkční repliky muselo HNF některá technická řešení znovu experimentálně odvozovat. (HNF)

Bylo by proto příliš jednoduché uzavřít celý příběh slovem podvod. Kempelen vytvořil iluzi, jejíž princip tajil, ale současně nebyl člověkem, který by uměl jen schovat šachistu do skříně. Jeho další práce ukazují, že ho skutečně zajímala otázka, co všechno lze z lidských schopností převést do mechanismu.

Jeho druhý slavný projekt žádného ukrytého člověka předstírajícího stroj nepotřeboval.

Kempelen téměř dvě desetiletí zkoumal lidskou řeč. V roce 1791 vydal knihu Mechanismus der menschlichen Sprache a podrobně v ní popsal svůj mluvící aparát. Pomocí měchu, jazýčku a mechanicky tvarované „ústní“ části napodoboval princip lidských hlasových orgánů. Zařízení musel člověk ručně ovládat téměř jako hudební nástroj, ale dokázalo vytvářet celé slabiky a slova. Deutsches Museum jej považuje za jeden z nejstarších pokusů technicky vytvářet lidskou řeč. (Německé muzeum)

Kempelen kromě toho pracoval na vodních strojích a dalších technických projektech. Pro nevidomou pianistku Marii Theresii Paradis například roku 1779 vytvořil zařízení, které jí umožnilo pracovat s písmem. Dochované archivní materiály tento projekt spojují s jeho snahou umožnit jí číst a psát. (Deutsche Digitale Bibliothek)

To mění pohled na šachového Turka. Kempelen nebyl člověk, který pouze předstíral, že dokáže zmechanizovat lidské schopnosti. On se o to skutečně pokoušel. U řeči hledal mechanismus. U šachu zatím schoval člověka.

Kempelen zemřel roku 1804. Stroj poté získal Johann Nepomuk Mälzel, který z něj udělal ještě větší mezinárodní atrakci. Turek cestoval po Evropě a později po Spojených státech. Po desetiletí provokoval stejné otázky: Jak to funguje, kdo ho ovládá a může vůbec stroj hrát šachy?

Původní zařízení nakonec roku 1854 shořelo při požáru ve Filadelfii. (HNF)

Jenže otázka, kterou před publikum postavilo, nezmizela:

Co by se muselo stát, aby člověk uvnitř skříně už nebyl potřeba?

Odpověď nezačala přicházet u mechanických ozubených kol, ale u počítačů.

V roce 1955 připravili John McCarthy, Marvin Minsky, Nathaniel Rochester a Claude Shannon návrh letního výzkumného setkání v Dartmouthu. Jejich základní hypotéza byla odvážná: Části učení a inteligence by snad bylo možné popsat natolik přesně, aby je dokázal simulovat stroj. O rok později se vědci skutečně sešli a obor dostal jméno, které používáme dodnes: Artificial intelligence – umělá inteligence. (Online Library)

A znovu se objevily šachy.

Dochované poznámky Raye Solomonoffa ukazují, že McCarthy je prosazoval jako jednu z možných společných úloh. Minsky dával přednost geometrii, Rochester problémům z pravděpodobnosti. Na společném projektu se neshodli. (Rodney Smith)

Ale právě šachy byly dokonalým symbolem změny. Pravidla hry totiž můžete stroji zadat. Horší je říct mu předem, co má udělat v každé možné pozici.

Kempelen tento problém vyřešil velmi prakticky. Uvnitř seděl člověk, který pozici viděl, přemýšlel a zvolil další tah. Výzkumníci o téměř dvě století později začali řešit opačný problém: Šlo by člověka ze skříně konečně vyndat?

Autor provozuje AI web https://tahakomat.cz