Článek
John (Američan): „Takže ty říkáš, že lidi v Česku moc neinvestují? Ale proč? U nás v Americe se učíme, že peníze mají pracovat. Pokud máš nějaké úspory, dáš je do akcií, do nemovitostí, něco buduješ. Takhle to dělala moje rodina po generace.“
Petr (Čech): „To je hezké, že jste to tak dělali. Jenže u nás je to trochu jinak. Možná by moje rodina taky něco budovala, kdyby o to každých pár desítek let nepřišla.“
John: „Jak to myslíš?“
Petr: „Podívej, moje prababička se narodila za Rakouska-Uherska. Její rodiče měli statek. Pak přišla první republika a část půdy jim sebrali. Děda měl malou továrnu, ale v roce 1948 přišli komunisti a znárodnili mu ji. Táta si našetřil pár tisíc, ale v roce 1953 přišla měnová reforma a mohl si za ně koupit tak akorát chleba. Pak jsme všichni věřili, že po roce 1989 bude líp. Táta si založil firmu, ale v divoké privatizaci ho převálcovali ti správně napojení. A dnes? Inflace, ceny letí nahoru, zase nevíme, co bude. Už tomu prostě nevěříme.“
John: „No dobře, ale teď už přece žijete ve stabilní době. Proč tedy neinvestujete? Proč třeba nezačnete podnikat?“
Petr: „Víš, když se narodíš v zemi, kde 150 let platí stejné zákony a kde si tvůj praděda koupil farmu a ty ji dnes vlastníš, tak je jasné, že v tom vidíš smysl. Ale u nás? Tady sis mohl koupit byt a pak ti ho komunisti vzali. Mohl jsi si spořit a pak ti měnu vyměnili v poměru 50:1. A když máš podnik, tak ti ho stát zdaní, udusí regulacemi, nebo přijde krize a jsi na dně. Proto Češi, když už si vydělají nějaké peníze, radši si je chvíli užijí, než aby o ně stejně přišli.“
John: „Takže radši peníze utratíš, než aby ti je sebral systém?“
Petr: „Přesně tak. Proč bych měl dávat peníze do investic, když nevím, jestli za deset let nepřijde další krize nebo změna režimu? Radši si za ně koupím něco, co mi udělá radost. Možná to není logické, ale podívej se na naši historii. Češi se prostě naučili, že jakmile něco mají, dřív nebo později o to přijdou.“
John: „Dobře, chápu, že vaše historie nebyla lehká. Ale pokud budete pořád žít s tímhle strachem, nikdy nevybudujete nic trvalého. Nebylo by lepší začít myslet jinak? Přestat se bát a věřit, že tentokrát vám to nikdo nevezme?“
Petr: „Možná. Jenže strach se nedá vypnout jedním rozhodnutím. Je součástí toho, jak jsme se naučili přežít. Možná až naše děti… nebo spíš jejich děti…“
John: „A když ne? Budete se ještě za sto let bát investovat, protože se bojíte, že přijde další krize?“
Petr: „Možná. A možná právě proto se vždycky nějak přizpůsobíme. Možná nebudujeme bohatství, ale zato máme něco jiného – schopnost přežít cokoliv.“
