Článek
Tyto řádky se mi nebudou psát nijak s radostí. Ale domnívám se, že i o tomto se musí ve společnosti mluvit. Patří to k životu. Lidé jsou dobří a zlí. Přející a závistiví nebo dokonce pomstychtiví. Důvody jednání a chování jsou různé. Od vědomé pomoci či ubližování až po patologické zdravotní důvody.
Rád bych, aby vše bylo zalité sluncem a lidé byli jen a jen pozitivní, hodní, přející, empatičtí. Bohužel, setkal jsem se i ve stacionáři s lidmi, kteří na první pohled byli usměvaví, takzvaně skákali kolem klientů, dělali, že se o ně super starají, ale ve skutečnosti to byla lidská monstra. A nedej bože, když jste to zjistili. To se vám pak začali mstít, ovšem způsobem takovým, že oni z toho vyšli bez újmy a vy jste byli ti špatní.
Jako chlapovi mezi samými ženami se mi těžko začínalo. Ale postupem času si mne kolektiv oblíbil, a dokonce mne i vedení povýšilo. Ale to není podstatné. Důležité je, co jsem časem zjistil. A nebylo to pro mne pěkné zjištění. Úplně mi to změnilo empatický pohled na tuto oblast. Zjistil jsem, že žena jako taková, dokáže být i zákeřnou osobou, která vědomě činí zlo a ubližuje druhému, a o co to bylo horší, ubližuje postiženému člověku, který se neumí a nedokáže bránit.
Co jsem tedy zjistil?
Není mi z toho ani teď moc dobře. Ale chci to napsat, aby lidé věděli a dávali si velký pozor i při sebemenších podezřeních nebo když jim intuice říká, že něco není úplně v pořádku. Poslechněte intuici, svůj vnitřní hlas vždy! Ten vás totiž upozorní na to špatné, co se děje. Tedy… Mé kolegyně (některé již nejsou mými kolegyněmi, byl s nimi rozvázán pracovní poměr), byly v mých očích, po nástupu do práce, všechny stejné. Empatické, milé. Po čase jsem zjistil, že existují rozdíly. Některé byly opravdu empatické a milé, hezky se chovaly ke klientům a staraly se o ně, některé byly typ, kdy před ostatními byly milé, aby se o nich říkalo, jak jsou bezva a na poradách mlčely, nikdy se nevyjadřovaly k dění ve stacionáři, prostě chtěly mít své jisté místo, a proto raději vždy jen mlčely a neměly vlastní názor. Odkývaly každému vše, i když názory byly protichůdné. A pak byly ty zákeřné. A ty už ve stacionáři nepracují. Vedení jim dalo výpověď nebo šly na dohodu, nevím, ale odešly v tichosti.
Co se stalo?
Tyto bývalé kolegyně (byly tři) byly největší kamarádky. Jedna byla vedoucí těm dvěma. A byla s nosánkem nahoru. Když se věnovala klientovi, tak změnila intonaci hlasu na nádhernou meditační tóninu, až to působilo divně a nepřirozeně. A chovala se k dospělým klientům jako k malým dětem. Děs běs. Jakmile si splnila tuto část své práce, odešla do své kanceláře, kde kouřila elektronické cigarety a věčně visela na mobilu a peskovala svého manžela, o kterém vyprávěla, že je to jen její podržtaška a nosič peněz a kolik má ona milenců. Bylo mi z ní zle jako chlapovi. Když nechtěla zrovna sedět na zadku sama, tak si zavolala ty své dvě „kámošky“ a pomlouvaly kdekoho atd. A ty dvě kámošky, tak to bylo o přesdržku. Jedna mladá, která se pořád chlubila a cepovala ostatní kolegyně a dělala ze sebe něco, čím vůbec nebyla. A ta druhá? Nejhorší typ. Když komunikovala, tak vnucovala stále obejmutí a pozitivní energii, slovy samozřejmě nešetřila, afektovaně se usmívala a stále své chování prezentovala se sluníčkovými proslovy. Hned vám bylo jasné, že je to falešné a mráz vám šel po zádech, protože jste tu faleš cítili na dálku a já cítil, že je něco špatně ještě někde jinde. A nemýlil jsem se. Ke klientovi se chovala před námi krásně. Šišlala jak na mimino, vůbec nerespektovala, že klient je dospělý a není hloupý, jen je postižený a neumí se vyjadřovat. Styděl jsem se za její chování.
A to, co jsem uviděl posléze, to mi vyrazilo dech. Netušil jsem, že všechny kolegyně o jejím chování ke klientům ví. A mlčí. Jen aby si udržely práci. Tato bývalá kolegyně měla občas na starosti jít s klientem do uzavřené meditační místnosti a tam s ním být cca půl hodiny. Buď mu tam pouštět meditační hudbu, nebo malým klientům pouštět pohádky, a přitom jen hlídat, aby nespadli z vyšší postele. Jednou jsem pro ni nečekaně musel zajít, protože měla návštěvu. Otevřel jsem dveře a viděl jsem, jak uhodila dospělého nemohoucího klienta. Nebyl jsem schopen zareagovat. Ona se lekla, když viděla, že jsem ji viděl. Odešla za návštěvou a já ji vystřídal. Klienta jsem se snažil dát psychicky do pohody. Tato kolegyně mne pak začala pomlouvat. Samé vymyšlené lži. Do očí se mi nikdy nepodívala. Vždy, když měla jít do té místnosti s klientem, protestoval jsem a vydupal jsem si, že tam půjdu já. Vedení se vše dovědělo. Ne ode mne. Nejsem donašeč alias bonzák. Ale snažil jsem se, jak jsem uměl zabránit jí, aby v té relaxační místnosti byla s klientem sama. Kamery bohužel se nainstalovat nemohly, klienti mají dle zákona právo na své soukromí.
Je to něco, o čem se nemluví. Bohužel i tací zaměstnanci existují. A já bych byl moc rád, kdyby lidé byli všímavější. Aby blízcí, kteří pečují o své postižené doma a umisťují je ve stacionářích, aby si všímali jejich změn nálad. A pídili se, čím je to způsobené. Možná zabráníte neodmyslitelnému zranění na duši vašeho milovaného člověka, který neumí mluvit a neumí se sám bránit.
https://www.nadeje.cz/program_pro_lidi_s_handicapem
https://nrzp.cz/
