Článek
Stárnutí není jen o vráskách a šedivých vlasech. Je to také o postupném vytrácení světa, jaký člověk znal. Práce, která kdysi určovala rytmus dní, zmizí. Kolegové, se kterými člověk sdílel smích i starosti, jsou pryč. Náhle je ticho. A právě to ticho je nebezpečné.
Bez každodenních výzev a podnětů začne mozek zpomalovat. Věci, které byly kdysi samozřejmé, se stanou náročnými. Zapomnětlivost, nerozhodnost, pocit ztracenosti – to všechno přichází plíživě. Když chybí stimulace, přichází úpadek. A s úpadkem těla i mysli se blíží nemoci. Samota je tichý zabiják, který urychluje cestu k nevyhnutelnému konci.
Člověk by neměl čekat na stáří jako na vězení. Je třeba ho plánovat stejně pečlivě jako mládí – ne kvůli přežití, ale kvůli životu. Protože jakmile mozek umlkne, cesta zpět už neexistuje.
