Článek
To číslo mě zarazilo víc než jakákoli složenka nebo ranní zrcadlo.
A přitom… mi to přijde jako včera, kdy mi bylo patnáct. Teď mi bude skoro čtyřicet.
Třicet devět. A než se rozkoukám, bude po všem.
Kolik dní ty ještě máš?
A co s nimi chceš doopravdy udělat?
Většinu života trávíme čekáním
Čekáme, až skončí škola.
Pak čekáme na víkend.
Na výplatu.
Na dovolenou.
Na lepší časy.
A nakonec… čekáme na smrt.
Ale mezitím žijeme? Nebo jen fungujeme? Já už nechci jen fungovat. A věřím, že nejsem sám.
Přestal jsem věřit tomu, co nám říkali
Že musím makat do důchodu.
Že svoboda je nebezpečná.
Že člověk bez práce je flákač.
Že se musíš uskromnit, ne vymyslet nový svět.
Ne. Ne a ne.
Začal jsem žít jinak. Malými krůčky. Občas jsem padl. Zkusil psát. Sdílet. Mluvit s lidmi. Nechtít moc. Jen žít opravdově.
Zjistil jsem, že nejsem sám. Že vás – co to taky cítíte – je víc. Jen jsme roztroušení.
Možná tohle je ten článek, co nás spojí
Nepíšu to proto, že mám odpovědi.
Píšu to, protože mám otázky. A už nechci čekat.
Máme každý jen pár tisíc dní.
Nezní to jako moc. Ale když je začneš počítat od konce, každý jeden najednou hoří.
A tak se ptám znovu – sebe i tebe:
Co s nimi uděláš ty?
Pokud to cítíš taky, pošli to dál.
Třeba nás bude víc. A třeba stihneme ještě něco změnit.
