Článek
Přání za milion
Starý dům na konci ulice nevypadal nijak zvláštně. Omšelá fasáda, oprýskaná vrata, okna pokrytá vrstvou prachu. Ale každý, kdo znal příběh, věděl, že uvnitř se skrývá tajemství.
Když Petr poprvé slyšel o vzorci, považoval to za hloupost. Nějaký starý sešit, o kterém se říkalo, že odhalí tajemství nekonečného bohatství? Blbost. Jenže pak potkal Adama.
Adam byl kdysi obyčejný účetní. Pak ale zmizel na několik let. Když se vrátil, byl jiný. Nejen že měl peníze – měl všechno. Dům u moře, luxusní auto, krásnou ženu, která se ho držela jako klíště. A přesto v jeho očích zůstával stín.
„Chceš to vědět?“ zeptal se Petra jednou večer, když spolu seděli v baru.
Petr se uchechtl. „Jasně, řekni mi, jak ses dostal k těm prachům.“
Adam přikývl. „Dobře. Dám ti adresu. Jdi tam a zjistíš to sám.“
A tak tam Petr stál. Před starým domem. Adresa, kterou mu Adam dal, ho přivedla sem.
Zaklepal. Chvíli se nic nedělo. Pak se dveře pomalu otevřely.
„Vstup,“ ozval se tichý hlas.
Uvnitř bylo šero. Vůně starého papíru a inkoustu naplnila vzduch. Za masivním stolem seděla postarší žena. Měla pronikavé oči a ruce složené na zaprášené knize.
„Vítej, Petře,“ řekla klidně. „Přišel sis přát?“
Petr polkl. „Nevím, o čem mluvíte.“
Žena se pousmála. „Každý, kdo sem přijde, má jedno přání. A za něj dostane přesně milion korun.“
Petr si promnul bradu. No, proč ne. Milion je pořád milion.
„Dobře,“ řekl. „Přeju si… být bohatý.“
Žena ho sledovala bez hnutí. Pak vzala pero a něco napsala do knihy. „Hotovo.“
Petr se zmateně rozhlédl. „A co teď?“
„Jdi domů.“
To bylo všechno. Žádná kouzla, žádné fanfáry. Jen tiché zaškrábání pera na papíře. Petr si odfrkl a odešel.
Druhý den mu zavolali z banky. Na jeho účtu se objevila částka 1 000 000 Kč.
Jenže pak přišel dopis z úřadu.
„Vážený pane, omlouváme se za chybu v daňovém výpočtu. Na základě přepočtu vaší daně z příjmu za poslední roky jste povinen uhradit 1 000 000 Kč. Žádáme o úhradu do 30 dnů.“
Petr si myslel, že je to vtip. Ale nebyl. Přišel o milion stejně rychle, jako ho dostal.
Rozhlédl se kolem sebe. Byl zpět na začátku. Žádné bohatství, žádná změna. Jen zvláštní pocit, že se něco stalo… něco, co nedokázal pochopit.
A pak mu došlo: Vzorec nebyl o zisku. Byl o rovnováze.
Stál znovu před starým domem, ruce zaťaté v pěst. Dveře byly zavřené. Žena zmizela.
Jediné, co po ní zůstalo, byl lístek přilepený na dveřích:
„Přání za milion. Přijď, až pochopíš, co si opravdu chceš přát.“
