Článek
Představte si, že denně tvrdě pracujete. Osm až dvanáct hodin ve fabrice, v kanceláři, ve zdravotnictví, nebo ve službách. Za svou práci dostanete mzdu, která se pohybuje kolem průměrných 30 tisíc korun měsíčně. Při troše štěstí můžete dostat roční odměnu, ale ta se většinou pohybuje maximálně ve výši jednoho měsíčního platu.
A pak vidíte zprávu o tom, že ředitel VZP dostal dvoumilionovou odměnu. Nebo že guvernér ČNB pobírá ročně 6 milionů korun. A přemýšlíte: kde jsme se to ocitli? Proč jsou tito lidé odměňováni částkami, o kterých se běžnému občanovi ani nesní?
Někdo by mohl namítnout: „Mají obrovskou odpovědnost.“ Ale nemá snad obrovskou odpovědnost i zdravotní sestra, která se stará o životy pacientů? Nebo dělník v továrně, který vyrábí součástky do aut, ve kterých den co den jezdíme? Nebo učitel, který vzdělává naše děti?
Nejde o to, že bychom těmto manažerům nepřáli vysoké příjmy. Jde o to, že je to naprostý výsměch vůči těm, kteří se denně dřou a přitom sotva vystačí s penězmi na bydlení, jídlo a energie.
A co důchodci? Těm se neustále přidává po stovkách korun. „Nějakých 500 Kč navíc? Vždyť to musí stačit,“ říkají politici. Ale dvoumilionové odměny těm nahoře nikoho nepohoršují.
Proč to trpíme? Protože jsme se smířili s tím, že spravedlnost je relativní. Ale možná je na čase začít se ptát: kdo určuje hodnotu naší práce? A nenastal už konečně čas, abychom požadovali spravedlivější rozdělení odměn?
